TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
kdo-mysli-na-smrt-mysli-na-zivot
Luboš Drtina. Zdroj: https://www.citarny.cz/index.php/ilustratori-cesko/drtina-lubo

Kdo myslí na smrt, myslí na život

 

Memento mori, memento vivere.

Pamatuju si, že když v Brně umřela babička, tak nám v domečku na vsi spadly pendlovky, co tam na festovní skobě visely odnepaměti. Živě si vybavuju i to, že smrt strýce v brodském špitále přišla, podle lékařské zprávy, ve stejnou chvíli, kdy jsem si na schodech školy v Lazarské ulici vyvrkl kotník. Tehdy se mi hned s bolestí vybavil právě on a jeho tehdejší nemocniční anabáze. No, pak abych nevěřil přímo ze zkušenosti, že se k odchodu blízkých lidí vážeme citem, který je těžko pochopit. Tváře lidí jsou skoro tak zajímavé jako jejich duše a při odchodu se vybavují v jakémsi jiném světle. Zachytit podobu a charakter člověka v blízkosti konce se pokouší Miloš Doležal ve vzpomínkách, rozhovorech a loučeních sebraných do knihy Za (Torst, Praha 2017). Když si vybavím osudy a tváře z jeho knihy, přijde mi, krom svědectví těchto „mikrohistorií“, na které upozorňuje v doslovu historik Tomáš Petráček, nejcennější to, k jakému typu přemýšlení o osudech kniha vede. Nemá smysl převyprávět cokoli, tak se chytnu raděj toho, co se nabízí k promýšlení nad.

Jednak se ukazuje, že lidský život, jak před jeho koncem, tak i po něm, slovy Z. Vašíčka „není žádný příběh“. Příběh z něj může udělat jen za cenu lepení teprve vypravěč a vykladač. Nestačí, že jdou v životaběhu události za sebou, protože, jak v knize praví kardinál Špidlík „život není čas“. Záblesky skutečné přítomnosti člověka ve vlastním životě se ukazují nesmírně vzácné. Většina našich nocí a dní je ztracena spánkem, automatizmy a službou schématům, která nám vtiskla výchova a praxe společnosti. Morálka je prostě zvyk, takže výběr charakterních hrdinů a zajímavých lidí k tomu musí být veden na hraně zvykového nebo spíš za ní. Doležal navlékl na šňůrky souvislostí příčin a následků děje a výklady, které lidi charakterizují. Nezůstal u popisu, protože nemohl – i výběr několika črt je už základ portrétu.

Podle čeho ale vybíral? Vyprávění evangelia o poutnících, kteří šli zarmouceni z Jeruzaléma po Ježíšově smrti do Emauz, ukazuje k tomuto tajemství (Lukášovo evangelium kap. 24). Učedníci utíkali před pronásledováním na venkov v naprosté deziluzi a neschopní pochopit, jak mohl jejich dobrý mistr umřít na šibenici jako buřič a neznaboh společným úradkem římské moci a kněžských elit. Nic nedávalo smysl. Nenápadně se k nim přidal v pochodu člověk, který je nejdřív ničím neupoutal, ale večer v něm poznali svého mistra. Tajemství jeho skutečné tváře, jeho poznání i nepoznání je pro příběhy knihy Za i dalších Doležalových knih ústřední (Podivice 1995, Obec – Atlantis, Brno 1996, Ezechiel v kopřivách 2014, Jízda na skle ochcanou strání – Nezávislý podmelechovský spolek, Praha  2017). Učedníci taky vzpomínali, jak si ho pamatovali, ale nepoznali ho, ačkoli byl s nimi neskrytě a obyčejně. Teprve když si s nimi dal večeři, a přitom jim vysvětloval, co se stalo a lámal jim chleba, poznali ho. Jak se poznáme jednou po smrti, podle čeho? Co když se minem s nejbližšími nepoznáni? Tak by otázka mohla stát, ale je to ještě trochu jinak. Člověk nemusí jít až za smrt. Konec konců svědectví Pavlových epištol do Korinta (I. 15, 51–57) a Soluně (I.4,12–17) jasně dokládá, že mnozí Ježíšovi učedníci se posmrtným životem vůbec nezabývali. Pavel je musel o něm přesvědčovat a ujišťovat. Jak se pozná(vá)me a podle čeho už v životě předsmrtném, to je otázka? Jdouce spolu po jedné cestě, jako ti emauzští, koukáme si do ksichtů i do mošen, povídáme si příběhy, ledacos si různě malujem, ale vidíme se?

