Hlavní informace
lehkomyslnost-emocionalniho-zurnalismu
Childe Hassam. Old Bottle Man. 1892. wikiart.org

Lehkomyslnost emocionálního žurnalismu

K článku Bohumila Doležala Naše demokracie není ohrožena. Zhroutila se!

z Přítomnosti (21.11.2017)

Bohumil Doležal mluví ve svém článku o mnohém. O listopadovém sametu, o desetiletích po pádu komunismu, o dnešní situaci. A také nám sdělil, že nepolitické happeningy nic neřeší.... Mne však více zaujala jeho slova k dnešní situaci, která se u nás vytvořila po letošních říjnových volbách. Titul jeho článku volá na poplach. Naše demokracie se zhroutila! (Titulek je citací z článku a vytvořila jej redakce nikoli BD – pozn. red.) Napovídá to, že zhroucená demokracie přestává existovat, její funkce je zablokována. To, myslím, je dost přehnané. Podle mého názoru demokracie je vláda lidu prostřednictvím zastupitelů a institucí, jejímž základem je dělba moci zákonodárné, výkonné a soudcovské. Ústava a zákon jsou nejvyšší autoritou, nikoli emoce mas ani mocenské nároky některých politiků, kteří by nejraději uplatňovali svou politickou vůli „přímo“, „šéfovsky“, bez ohledu na autoritu parlamentu, justice a ústavy. – Nemám dojem, že tento demokratický základ státu je rozložen, že nám hrozí vláda, která by neměla oporu ve volebním výsledku. Neděsí mne zatím ani možnost porušení principu dělby moci. Dosud se tak neděje. Parlament je připraven přijímat zákony a kontrolovat vládu, jeho procedury se mohou odvíjet ve složitějších podmínkách než dosud, ale pořád existuje možnost vládu okřiknout nebo odvolat, i když to jistě záleží na síle koalice, která se ustaví. Ale tak tomu je v každém demokratickém státě. Ani justice u nás nesoudí podle maršrůty předsedy nebo předsednictva vládnoucí strany, nezávislost soudů není zrušena jako např. v Polsku. Vysuzuji z toho, že naše demokracie se (dosud) nezhroutila a funguje, i když její chod je zatím nejistý a možná skutečně ohrožen.

Něco jiného je mínění lidu, voličstva, o demokracii. Není pochyby, že velká část voličstva se rozhodla pro strany, resp. hnutí, která nemají k demokracii, jak je zakotvena v naší ústavě, takový respekt jako většina dosavadních politických stran. Tito voliči (v posledních volbách většinoví) by ji rádi nahradili nějakým přímějším způsobem vládnutí, např. tím, že by se vládlo dle mínění, zkušenosti a vůle šéfa, vůdce některého hnutí a nikoli dle vůle zákonodárného parlamentu – a pokud to bude ve vůdcově optice nezbytné, tak i „přímo“, jakýmisi „úkazy“ nebo referendy, kde by masy obešly, resp. nahradily parlament. Ale nastolit takovou „přímou vládu“ má řadu obtíží a záleží na demokratech, jakou strategií a silou tomu budou bránit.

Bohumil Doležal konstatuje, že se zhroutily „staré pořádky“, zhroutil se polistopadový demokratický režim. Veřejnost prý nabyla přesvědčení, že je třeba tyto nedostatky řešit revoluční cestou. Co míní pod pojmem revoluce, je nejasné. Veřejnost ve svobodných volbách rozhodla pro výměnu nositelů moci zákonodárné a výkonné. Nejen Doležalovi, ale i mně je to změna nevítaná. Ale co je na tom revolučního? Které instituce byly rozmetány, kteří odpůrci byli pozavíráni či utekli do zahraničí, jaké násilí jsme zažili či zažíváme po změně vlády a proměně parlamentu dle vůle vyjádřené většinou voličů v říjnových volbách? Nebyl to ani mocenský puč – ale důsledek volebního výsledku. Je-li přesto na dnešní situaci něco znepokojivého, pak je to především nedostatek nezávislého myšlení u velké části lidí, lhostejnost a tupost jiné části a mobilizační slabost stále ještě početných demokratů.

