Hlavní informace
odkud-prusvih-aneb-poslanec-policejnim-agentem
Jan Koblasa. Ryšavý mužíček. 1960. cs.wikipedia.org

Odkud „průšvih“ aneb poslanec policejním agentem

Krátce před první světovou válkou veřejnost v Čechách žila velkou politickou aférou poslance vídeňského Říšského sněmu Karla Švihy. V tisku se objevila informace, že je placeným konfidentem policie. Politik se soudně bránil, ale nevinu neprokázal, načež rezignoval na všechny funkce a stáhl se zcela z veřejného života. Rudolf Kopecký odkrývá ve svých pamětech pozadí aféry, která mimo jiné obohatila češtinu o dodnes užívané výrazy „průšvih“, „prošvihnout“ atd. (Martin Nekola)

Švihova aféra vypukla v r. 1914 a byla to největší národní ostuda od aféry kolem Sabiny, na kterého dnes vzpomínají už jen literární historikové.

Také Švihova aféra je dnes celkem zapomenuta. Byla ojedinělá tím, že tu šlo o politika, jenž klesl ještě níže než (dnes už také zapomenutý) novinář Škrejšovský, jenž sloužil rakouské vládě proti svému národu, nebo talentovaný sice, ale bídou zničený mladý anarchistický novinář Karel Drzka, který se stal policejním konfidentem. Švihova aféra se neomezila na úzký okruh zájemců, ale zabýval se jí ve své době všechen český tisk, mluvilo se o ní všude, na soukromých schůzkách i na veřejných schůzích. Po měsíce, předcházející vypuknutí první světové války, zaměstnávala plně veřejný zájem a byla zatlačena do pozadí teprve slávou sokolského sletu v Brně, následujícím sarajevským atentátem a pak počátkem války. Byla to první veřejná aféra, kterou jsem sledoval od samého jejího počátku se zatajeným dechem a zájmem docela mimořádným.

Její podstata je tato: úřednice pražského policejního ředitelství pí. Voldánová dodala vedení Národní strany svobodomyslné materiál, dokazující nezvratně, že dr. Karel Šviha, c.k. okresní soudce a poslanec na Radě říšské za Stranu národně sociální a předseda jejího poslaneckého klubu, je placeným policejním konfidentem. Vypadalo to neuvěřitelně, ale byla to hrozná pravda.

Vůdci Mladočeské strany si byli vědomi, jaká národní ostuda propukne, přijde-li věc na veřejnost, stejně jako věděli, že Šviha nemůže nadále zůstat ve veřejném životě. Mezi mladočechy a národními sociály panovalo tehdy zuřivé nepřátelství, ač necelé tři roky před tím šly obě strany do voleb ve společné dohodě, v tak zvaném „volebním kartelu“, jímž si rozdělily volební okresy, a jedna proti druhé nestavěla kandidáty. Bylo nesnadné navázat styky a varovat odpovědné činitele před ostudou, hrozící vypuknout. Věc se proto protahovala.

Stalo se však, čeho se mnozí obávali. Zatímco předáci Národní strany svobodomyslné se radili mezi sebou a zároveň i s některými obecně váženými osobnostmi, jako byli např. Karel Mattuš a prof. Albín Bráf, pokračovaly a stále se stupňovaly polemiky mezi národně sociálním „Českým slovem“ a „Národními listy“. V průběhu těchto polemik vyrukovalo „České slovo“ s obviněním nejmenovaných mladočeských politiků z nepoctivosti. Marně si dnes vzpomínám, co to vlastně bylo, ale protože se ani tehdy „České slovo“ netěšilo pověsti listu pravdomluvného, nemyslím, že by bylo potřebí si tím přílišně lámat hlavu.

Za republiky bylo zvykem běžet pro každou maličkost k soudu a žalovat pro poškození na cti tiskem. Za Rakouska se k soudu chodívalo jen v případech docela mimořádných. Takové věci se zpravidla vyřizovaly polemikami a v každé redakci byli na to specialisté, kteří vedli tyto potyčky s gustem a odborně. Někteří tím získali proslulost, jako např. dr. Jan Herben v „Času“, K. M. Čapek-Chod a Karel Tůma v „Národních listech“. Byli ještě jiní mezi novináři a literáty – jako např. Jakub Arbes a J. S. Machar byli opravdovými hvězdami mezi autory polemik – ale vypočítávat je by bylo zbytečným odbočením. A tak nikdo nežaloval, ale polemiky se rozvíjely a byly vždy ostřejší a příkřejší. A jednoho dne, nevím, zda se souhlasem vedení strany nebo bez něho, což se mi zdá pravděpodobnějším, šéfredaktor „Národních listů“ Anýž uveřejnil článek jím podepsaný, v němž oznámil, že jeden národně sociální poslanec je placeným policejním špiclem.

