TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
stabilizace-tedy-diktatura-po-secuansku
Henri Cartier-Bresson. Shanghai, China. 1948. wikiart.org

Stabilizace, tedy diktatura po sečuánsku

Co tušil Oswald Spengler a co netušili ostatní? Co věděl tento kulturní filosof, který byl zblázněný do Mussoliniho a nic nenáviděl víc než Výmarskou republiku? Člověk, který tvrdil, že slunce dějin přijde opět z východu a s pomocí západní techniky dá v Asii vzniknout společnosti nového ducha?

Celkem podvakrát se filosof Theodor Adorno zahrabal do Spenglerova díla a nevyslovil nejmenší pochybnost o tom, jak je ho třeba přijímat: Spengler byl údajně ochotným agentem světového procesu a pomáhal připravovat odstřelení demokracie. Jedno však neponechávalo Adorna v klidu. Má reakcionářský věštec vůbec pravdu ve svém proroctví, že civilizace zapomene na svou prehistorii – na všechnu tu krev, která se vylila v boji za svobodu? „Spengler ukazuje, jak běh dějin vede lidi k zapomnění myšlenky a skutečnosti vlastní svobody.“

Spengler (1880 – 1936) si skutečně představoval jakousi po-lidskou společnost, ve které duch bude „vypočítatelný“ a člověk bude přívěskem jeho strojů. „Jen číslo má ještě cenu.“ Nové techniky vládnutí proměňují sebevědomé občany v osudu oddané felahy. „Člověk bude myslit jen na to, co má chtít, a právě to bude pokládat za svou svobodu.“ V anglickém překladu se Spenglerovo základní dílo Zánik Západu ostatně nazývá „Úpadek Západu“ – „Decline of the West.“

Adorno napsal svůj esej v r. 1950, to znamená, že přemýšlel o konci liberální demokracie v okamžiku, kdy nebylo nejmenší pochybnosti o její budoucnosti. Teď není třeba malovat čerty na zeď, ale je znervózňující, vidíme-li, s jakým úsilím čínská vláda prosazuje projekt, chápaný jako vývozu schopná alternativa k západnímu liberalismu. Pod nevinným názvem „sociální kreditní systém“ zkouší Čína novou metodu vedení lidí, která je tak strašidelná, tak radikální, že všem, kteří ji pozorují zblízka, bere dech. Nejmenovaný ekonom pekingské university to popisuje takto: „Takový systém v dějinách lidstva ještě nikdy neexistoval. Nikde na Zemi. My jsme první.“

Zatím projekt existuje jen v málo městech, ale novináři si mohli prohlédnout první terénní pokusy v Šanghaji nebo v příbřežním městečku Rong-šeng. Místa jsou laboratoří blízké budoucnosti, a ta začíná „darem“: „Úřad pro počestnost“ (mezitím přejmenovaný na „Úřad úvěrové hodnoty“) otevírá každému občanovi konto, na kterém se zaznamenává jeho osobní bodové ohodnocení. Konto je spojeno s národní datovou bankou, která je napojena na různé velké počítače národních bank a spotřebitelské on-line počítače. Datová banka je vševědoucí a zná podrobně veškeré aktivity na síti. Ví, zda někdo zaplatil účet za elektřinu nebo vedle toho se vydal někam na cestu. Ví, jak často se v jeho mailech objevuje jméno Falung Gong (čínskou vládou zakázaná a pronásledovaná sekta). Město je všude opatřeno kamerami s rozpoznáváním obličejů, datová banka ví, zda občan důsledně odstraňuje psí hromádky nebo v zimě zametá sníh. Samozřejmě vedle výstředního chování přichází do bodového hodnocení i důvěryhodnost okruhu přátel. Ukaž mi své přátele a já ti řeknu, kdo jsi.

Sociální kreditní systém si nárokuje být spravedlivý, protože zahrnuje všechny, i členy strany. Kdo dostane nejvyšší ohodnocení upřímnosti, může se „zdobit“ až trojnásobkem A – hodnocení (kandidát pak má 1500 bodů). Platí za „příklad upřímnosti“ a bude odměňován prémiemi. Při vysokém „občanském hodnocení“ jeho děti snadněji získávají místo ve vzdělávacím systému, on sám dosáhne snadněji na úvěr a také jeho povýšení bude snadnější. Kdo však vykazuje společensky škodlivé chování, nesmí jezdit vlakem první třídou a létat letadlem, bude mít problémy při získávání víz.

Občan nesmí nikdy klesnout pod 555 bodů; pak se může dostat na černou listinu a hrozí mu sociální smrt. Viník se může vždy kát a získat bonusové body za vzorné chování. Pokud se stará o staré lidi nebo je dárcem krve, roste opět bodové hodnocení na jeho sociálním kontu a viník se tak může vrátit mezi počestné. Výkon se musí opět vyplácet.

