Hlavní informace
iluze-ceske-jednickovitosti
Eliseu Visconti, Ilusoes Perdidas. wikiart.org

Iluze české „jedničkovitosti“

Každá civilizovaná národní společnost žije své dějiny tak, že průběžně kriticky prověřuje výklad toho, co se v nich stalo a děje. Svobodná společnost se pozná podle toho, že se tak děje veřejně. Že přitom pravidelně dochází k pokusům různé „rušitele míru“ (Störenfriede) takříkajíc uřvat, je běžné a svým způsobem pochopitelné – taková revize vždycky bolí, vždycky je nepohodlná, vždycky je v ní obsaženo i „tohle jsme neměli dělat“, „za tohle bychom se měli stydět“. Na druhé straně nelze zamlčet, že i „rušitelé míru“ v bitevní vřavě sporů občas přehánějí, a to, o co jde, není všechno rozbourat a postavit znovu, nýbrž dospět k věcnějšímu a správnějšímu pohledu na to, co se stalo. To je možné jen ve svobodné, nepředpojaté veřejné diskusi.

Je nesporné, že „Staré pořádky“, kdy nám vládli „politici, kteří nemakali a kradli“, to jest polistopadový demokratický režim, který se teď pomalu a nenápadně uzavírá, takovou diskusi umožňoval – sice ne v dokonalé formě (co je kdy v demokracii dokonalé!), sice se „rušitele míru“ nakonec podařilo držet na kraji oficiózního „státotvorného“ proudu, a to čím dál více, jak se demokracie pomalu rozkládala a upadala. Ale odlišné názory tu byly a vědělo se o nich. Nejde přitom jen o to, jak probíhaly vědecké diskuse na odborných, vědeckých fórech, ale taky a možná hlavně, jak se promítaly do publicistiky, protože smysl vědy není udržet ji v nějaké vznešené izolaci, ale zprostředkovat ji veřejnosti, lidem, „lidu“. Vědomí o našich dějinách je mj. i báze pro každodenní politické rozhodování – a to je v demokratickém státu věcí všech, protože v politice jsou účastni všichni.

Zdá se, že v „Nových pořádcích“ bude více prostoru pro účelovou deformaci živých dějin v rámci šíření nacionálního fanatismu. Proto je důležité, aby se tu občas aspoň mimo hlavní proud, „v disentu“ objevily i nesouhlasné, kritické hlasy. Sociální sítě se na to nehodí, mohou na věc nanejvýš upozornit. Je to důležité i proto, že Babiš tu nebude na věky a jednou přijde čas na nápravu škod. Lidé kriticky myslící by na ni měli být připraveni.

Proto bych rád reagoval na článek Petra Zídka, kmenového autora Lidových novin, jejichž Obmyšleným je Andrej Babiš. Zabývá se Masarykovou Novou Evropou, a to u příležitosti stého výročí jejího vydání (a osmdesátého výročí Masarykova úmrtí, které v LN halasně oslavují). Připadá mi to důležité z dvojího hlediska: za prvé, Masaryk mne v tom, co jsem právě o dějinách napsal, vždycky velmi a silně inspiroval, vážím si ho a hlásím se k němu. Zároveň se nikdo nemůže divit (a asi ani on by se nemohl divit), že právě proto považuji za nutné použít to, co jsem se od něj naučil, i na něho samotného. Nikdo nejsme dokonalý, každý jsme za svého života nadělali hodně dobrého i špatného, a důležité není budovat nezbořitelné pomníky (zvlášť u nás víme, že takové ani neexistují), ale dobré od špatného oddělit.

Zídkův článek se jmenuje „Sto let Nové Evropy“ a vyšel 13. září v Lidových novinách. Článek není dlouhý, ale mně jde o teze, které tam pan Zídek vyslovil:

1. „Nová Evropa“ je dokladem toho, že i v mimořádně nepříznivých podmínkách může vzniknout skvělá práce.“

2. „Autor se málokdy dá unést k nějakému silnějšímu vyjádření.“

3. „Zakončena je (Nová Evropa,bd) heslovitým projektem poválečné transformace Evropy; většina bodů byla tak či onak na versailleské mírové konferenci realizována… „Dali jsme spojencům program“ napsal sebevědomě Masaryk. Který jiný český politik od té doby mohl něco takového říct?“

Ve skutečnosti je „Nová Evropa“ nejproblematičtější Masarykova práce. Přitom je základem „masarykovského mýtu“, který vlastně falšuje a obrací naruby jeho skutečný duchovní a politický odkaz. Je to účelový politický pamflet, který měl přesvědčit spojence, hlavně Američany (definitivní verze vznikla podle Masarykových slov na cestě z rozloženého Ruska do USA) o nutnosti obnovit český (tedy „československý“) stát. A zároveň je to pokus dát mu legitimitu: protože když se bourá staletý politický útvar a zřizuje se nový, musí to mít především legitimitu (sama fyzická síla bořitelů k tomu nestačí). Masaryk tedy usiluje dát státu, který má vzniknout, filosofickou a historickou legitimaci. K obojímu je třeba leccos připodotkout. Před závorku je ovšem třeba vytknout dvě věci. Za prvé, že v některých důležitých věcech měl pravdu:

1. „Stará monarchie“ se v posledních desetiletích své existence ukázala být zcela neživotaschopnou. Byla by i do budoucna pro své obyvatele nejspíš zdrojem nebezpečí a rozvratu (v tom se trochu podobala ČSFR Anno 1992).