Ve zvláštním tichu večerního času, ve starém přímořském domě, v opuštěném městě za skučení podzimního větru bura, které v rozhovoru v knize Za vzpomíná chorvatská básnířka Adriana Škuncová z Novalje na ostrově Pag, zaznívá snad i Doležalovo kriterium důležitosti věcí: „pro mne je poezie vším. To nejzákladnější, co člověk může v kteroukoli dobu a kterýkoli čas vnímat. To je souhrn času a podstat našeho bytí vůbec. To je jako jadérko v jablku, k němuž se dostanete, když jablko oloupete a rozkrojíte. To je to podstatné, z čeho může vyrůst nová jabloň a nové jablko. Tak se i z poezie stále obnovuje duch. Poezie je to nejsilnější, ...co nás charakterizuje. Bez poezie by neexistovalo jádro našeho bytí.

…. nikdo necítí potřebu uchovat to nejcennější, všichni se honí za banalitami“ (s. 296)

Jako nejcennější ze života, který tu vedem, vychází schopnost vnímat poezii a nechat se jí utvářet. „Básnicky člověk bydlí“, nebo vůbec – jako by nebyl. Nejde o skutky, nejde už vůbec o výkony, dokonce i morální status činů zůstává spojen jen s dobou. Ale podoba, kterou jsme na sebe vzali a bereme v těch nemnoha okamžicích, kdy jsme vědomě sami sebou, na té jako by záleželo všecko. Tehdy poznáváme druhé a jsme k poznání ne tak jako vždycky, ale podle črt, které nám zůstanou. K tomuhle tajemství přivádí čtenáře to nejlepší z Doležalových básnických knih i jeho zpracování zázraku v Číhošti a Toufarova mučednictví. (Jako bychom dnes zemřít měli – Pejřimov 2012/2016, Byla sobota 25. února 2017, Vrátíme se do otcovské náruče 2016.)

Miloš Doležal portrétuje faráře i odbojáře, vojáky i ženské z hospodářství, malířky i rozmanité podivíny. Píše, že se inspiroval radou básníka Rilkeho, jako by šlo o to „hledat na určité tváři věčnost … oddělit věčné od pomíjivého“. Nevím, jestli to jde, ani nevím, jestli to vlastně není pověděno špatně, protože přeci věčné nezakoušíme, nemáme pro něj než jakousi intuici, a jen to, co je obecné, zachycujeme řečí a zůstává, a všechno jedinečné je pomíjivé. A právě jen to jedinečné je přece plně krásné. Obecnina je přece jen abstrakt. Slovo se přece stalo tělem konkrétním a vzmrtvýchvstalý v Emauzích nemohl být k poznání jako podle z mnoha momentek abstrahované podobenky, ale naopak podle docela jedinečných gest, slov a ran. Tak nám k orientaci v životě před smrtí slouží nejlíp to, co je nejkonkrétnější – nejsrostlejší v smyslu překladu z latiny (con-crescere) se skutečností přítomného okamžiku.

Portrétovaným bytostem jako by byla společná jistota zvláštních podob víry. Nemyslím tím konfese, ale víry jako „živého vztahu ke skutečnosti“ (Špidlík, K vyšším věcem..), víry „jako jakýsi grunt života vnitřního“. Ne hlavně víra v něco a jasnost o dogmatech, ale víra nějak – tedy vztah opačný k letargii, stereotypu a lhostejnosti.

Zvláštní kvalitu pozorování a paměti autora ukazují drobné obrazy jako ten, kde M. D.  vzpomíná, že na pohřbu břevnovského „opata chuligána“ Anastáze padaly těžké máslovky z haluzí do trávy, kdežto jeho milého bratrance, opata želivského Víta Tajovského pohřbívali za premonstrántsky bílého sněžení. Ukázky z deníku z polské cesty nebo zápisky z Pagu jsou taky jedna báseň.

Nakonec visí nad básnickým i historickým dílem Miloše Doležala pořád ta otázka, kterou naznačuje titul Za i stará výzva Memento mori. Pozná(vá)me se?

8 7 2018 obr2

Luboš Drtina. Zdroj: https://www.citarny.cz/index.php/ilustratori-cesko/drtina-lubo

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1