Pochovávat naši demokracii už dnes, kdy se ještě ani neustavila nová vláda a kdy se teprve ustavuje parlament, je proto předčasné – a navíc to šíří poraženeckou atmosféru, jako bychom měli už zcela nutně před sebou změnu demokracie v autoritativní systém vlády, v němž vláda vůdce a jeho spojenců bude jednat jen ve svém zájmu a nebude ani v nejmenším dbát práva menšin. Demokracie je zakotvena nejen v ústavě, nejen v institucích a jejich procedurách, ale také v mínění lidu, který po zkušenosti s vládou jedné strany zdaleka ještě nepovažuje ve své většině demokratickou pluralitu a její chod za něco nepotřebného a netouží po „silné ruce“ nějakého nového diktátora. Po vládě, která by bez zřetele k funkci demokratických institucí parlamentu a nezávislé justice, a také bez ohledu na občanskou slušnost i přirozená práva menšin práskala svévolně bičem. A která by odstranila institučně zajištěné možnosti dovolat se práva proti bezpráví, proti násilí, proti křivdě, proti útisku.. I když dezorientace, neinformovanost a lhostejnost velké části voličstva dnes děsí, taková perspektiva nového autoritářství nám opravdu ještě nehrozí – pokud zaběhnutost dosavadního systému a angažovanost občanů-demokratů proti nebezpečným změnám ještě existuje a může být stupňována. Proto křičet dnes, že naše demokracie se zhroutila, je předčasné vyvolávání poraženecké nálady ve chvíli, kdy je třeba mobilizovat k obraně demokracie a svobody.

Co skutečně znepokojuje, je krize veřejného mínění, na jehož deformaci mají podíl nejen různé korupční aféry, malodušní politikové zavedených politických stran a nedostatek státnické odpovědnosti u vrcholných funkcionářů stran i státu. Ale také, a to nikoli v malé míře, neodpovědná žurnalistika operující emocemi, šířící často neověřené zprávy a senzace, která poskytuje spíše vzrušení než informace a místo racionálních úvah šíří emoce, pobouření, vzrušení, obavy.

Nepatřím k těm, kteří mají radost z tohoto mentálního sestupu politiky do oblasti pudů. Lekám se stejně jako B. Doležal následků, které tento vývoj může přinést, jestliže se mu nepostaví hráz demokratického odporu podobně jako v USA, kde zaběhnuté demokratické instituce, tradice vzájemného respektu a soudná část veřejnosti se snaží stavět překážky emocionálním výkřikům svého prezidenta a jeho autoritativním mocenským nárokům. Změna ve voličské základně, která se projevila v říjnových volbách, je radikálním posunem do oblasti nepředvídatelného, neboť hnutí a politické strany, které z tohoto posunu profitují, zatím jen převážně kritizují dosavadní systém, ale samy nepodávají jasnou představu o tom, čeho by chtěly dosáhnout, o jaký jiný systém usilují. Je proto třeba mobilizovat demokraty k obraně pluralitní parlamentární demokracie před autoritativními tendencemi, které tento posun může přinést. Ale je současně třeba na každém kroku – a především v médiích – věcně informovat o stavu společnosti a státu a racionálně analyzovat příčiny, které vedly u velké části voličstva k pochybnostem o prospěšnosti parlamentární demokracie. Jednou z příčin byla nepochybně bezradnost v ovlivňování veřejného mínění, jehož tvorba vypadla demokratům z rukou; nevědí si rady s drsností a záměrnou nepřesností populistického žargonu protivníků. Jinou příčinu lze hledat v nesmírných rozdílech v sociální stratifikaci, kde vedle úzké vrstvy zámožných (a to ještě ne vždy zaslouženě zbohatlých), která tvoří zhruba 10% populace, je silná vrstva lidí chudých nebo chudobou ohrožených, špatně informovaných a politicky lhostejných (zhruba 25% obyvatelstva dle sociologického výzkumu.) A hledat řešení, které by bylo lepší, aniž se porušila dělba moci a instituční chod demokracie. Neboť ta musí zůstat garantem toho, že nedojde k vládě pudů, k vládě emocí ulice. Že i nadále bude vládnout rozumný řád a nikoli libovůle jednotlivců nebo hnutí usilujících o nadvládu silnějšího bez nezbytného respektu k vůli a potřebám menšiny. Demokracie, jak bylo do omrzení opakováno, není jen forma vlády – je to každodenní úsilí o lepší, dokonalejší, důstojnější a plnější život založený na aktivitě demokratů, na jejich morálce, odpovědnosti a živém svědomí.

Vykřikovat věty o zhroucení demokracie, když struktura jejích institucí je dosud neporušená, (třebaže se do institucí nadaných mocí zákonodárnou i výkonnou stěhují dle volebních proporcí noví držitelé), rovná se kapitulaci ještě před skutečnou porážkou. Co ve skutečnosti nyní potřebujeme, je naopak mobilizace občanů-demokratů k obraně demokratického systému a otvírání očí těm, kteří až dosud slepě přijímali volání po změně, aniž jim kdo poctivě vysvětlil, v čem tato změna má spočívat. Pravdou proti polopravdám a emocionálním náladám, a kuráží proti poraženectví a lhostejnosti, to je úkol nejen demokratů, ale i medií, která mají na tvorbu veřejného mínění nesmírný – a bohužel ne vždy pozitivní – vliv. Před demokraty stojí velká, obětavá práce – a ne pláč ani hněv či skládání rukou do klína. Žurnalisté – pokud si ještě zachovali nezávislý úsudek a potřebnou míru odpovědnosti – mají v tomto úkolu nezastupitelné místo.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...