2. Moderní česká národní společnost se vyvinula natolik, že si samostatnou politické realizaci nejen zasloužila, ale i vyžadovala.

3. Masaryk se obracel na západní demokratické státy (Francii, Británii a především USA) jako na budoucí vítěze války a zároveň na politicky nejvyspělejší země.

A za druhé, úkol obnovit samostatný český stát byl nesmírně náročný už proto, že skoro nikdo nebyl připraven na situaci, kdy něco podobného bude možné. Nicméně taková situace nastala a Masaryk to poznal.

Na druhé straně, celá Masarykova ideologie, aniž by si to autor sám připouštěl, je sice kosmicky široká, ale zároveň účelová, úzce zaměřená na to, o co mu v první řadě šlo (zřízení československého státu), a právě proto dosti problematická. V rámci politického pamfletu se dosti obtížně historizuje a filosofuje. Politická situace byla navíc na počátku roku 2018 dosti nejistá, Rusko se zhroutilo, bolševici fakticky kapitulovali před vilémovským Německem, otevřela se cesta pro různé kompromisy, které by pro české zájmy mohly být nebezpečné. Do Masarykových úvah se proto promítá jistá hysterie.

Především: koncepce evropských dějin jako osudového střetnutí „monarchického teokrastismu“ s „demokratismem“, je přehnaná podobně jako Marxovo pojetí nových dějin jako nesmiřetelného zápasu proletariátu s kapitalismem nebo von Hayekova koncepce téhož jako střetnutí mezi socialismem na jedné a svobodou, demokracií a kapitalismem na druhé straně. Masaryk ji předznačil už v Rusku a Evropě a tady ji dovedl do krajnosti: na jedné straně stojí teokratické monarchie (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko), na druhé státy republikánské, demokratické. „Proti sobě stojí v světovém boji mocnosti středověkého teokratického monarchismu nedemokratického a nenárodního, a státy konstituční, demokratické, republikánské, uznávající práva všech národů, nejen velkých, nýbrž i malých, na státní samostatnost.“ Tento obraz tehdejšího světa je úplně nesmyslný a neodpovídá skutečnosti, je to její karikatura. Na „západní straně“ stála (a válku prohrála) upadlá orientální despocie, která se zoufale a beznadějně snažila připodobnit Evropě (Rusko). Monarchie (ovšem konstituční) byly i Velká Británie a Itálie. Konstitučními monarchiemi bylo ovšem i Rakousko Uhersko a Německá říše. Nechci je stavět na tutéž úroveň s velkou Británií, jen upozornit, jak je takové škatulkování nedostatečné.

Jen na okraj podotýkám, že charakterizovat středověkou Evropu jako prostor osídlených teokratickými monarchiemi, je nepřesné a zavádějící. Od raného středověku v Evropě probíhalo „stýkání a potýkání“ mezi mocí duchovní (institucionalizovanou katolickou církví) a světskými státními útvary. Bylo to uspořádání velmi labilní, provázela je taky řada válečných střetů, ale přesto: „světské“ státy měly svou autonomii a zároveň bylo možné se odvolat k duchovní moci jako k nadnárodní a nadstátní autoritě. Odtud pak v Evropě i díky reformaci vznikly sekulární ústavní státy s rovnováhou státních mocí, kdežto náboženství se stalo věcí osobní víry a náboženství a církve se postupně odpolitizovaly, aniž by se věřící lidé zřekli svého podílu na politice. Ve středověké univerzalitě (nejvíc se zhmotnila ve Svaté říši římské) byly tedy předpoklady ke vzniku politické demokracie v dnešní evropské (a šířeji řečeno „západní“) podobě. Důležité je, že v tomto smyslu měly, přes rozdíly v pokročilosti, obě válečné strany v první světové válce o něco blíže, než by se rozčileným ideologům na první pohled zdálo.

Masarykův popis „nepřátelské“ strany je tedy hystericky přeexponovaný, daleko víc, než si lidé jako Petr Zídek připouštějí: „Německá věda, to je pravda, je účinná, ale není svobodná, je částí oficiálního systému; německé univerzity jsou duchovními kasárnami. Německá filosofie je hluboká, ale značná část této hlubokosti je vynucená, vyumělkovaná nesvobodou… Celá nynější německá kultura, dovoleno-li se odvážit takové generalizace, je vnější.“ (odvážit se ovšem není dovoleno, ten obraz je účelově přeexponovaný se zjevným postranním úmyslem). Zvlášť zabrat dostávají Maďaři, jsou snadnější cíl a míň se o nich ví. Masaryk mluví o „mongolských Maďarech“ a „Asiatech“. Fuj, pane profesore. „Maďarský stát jest bez hlubší kultury a maďarský lid není ničím výše, než Slováci, naopak, což dokazuje jazyk maďarský, přijavší od Slováků massu hospodářských, administračních a kulturních termínů“ (podotýkám, že maďarština přejala řadu slov ze slovanských jazyků, nikoli od Slováků, že jsou to ve značné míře slova související se zemědělstvím, takže vymezení „hospodářský, administrační a kulturní“ je přinejmenším poněkud chudé, a to účelově; nadto spekulovat o tom, který „lid“ je výše a který níže, zase není dovoleno).