Jak řečeno: nejde tu o státní fikci ostrova Dystopie nebo čínský digitální zlý sen Dave Eggerse The Circle („Kruh“). Jde o oficielní vládní program, o druhou čínskou kulturní revoluci, která by mohla otevřít novou éru techniky vládnutí – epochu měkké síly, sociometrie a psychopolitiky.

Vedle toho existuje přirozeně dál stará společnost dohledu, čínská myšlenková policie, všudypřítomná cenzura, domácí vězení, izolace a nezastírané mučení. Dále existuje velké oko státu, které dnem i nocí občana hlídá. „Vidím tě, ale ty mne nikoliv.“ Ale nový kontrolní systém je daleko rafinovanější, daleko propustnější než analogový trestní systém. Sociálně kreditní systém totiž oku státu umožňuje vstupovat zvnějška dovnitř, hluboko do přání a chtění občanů. Znamená to, že občané se nemají pouze podřizovat státnímu zákonu, mají se chovat proaktivně a vidět se očima státu, jako by to byl jejich vlastní pohled. Rozumný výběr znamená, že každý má volbu: „Mám dál vesele nakupovat nebo navštívit své rodiče v domově důchodců? Mám vhodné přátele, nebo nejsou-li vhodní, hrozí ztráta bodů?“ Dokonce se zdá zjistit stav konta budoucího zetě. „Nezasluhuje si moje dcera někoho lepšího?“

Liberalismus, jak argumentují jeho tvůrci, přísně rozlišuje mezi jednotlivcem a státem, mezi svobodou a mocí. V čínském modelu je toto rozlišení beze smyslu. Moc prochází občanem a řídí jeho motivy tak, že chce právě to, co chtít má. Má se sám řídit, má se poměřovat, ohodnocovat, srovnávat… jen pod vnitřním tlakem. Státní kontrola se má pociťovat jako osobní svoboda. A co je zvlášť potměšilé: tím, že shromažďuje body za své chování, tvoří občan kvantitu své počestnosti, svou společenskou hodnotu. Tu úřad potvrzuje svým hodnotícím oceněním a poskytováním sociálních práv, čili odměnou sociálních šancí. To je nejen perverzní stránka romantické ideje státu, která snila o tom, že každý občan bude mít ve svém srdci národ. Je to počítačová technika, která z občana dělá komplice svého vlastního dohledu. Je opět lovcem i sběračem. Musí státu své body klást k nohám jako obětní dary – je to důkaz, že se jeho dohlížení vyplatilo.

Je zbytečné říkat, že v životě podle čísel se vztah člověk k sobě samému bude utvářet spíše smutně. Pokud body za důstojné chování jsou hlavní měnou, jednotlivec se pak už neptá: „Kdo jsem?“, ale „Kde stojím?“ Už to neznamená: „Poznej sama sebe“, ale skenuj (pečlivě prohlížej) sám sebe. Život se už nebude vyprávět, ale bude se vypočítávat; nebude se ukazovat v příbězích a obrazech, ale ve výkonnostních křivkách a životních parametrech. Na konci dne, až bude víno života vyčerpané a dojde k vyúčtování, zvrhne se smysl života v datový údaj, narativní já se promění v já metrické, zkrátka v tamagoči (japonská umělá hračka, vyžadující stálou péči). „Můj život je šťastný. Mám nakonec 1050 bodů. O tom si budou vyprávět ještě moji vnuci.“

Už za tři roky, jak vláda plánuje, bude sociální systém moci „využívat“ celá Čína, a pokud by se tak stalo, splní se některé předpovědi staroevropské kulturní kritiky. Neboť odleva doprava, od Heideggera k Adornovi: sotva je co děsilo víc, než život podle čísel a nahrazení symbolického smyslu kvantifikovatelnou informací. Nesou-li občané na čele své hodnotové označení, váží-li se jejich práva na jimi nahospodařenou cenu, pak ironií dějin čínský „socialismus“ ukončuje ekonomickou logiku moderny. Člověk se stává směnitelným za sebe sama, neboť jeho body jsou jako peníze. Co to je? Úpadek Západu.

Nyní si může starý Evropan s liberálním myšlením lámat hlavu se zvláštní čínskou cestou. Pekingský stát Velkého bratra dokazuje, jak hluboce porušila maoistická kulturní revoluce sociální důvěru. To platí, ale je to jen poloviční pravda. Čína byla už na přelomu k 20. století bojištěm imperiálních mocností a bodovým systémem vláda umravňovala zdivočelý trh a držela na uzdě egoismus, který sama rozpoutala. Přitom se mohla již od Karla Marxe dozvědět, že kapitalismus sám od sebe nedává vzniknout morálním lidem, naopak: egoismus požadovaný po účastnících trhu ničí smysl pro společné, pročež čínská domácí důvěra musí být teď nastolena znovu skrze důkaz osobní poslušnosti. Ne občan má mít důvěru v systém, ale systém musí důvěřovat občanům.