Článek účinkoval jako puma. A když už Anýž napověděl, musil dopovědět a tak přišlo na veřejnost jméno Švihovo. V české veřejnosti nebylo po dlouhá léta takového vzrušení a národ se kvapně rozestoupil ve dva tábory. Národní sociálové nemoudře obhajovali Švihu a hlásali jeho nevinu a na jejich stranu se přidal tehdejší profesor a poslanec T. G. Masaryk se svým „Časem“. Jinak Šviha ochránců a stoupenců nenalezl. Všichni uvěřili na jeho vinu hned a například sociální demokraté šli proti Švihovi velmi rozhodně. A šli také proti jeho obhájci Masarykovi. Těžko dnes říci, kolik v tom bylo pohoršení nad poslancem, který se zaprodal rakouské policii a kolik v tom bylo touhy zasadit národním sociálům ránu co nejkrutější. Sociální demokraté se s národními sociály milovali jako pes a kočka a tak stanovisko sociálních demokratů ovlivňovaly patrně oba ohledy.

Brzy však bylo zřejmé, že se věc tak vážná nedá vyřešit novinářskými kampaněmi. „Národní listy“ nabídly, že doklady o Švihově vině předloží zvláštnímu čestnému soudu, sestavenému z osobností obecně vážených a na sporu nezúčastněných, jako byli Karel Mattuš, prof. Albín Bráf a jiní. To byl ostatně způsob, jímž byl před mnoha lety v bytě F. L. Čelakovského souzen a odsouzen za podobný delikt Karel Sabina. Tento sbor se také sešel, prozkoumal doklady, vyslechl svědky a vinu Švihovu potvrdil. Spory však neustaly, ani když se Šviha pod nátlakem veřejného mínění vzdal poslaneckého mandátu i veškeré politické činnosti a dal se jako soudce přeložit z Čech – myslím, že do Bosny, kde také zemřel. Prof. Masaryk pokračoval v obhajobě Švihy a zastával se jeho neviny v tisku a na veřejných schůzích. Napadal ostře Švihovy odpůrce, zlehčoval doklady o Švihově vině a celkem nezdvořile, ba neslušně mluvil a psal o paní Voldánové, jež tyto doklady sehnala a plněním své národní povinnosti přišla o zajištěnou úřednickou existenci. Byl jsem sám na jedné takové schůzi a slyšel na vlastní uši, jak ji Masaryk důsledně nazýval „Voldánka“, což se v kruzích, do nichž patřila stejně paní Voldánová jako prof. Masaryk, považovalo za hrubě urážlivou vulgárnost. Masaryk tím přiostřil svůj poměr se Stranou svobodomyslnou a zbytky Strany staročeské (národní), ale dostal se také do rozporu i s ostatními skupinami národa. Zejména sociální demokraté, jejichž oblibě se do té doby těšil, se s ním příkře rozešli a až do konce války k němu měli poměr hodně nevraživý. Nyní se ovšem tvrdívá, že sociální demokraté a Masaryk byli vždy v přátelském poměru. Je to ovšem legenda docela nepravdivá. V roce 1914 byl T. G. Masaryk pro soudruhy jen „hašteřivým profesorem“.

Všechny tyto veřejné tahačky byly zbytečné. Švihova vina byla prokázána a nemohlo být o ní nejmenších pochybností a Masaryk sám doznal po válce, že se mýlil a že Šviha policejním konfidentem byl. Co ho zavedlo k tomu, že on, soudce a politik v čelném postavení policii sloužil, veřejnosti nikdy sděleno nebylo a zůstává nevysvětlitelnou záhadou. Pokud jde o Masaryka je jeho tehdejší stanovisko pochopitelnější. Od svého vystoupení z Národní strany svobodomyslné, jež mu dala první poslanecký mandát, Masaryk mladočechy a „Národní listy“ nenáviděl až chorobně. V zájmu spravedlnosti je potřebí doznat, že než vstoupil do Mladočeské strany, uvažoval o vstupu do Strany staročeské a byl by býval dal přednost tomuto řešení, kdyby ho byli staročeši chtěli a kdyby jeho druhové Kramář a Kaizl nebyli rozhodně pro vstup do Strany mladočeské. Jeho nevraživost byla také namířena proti dr. Kramářovi, bez jehož pomoci a hmotné podpory by nikdy nebyl mohl založit a udržet původní „Čas“. Masaryk vůbec rád věříval, že pravda je to, co si přál a svou zaujatostí se dal často svést ku kampaním k prohře odsouzeným. Jeho kampaň ve Švihově aféře byla dokonce velmi škodlivá. Nikomu neprospěla, ale nebezpečně rozdvojila národ v osudových měsících, předcházejících první světové válce a ztížila opětné sblížení politických skupin a vůdců, než na ně dolehla první válečná persekuce. Švihova aféra, do značné míry jeho vinou, vrhala hodně dlouho své stíny na českou politiku v době, kdy více než kdy jindy bylo potřebí naprosté jednoty.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...