Masarykova knížka má podtitul „stanovisko slovanské“, a slovanskou vzájemnost Masaryk zdůrazňuje i v textu: to, že „různí slovanští národové cítí jeden s druhým“, je prý přirozené: „jsou si právě jazykem a názory blízcí… avšak promyšleného, organizovaně agresivního panslavismu recte panrusismu nebylo a není… Panslavismus, hlásaný slovanskými filosofy, historiky a politiky spokojoval se vždy literární a kulturní vzájemností.“ Masaryk nejen že potichu ustupuje od Havlíčkova vymezení („Jméno Slovan jest a zůstati má vždy jen jménem zeměpisným, nikoli však jménem srdečným, jménem sympatie, s jakou každý národ jméno své vyslovuje“). Kromě toho a hlavně účelově zapomíná všechno, co o ruském panslavismu napsal v Rusku a Evropě. To, co píše o „slovanských filosofech, historicích a politicích“, platí tak nanejvýš o Jánu Kollárovi, ale už vůbec ne např. o ruských slavjanofilech.

Smysl toho všeho v posledku ovšem je, uvést důvody, proč má v zájmu samotných spojenců existovat samostatný český stát: „Jest v zájmu Spojenců osvobodit Čechy, jestliže pruský militarism a německá panovačnost má být zlomena.“ „Samostatnost československého státu je požadavek politické spravedlnosti; svým odvěkým bojem proti německému náporu na východ český a slovenský národ je protiněmeckým předvojem všech národů ve východní Evropě.“

Nyní je třeba ještě dokázat, proč při tom mají být Slováci. Pomoci mají i retuše historie: „Slovensko, tvořící jádro Velkomoravské říše, bylo Maďary obsazeno v 10. století, později bylo nakrátko se svými soukmenovci politicky spojeno, čas bylo samostatné.“

A konečně, proč připojit německé oblasti Čech a Moravy. Už přiložená „Národopisná mapa Evropy“ je, pokud jde o Němce v Čechách a na Moravě, pořádně nepřesná. A Masaryk říká: „Hranice českých zemí jsou dány, neboť Český stát je dosud převážně samostatný; v takzvaném německém území v Čechách (a na Moravě ve Slezsku) je mnoho českých obyvatelů a je proto spravedlivo, aby je obnovený stát podržel. Bylo by nespravedlivé, obětovat několik set tisíc Čechů pangermánům.“ I tento obraz je účelově přeexponovaný a deformovaný.

Masaryk se sice domníval, že „Ustavení etnografických hranic po vřavě válečné bude snad v některých případech zatímní a dočasné; jakmile se národové uklidní a přijmou zásadu sebeurčení, rektifikace se provede bez rozčilení a na základě věcných úvah…“ To byla ovšem hrozná iluze. Útvar který tak vznikl, první Československá republika, byl dědicem všech problémů Rakouska-Uherska, jen navrch ještě s ústavně zakotvenou „vedoucí rolí“ „československého národa“ (záhy se ukázalo, že nic takového neexistuje). Jakýkoli zásah do „etnografických hranic“ by mohl mít za následek dominový efekt, a tak k „rektifikaci“ došlo až v roce 1938-9: a to nikoli v zájmu spravedlnosti, ale v zájmu Adolfa Hitlera a jeho zločinného režimu.

Taky tvrdit, že Spojenci nakonec přijali Masarykovo řešení, je nesmyslné. Naopak, Masaryk dovedl pozorně velmi naslouchat tomu, co Spojenci hodlají prosadit, a snažil se do toho zakomponovat to, co by upevnilo nový stát, o něž usiloval. Obávám se, že v tom byl úspěšný až příliš. Uspěl mocensky, ale to, co vzniklo, bylo vnitřně narušené a v prvním silnějším náporu dějinné nepřízně se zhroutilo. A nedělejme si iluze, pořádně obnovit se Československo už nikdy nepovedlo.

Jistěže československá státnost přinesla pro Čechy mnoho dobrého a užitečného a na to dobré a užitečné by se nemělo zapomínat. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že tu a tam méně by v roce 1918 bylo znamenalo více. Přehnané ambice z této Masarykovy práce přímo trčí. A na vodě je celá ideologie „české jedničkovosti“, tvrze demokracie ve střední Evropě, která se odtud odvíjí a zní tváří v tvář nastupujícímu babišismu mimořádně nevěrohodně. Jistě, máme se přesto o co opřít. Masaryk velmi přispěl k tomu, abychom se měli o co opřít. Ale Nová Evropa a všechno, co se z ní odvozuje, k tomu ani náhodou nepatří.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...