TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
umeni-neni-zadny-design-ani-konstrukce-ii
Kurt Gebauer, Plavkyně I, 1969-1973, Foto Cermak Eisenkraft

Umění není (žádný) design ani konstrukce II.

S Petrem Císařovským o umění a výstavě Kugemat Kurta Gebauera a Eugena Jindry aka Morgenabendtot v Galerii SmetanaQ (II).

Kurt Gebauer se stal zkraje 90. let profesorem ateliéru sochařství na UMPRUM. Tvrdí o sobě, že dělá celý život sochy jen tak bokem. Po něm převzal ateliér konceptuální umělec Dominik Lang s teoretičkou Edit Jeřábkovou. Neznepokojuje Tě to?

Kurta jsem vždycky bral jako specifikum, nikoliv jako nějaký modelový tvar.

Vychoval při své specifičnosti spoustu studentů...

Dnes mají studenti všeobecně velké možnosti. Mohou cestovat, studovat v zahraničí, procházet rozličnými ateliéry. Horší je, že sochařské školy (jak na UMPRUM, tak na Akademii) nedostatečně   učí řemeslu. A dokonalé řemeslo je nepostradatelný základ veškerého umění. Spontánnost musí být vyfutrovaná znalostmi a ovládáním materie. Imaginaci a svobodu vytváří už samotné prostředí  uměleckých škol, to se nemusí vyučovat.  Podle mě by kantoři měli učit především řemeslo a také rozeznávat charakter jednotlivých materiálů, umět je přesně používat.

Viděl jsi na výstavě Kugemat od Kurta Gebauera něco nečekaného?

Ani ne. Jsou to spíš takové hříčky. Já jsem měl rád jeho zavěšené lidi, protože akcentovali ducha doby a zároveň to byla sranda.

Jsou bez kostí ...

... nafukovací jako balóny. Kurt šel na sochařství z úplně jiné strany, která je jistě okouzlující. Je to takové eskamotérství, ale nic proti tomu. Viděl jsem jeho první výstavu v Nerudovce, bylo to moc dobré. Ještě za komunistů jsme společně vystavovali ve Vojanových sadech. Měl tam tenkrát ty zavěšené lidi na stromech, ale musel je sundat, protože to soudruzi brali jako provokaci. A pak jsem viděl jeho povedenou instalaci z ovoce a zeleniny – takovou krásnou haldu pomíjivosti. Lítaly na ni vosy, včely, motýli... Ale tady na té výstavě jsem neviděl nic, co by mě vzalo, bohužel. 

Jak jdou dohromady exponáty pana Gebauera a Jindry?

Podle mě dohromady vůbec nejdou, jsou to dva světy. Kurt si hraje na rozpustilého, lehkovážného člověka. Je vynikající divadelník, vždycky uměl okouzlit.

To je pro pedagoga dar.

Ano, proto učil na UMPRUM. Je hravý a po těch eskapádách, kdy se nesmělo dělat nic než umaštěné hlavy a nudné figury, to bylo osvěžující.

Pan Jindra pracuje s virgulí. Jejím prostřednictvím určil datum smrti Putina (na rok 2021), dokonce určil datum i vlastní smrti. Zajímají Tě podobné techniky?

Ne, moc ne. Já z toho mám, nechci říct přímo strach, ale trochu obavy. Měl jsem ateliér v Lucemburské a za rohem byla Baranova ulice, ve které ke konci života bydlel básník Nezval. Má tam plaketu a portrét. On si smrt předpověděl právě takovými technikami, a jak byl citově založený, víra v něm zvítězila nad tělem. Já léta dělám jógu a věřím, že tento svět je jeden velký, tajemný zázrak. Těch lidí, kteří se kolem tohoto tajemství motají, je hrozně moc a ne všichni jsou autentičtí a nezištní. A já jsem v tomto ranku raději obezřetný. Mám sice svoje jogínské guru, ti jsou ovšem také velice střízliví. Jsou to lidé, kteří se nenechávají fotografovat, drží se v pozadí, nikam se netlačí. Podle toho poznáš ty, kteří to myslí vážně. Nemám nic proti virgulím etc., když to lidi baví, prosím (smích), moje cesta ale vede jinudy. Mám rád, když máme každý svůj vlastní život, svůj úděl a ten si řešíme. A když zjistíme, co máme dělat, je to ten největší dar. K tomu nepotřebujeme žádné virgule. Prostě jsme něco dostali a teď s tím něco udělejme.

Na výstavě je několik železných poct například Hommmage á Morandi. Máš rád pocty ve výtvarném umění?

Morandi byl velmi jemný, nenápadný člověk. Byl to skvostný malíř, který dokázal prostřednictvím obyčejných předmětů – v jeho případě láhví a hrnků – zprostředkovat prostý, ale hluboký prožitek. Nemám nijak zvlášť rád pocty, i když nemusí být vždy špatné. Jsem však velice ostražitý, protože se za nimi autor může skrývat, k něčemu nebo někomu se přitulit a trochu se přihřát u cizího ohníčku.

Co umělecká touha po slávě, obdivu nebo aspoň uznání?

Jasně, každého z nás uznání potěší a v koutku duše alespoň po špetce obdivu občas zatoužíme.

Nikdy bych ale nechtěl pustit tahle šidítka ze řetězu a nechat je ovládnout svoje touhy. Sláva je příliš omamná bylina a její vábení svedlo z cesty už nejeden talent. Pro mne je ústraní a klid na soustředěnou práci nesrovnatelně důležitější.

Co když umělec přijde na zkratku?