Při vší hrůze se nesmí zapomínat na jedno: jádrem sociálního kreditního systému je počítačové myšlení a to není žádný čínský vynález, ale import z USA, neboť učit se od Západu znamená zvítězit. Sociální kybernetika vyvolávala v poválečné době rozruch a fascinovala intelektuály ze všech stran, nejen americké. Zkráceně řečeno byla to myšlenka, že společnost je velký krevní oběh, který se řídí sám a drží se v rovnováze jednáním svých občanů. V tomto modelu se člověk projevuje jako informace zpracovávající stroj. Jako u termostatu se budou zpětnou vazbou měřit a korigovat odchylky od požadované hodnoty.

Na nějakou dobu se zdálo, že na sociální kybernetiku se zapomnělo, teprve po triumfu internetu zažila ohromující návrat. Analogovou literaturu o digitální revoluci nelze přehlédnout, ale kdo čte knihy Steffena Maua (Das metrische Wir – Metrické My) nebo Ulricha Bröcklinga (Gute Wirte führen sanft – Dobří pastýři vedou měkce; obě nakl. Suhrkamp) dozví se mnoho o tom, jakého pokroku se dosahuje v západních zemích při ovlivňování chování hodnocením uživatelských dat. Jistě, děje se tak v rámci západních společností, a kdyby ty chtěly, mohly by regulovat data o nemocných. Jako by to věděl, že se to stane, učinil dobrý pastýř, bývalý šéf Googlu Eric Schmidt, co dobrý pastýř udělat musí. Už jednou stádo varoval: „Je-li něco, o čem nechcete, aby se to druhý dozvěděl, neměli byste to dělat.“

Americký politolog Francis Fukuyama uvedl Čínu jako zkušební příklad svého tvrzení, že západní liberalismus je špičkovým produktem západního ducha, a tím „koncem dějin“: dokonce ani Říše středu nemůže natrvalo zůstat za úrovní dosažené svobody. Kdo ovšem viděl Donalda Trumpa, vůdce svobodného západního světa, s jakým pobloudilým úsměškem zaujal v Pekingu místo vedle čínského státního prezidenta Si Ťin-pchinga, ten mohl dospět k závěru, že Fukuyamův závěr byl předčasný, dokonce bláznivý.

Možná je tomu právě naopak a v Číně se blýská na budoucí časy. Možná, že supervelmoc rozvíjí prototyp postliberální moderny, jakýsi remix z platónské diktatury vzdělanců a maoistického césarismu (kult kolem Si), jedovatou směs neoliberalismu a komunistického donucovacího vládnutí. Doplněna bude tato paradoxní syntéza všehochutí postojové ekonomie, kalifornské kybernetiky a digitálního náboženství ze Silicon Valley, oslazená a opatřená původní čínskou značkou Konfuciovy konverze. Tak by se splnil onen po-lidský zlý sen, který chtěl Adorno vyčíst z věšteb Oswalda Spenglera. Byla by to společnost jako druhá příroda, jako neomezený systém, sloužící k výcviku společnosti. Tam je všechno – pouze svoboda tam není.

Nikdo se neobtěžuje vysmát se nové mikrofyzice moci, jakoby na špatnou adresu zaslaným čínským dopisům. Nejde o hloupost dějin, nejde o neočekávané odchýlení od liberální normy. Je to evoluční možnost moderny, shodná vývojová cesta světové společnosti. V každém případě ceně přiměřená alternativa k liberalismu. Už dnes by se mohl sociální kreditní systém líbit polovičním a plným autokratům, kterým tvorba vůle je pouhou sentimentalitou příliš pomalou na to, aby udržela rozdělené spolčenosti pohromadě a uváděla je do souladu se světem. Tak měl čínský filosof Wang Hui pravdu, když poznamenal, že také spojení mezi společností a politickým systémem se stalo křehkým.

Jen na okraj: pokud demokracie budou trápit pochybnosti o sobě, je proti tomu jediný prostředek, kterým čínská vláda dělá reklamu novému státu počestnosti: „Důvěryhodní mají mít možnost toulat se pod nebesy, ale kdo se provinil proti důvěře, tomu se nemá umožnit ani krok.“

Die Zeit 20. 11. 2017

Pro revue Babylon vybral a přeložil Václav Mezřický.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1