Hlavní informace
je-mi-dvacet-a-jdu-poprve-volit
Gustave Caillebotte, Le Nageur. 1877. the-athenaeum.org, wikiart.org

Je mi dvacet a jdu poprvé volit

Voličské právo už mám dva roky, ale získala jsem ho tak nějak na začátku volebního prázdna. Nějaké volby byly (senátní a komunální), ale mě se netýkaly. Parlamentní volby jsem brala trochu jako srandu, trochu jako věc vyhrazenou dospělým, iniciační moment, který mě furt ne a ne potkat. Tenhle rok mě ale konečně volby čekají. Jenže já se vůbec netěším. Mám totiž strach z jejich výsledků.

Nemohu zapomenout na tezi Timothy Snydera z jeho poslední knihy „Tyranie: 20 lekcí z 20. století“, totiž že když šli lidé volit k posledním svobodným volbám, nikoho nenapadlo, že budou poslední. Mám strach, že hnutí Andreje Babiše, KSČ a SPD získá většinu v říjnových parlamentních volbách a Česká republika tak, jak ji znám - demokratická země, do které jsem se narodila, bude pryč. Mám strach, že, ač si to lidé nepřipouští a většina o tom pravděpodobně ani neuvažuje, svobody bude v příštích letech rapidně ubývat.

28 let po pádu komunismu je česká společnost naprosto laxní. Až moc rychle jsme si zvykli na cestování, plné obchody a možnosti, které nám dnešní svět nabízí. Své pohodlí považujeme za samozřejmost, nevážíme si ho, chceme ještě víc. Máme pocit, nebo si alespoň namlouváme, že už tu žádná reálná hrozba demokracie a svobody není. Vedeme osobní politiku ústupků, z pohodlnosti zavíráme oči nad další a další Babišovou lží, nejdeme do ulic, nejsme aktivní, máme pocit, že jiní politici se o to postarají. Máme pocit, že jako jedinec nic nezmůžeme. Jsme pohodlní. Jenže stejně jako v 30. letech vedla politika ústupků evropských zemí k válce, může i teď naše přivírání očí vést k dalšímu režimu nesvobody a útlaku.

Mám strach a chtěla bych něco udělat, abych tu hrozbu alespoň trochu pomohla odvrátit. Jenže nevím jak. Mám kamarády, kteří se v politice angažují. Někteří jen jako dobrovolníci, pár i nějak víc. Jenže u ostatních to většinou sklidí jen jakési pousmání. Já osobně je obdivuji. Ale sama se angažovat nechci. Mám pocit, že politice nerozumím, že ani pořádně nechápu celý systém, že bych byla za úplného blbce. Jenže v tom je právě ten problém. Češi a pravděpodobně ještě víc česká mládež má z politiky strach. Je to něco moc vážného, formálního, něco, co nezapadá do jejich životního stylu. Politik znamená uslintaný páprda žvatlající o věcech, které nikoho nezajímají. Pro mladé akorát ikona pro vtipné memes na internetu.

Být politikem znamená v Česku být negativní celebritou, někým, koho každý nesnáší. Možná je to dědictví komunismu; zvyk považovat vysoko postavené za bezcharakterní lháře, dopředu nemít důvěru, distancovat se od nich, dokonce jít proti nim, protože poctivý člověk by do politiky přece nešel. Jenže tím pádem do politiky vstupují jen ti co na to ,,mají žaludek“. Tedy ti bezcharakterní jsou v obrovské výhodě. Poctiví, kteří by se angažovali ne pro moc, ale pro lid, pak zůstávají někde dole, nechtějí být vidět, nechtějí bojovat s nánosem hnusu.

Tahle představa je možná trochu mylná.

Určitě jde být řadovým straníkem, nějak zemi prospívat, ale nebýt na celostátní úrovni tak docela vidět. Jenže to se u nás taky nedělá. Každý, kdo do politiky vstoupí to dělá se záměrem. Záměrem někam se dostat, něco změnit. Když ne do parlamentu, tak alespoň do zastupitelstva. Na jednu stranu je to logické - proč do politiky vstupovat, ale nikam se nedostat a nic tedy ani nezměnit? Jenže skoro stejně důležitá je jen symbolika toho, někam vstoupit, ztotožnit se s názorem, vyslat svému okolí zprávu.

Názory se samozřejmě dají zastávat i bez angažovanosti v politice. Můžu být o lecčem přesvědčená a odhodlaná svůj názor šířit dál. Můžu debatovat se svým okolím, snažit se jim vysvětlit svůj názor, svůj strach. Někdy to možná i dělám, připadám si pak dospěleji a jsem na sebe tajně pyšná, jako bych se starala o budoucnost naší země, jako bych byla v obraze co se kolem mě děje. Starším se to může zdát směšné, ale já dobře vím, že spoustu mých vrstevníků aktuální dění naprosto ignoruje, nečtou noviny, neposlouchají zprávy, informace k nim prosakují jen omylem. Zpětně si říkám, jestli jsem opravdu někoho o něčem dokázala přesvědčit, pomohla mu najít pravdu, ukázala mu nový pohled. Vlastně si myslím, že ne, nebo alespoň ne nikoho, kdo by na to nepřišel sám. Moc dobře si vzpomínám na situace, kdy jsem byla konfrontována s naprosto odlišným názorem, než je ten můj a tak hrozně mě zaskočil, že jsem nebyla schopná kloudně argumentovat. Když se reálně setkáte s někým, kdo naprosto jasné, prokazatelné a podložené věci z nějakého důvodu považuje za lži, najednou je ta situace tak absurdní, že prostě nemáte co říct.

Na minulost nesmíme zapomenout, ale nesmíme žít ani v jejím zajetí. Musíme se naučit důvěřovat politikům, ne slepě a bez výhrad, ale se zdravým úsudkem a reflexí, a hlavně: neměli bychom v nich hledat v to nejhorší. Musíme podporovat ty, kteří chtějí vést naší zemi ne pro moc, ale pro dobro nás všech, ty kteří zastávají demokratické hodnoty. Protože pokud se tohle nenaučíme a budeme na lidi ve vládě stále koukat s podezřením a skrz prsty, znamená to jen vyčkávat na takové jako je AB; bezcharakterní, kteří na politiku ,,mají žaludek“, stejné, jací tu už jednou byli, kterým se věřit nedá.

Společnost a hlavně mladí lidé by se měli mnohem víc angažovat. Je jedno, kde začnou, u které strany, s kterým názorem, jen nesmí brát nic definitivně, své názory musí neustále zpochybňovat, nezůstávat na jednom místě, nebát se změnit názor, distancovat se, pokud najednou zjistí, že už se stranou nemají stejné názory, stále se posouvat, růst ve svých přesvědčeních. Nestydět se za názor, vstupovat do stran byť bez vyšších ambicí; symbolicky, pro podporu, pro správu svému okolí.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...