Vždycky, když jsem si něco ulehčil nebo se snažil takzvaně podlézt laťku, vrátilo mě to nazpátek a musel jsem si tím projít znovu. Takže žádné takové zlepšováky a krátké cestičky – nadběhnutí si je spíš naběhnutí si – vždycky od věci oddálí. Ale to víš, v umění je možné naprosto všechno, proto je těžko definovatelné, ohraničitelné, pro mnohé těžko srozumitelné. Současné umění hodně pracuje s nepředmětným světem, ale jen málokdo je do něj vpuštěný. Málokdo umí uvažovat abstraktně. Mockrát jsem slyšel otázku – co to je ten černý puntík na bílém poli? Nejlepší je říct „nic“, protože pro mnohé z nás jsou abstraktní symboly nedostupné. Co taky můžeš odpovědět? Kontaktovat se s některými věcmi, to je jako když má člověk v divadle před sebou opony, zvedá se jedna za druhou, on jde dál a dál a získává další iluze, teprve pak dojde na konec a vidí veliké prázdno.

Někdy to vypadá, že vývoj umění jde z extrému do extrému.

Ale to je spíš takové obecně pojaté klišé. Jistě, v průběhu historie jsou extrémní společenské výkyvy snadno postřehnutelné – z ušlápnutých otroků se rychle stávají krvelační revolucionáři a po období bigotního puritánství obvykle přichází éra bezuzdnosti. Vývoj umění se však odehrává jinak, tam neteče krev, umělecké revoluce zpravidla přinášejí jen nové, byť často šokující formy, děsící tradicionalisty. Samozřejmě, že následné epochy bývají v ostrém vzájemném protikladu. Tak například střízlivý empír byl reakcí na rokokovou přebujelost a romantické umění zas následně kontrovalo upjatému klasicismu. Obě velké světové války předznamenalo hned několik rychle za sebou jdoucích ismů a avantgard. Umění do značné míry překotný vývoj lidstva předběhlo. Zdá se mi, jakoby se současné umění vřadilo do všeobecného globalizmu a estetické unifikace. I když – vždycky jsou a budou výjimky, na nich stojí tento svět.

Nebývalo umění srozumitelné i bez výkladu?

Pochopitelně bylo, protože pracovalo s obecně přijatými příběhy antiky, Starého a Nového zákona. Je zajímavé, že většina věcí, která se dělala dřív, mluví a stále má co říct, ačkoliv vznikala v jiném komunikativním prostoru než teď. Když chtěl umělec něco vyjádřit, pracoval v obecně dané duchovní formě, která měla větší prostor, než byla ta jeho, a skrze ni projevil svou individualitu. Zúžení často přispívá k prohloubení a povznesení tématu a jeho výrazu. Zní to paradoxně, ale je to tak. Umění musí zjednodušovat, nemůže postihnout Universum ve svém celku. Vezmi si nástěnné malby pravěkých lovců – mají v sobě úžasnou sílu, přirozenou krásu a naléhavost, protože šlo o skutečné archetypální prožívání skutečnosti. A přitom se jedná většinou o znak, o pár čar. Teď má většina lidí zacpanou hlavu a srdce běžným, tuctovým prožitkem, který spíš otupuje, odklání od duchovní stránky věci. A umění, na to dávám krk, je především duchovní disciplína. O umění jako takové se bát nemusíme, kreativita je nám dána do vínku od samých počátků, od těch pravěkých jeskyní. Ale je třeba opět skloubit to spontánní s racionálním. A nenechat se ovládnout onou ,,nesnesitelnou lehkostí bytí“…

Třeba hledat smysl v těžkomyslnosti?
Život je riskantní povolání. (smích) Ale jistě, i nějaké útěchy v tomto složitém světě je nám zapotřebí. A nepochybné odlehčení tíhy života od nepaměti přinášela krása. Krása a světlo vyzařující z gotických deskových maleb, z barevných oken katedrál i lidových plastik venkovských kostelíků. V dnešním pojetí umění je ovšem krása považována za téměř sprosté slovo, heslem dneška je ,,originalita“! A to je ten kámen úrazu. Je to taková past. Všichni se snaží být za každou cenu originální, ale místo toho, aby byli originální duchovně, jsou originální jenom formálně. Pokud vůbec. Kde taky furt brát tu originalitu? Takže když chodím po výstavách, tak většinou vidím – to je opsané tamhle z toho, to je banální, to je málo etc. Když už máš oči vycvičené, dokážeš velmi rychle rozlišovat, ale pro výstavního nováčka je to pochopitelně velice těžké. Nakonec ti povím jednu věc, kterou málokde říkám. I špatné sochařství je sochařství, i před ním smekám, protože vím, co to je. Je to dřina; ze všech kulturních disciplín spolu s architekturou ta nejtěžší, protože se musíš prodrat materií.

***

Petr Císařovský (nar. 1950 v Praze). Vyučil se uměleckým kovářem v Jihlavě (1965–1968), vystudoval UMPRUM v Praze obor sochařství (1969–1975). Věnuje se převážně volné sochařské tvorbě a svoje plastiky ková ze železa. Je autorem například Bran sv. Františka z Assisi a sv. Anežky v pražské Františkánské zahradě, nové hrobky Bedřicha Smetany na Vyšehradě a Bran Noe a Chvalozpěv Stvoření v kostele sv. Vavřince v německém Herne. Žije a pracuje v Olešně u Mšena.

První část rozhovoru zde.

18 11 2018 obr1

Kurt Gebauer, Plavkyně I, 1969-1973

18 11 2018 obr2

Kurt Gebauer, Koruna stromu I., 1955

18 11 2018 obr3

Kurt Gebauer, Vánoce 2009

18 11 2018 obr4

Kurt Gebauer, Trubkouni 2018, Foto Cermak Eisenkraft.

Více na: http://www.artforgood.cz/cs/virtualni-prohlidky/gebauer-jindra.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1