Hlavní informace
churchillovy-hodiny
Winston Churchill. A Room at Breccles, Norfolk. 1920. Výřez. wikiart.org

Churchillovy hodiny

V prolhané době, což je případ všech dob, kam lidská paměť sahá, přijde k duhu cokoli, z čeho čpí pachtění za fakty a úcta ke konkrétnu. Kniha zpravodaje londýnských Timesů a Daily Telegraph, šéfredaktora Spectatoru, poslance, bývalého starosty Londýna a zastánce Brexitu Borise Johnsona Faktor Churchill obsahuje tyto ingredience v míře radost vzbuzující. Naštěstí v ní nejde o sběr chronologicky řazených informací, na to stačí kdejaká encyklopedie, jde v ní o věci, o nichž se člověk může dozvědět výhradně z knih.

Boris Johnson zkoumá jednotlivé rysy Winstona Leonarda Spencer-Churchilla jeden po druhém a postupně z nich skládá neumravněný a nezapšklý portrét. Nezastírá, řečeno jeho vlastními slovy, že byl šoumen, extrovert a teatrální komik, ale doplňuje tuto podobu o podoby další, skryté a méně křiklavé. Nezatajuje vojenský malér v Gallipoli, jehož byl protagonista knihy příčinou, neskrývá, že byl zastáncem eugeniky a sociálním darwinistou, který žádal trestanecké kolonie pro vagabundy, nepopírá, že v r. 1911 vydal vojákům svolení k palbě do stávkujících přístavních dělníků. Nepokouší se vyvracet představu pijáka, pouze ji upřesňuje o sdělení, že whisky byla často naředěná tak, že jí sir Winston říkal „ústní voda“ a spolu s většinou nedokouřeným doutníkem, tvořila především image bodrého, lidu blízkého chlapíka. Před zraky čtenáře tak defiluje postupně novinář, rétor, politik, vojevůdce, spisovatel oceněný Nobelovou cenou a ostatní role, v nichž britský premiér s neutuchajícím zápalem vystupoval. Ať už byl válečným reportérem, nebo učedníkem letectví, ze všech epizod doslova čiší až sebevražedná odvaha. Autor především obnažuje lidskou složitost v konkrétním historickém kontextu. Ukazuje se, že dokonce ani touha vstoupit do dějin nemusí být nutně v rozporu s milosrdenstvím, nezištností, velkorysostí k poraženým a hluboko v bytosti uloženou dobrotou. Důkaz? Dva citáty: „Zlovolnost a pošetilost ekonomických článků Versailleské smlouvy očividně vylučovala jejich plnění.“ „Za války je třeba prokázat rozhodnost, po porážce odbojnost, po vítězství velkorysost, v míru dobrotu.“ Že to pro něj nebyla pouhá slova, doložil posláním potravin do hladovějícího Německa po zrušení blokády v r. 1918.  Především díky tomu, že byl zastáncem kapitalismu s lidskou tváří v době, kdy Itálie měla svého Mussoliniho, Portugalsko Salazara, Rakousko Dolfusse, Polsko Pilsudského, Chorvatsko některého z  ustašovců, Německo Hitlera a Británie pantátu Stanleye Baldwina je schopen antimarxisticky prohlásit: „Chtěl jsem pozornost Británie obrátit k nepravosti představované každoročním uvězněním sedmi tisíc mladíků z nižších vrstev za přečiny, které by urozenému lordovi nepřivodily sebemenší potíže.“ Churchill se snažil zatáhnout do války Spojené státy už v době, kdy britské pozemní síly šly od jednoho ponížení k druhému. V Norsku dostali Britové na frak, z Francie je vypráskali, z Řecka vyhnali, a Krétu museli přenechat mnohem menší jednotce německých výsadkářů. 

Čili: žádná dekonstrukce, žádná hagiografie, žádné oplzlé drby, i když ani Churchillův vztah k ženám nebyl opomenut, ale cílevědomé uvádění na pravou, navíc decentní míru. Pasáž věnovaná jeho výřečnosti je nejen hluboká, ale i zábavná. Známé i neznámé bonmoty jsou zde buď vyvráceny, nebo vřazeny do dobového kontextu, což teprve vyjevuje jejich skrytý smysl a dává jim patřičný rozměr. Na to, aby politik nazval protivníka „beránkem v rouše beránčím“ je třeba určitých kvalit synkům drezírovaným k vládnutí nedostupných.  Sympatie sílí, když se člověk dozví, že nacistům říkal Churchill „narcisté“, Hitler byl pro něj Herr Schickengruben a Petain Pretén. Bolševiky prohlásil za „neandrtálce“ a  komunismus za „hnusnou duševní a morální chorobu“.

Jednoho také potěší, když se dozví, že známá Churchillova hučka typu Cambridge zakoupená v r. 1919 na St. James Street byla stejná jako klóbrc Stana Laurela a už v jeho době nemoderní. 

Chtělo by se citovat dál, je však třeba odolat pokušení, protože bude lepší, když si knihu přečte čtenář sám, protože mu to usnadnil Pavel Bakič, který převedl autorův šťavnatý jazyk do vynalézavé češtiny. Heslo či článek nemohou nahradit proces, k němuž dochází při čtení několika stovek stran. Četba se vyplatí i tehdy, když čtenáře utvrdí v jeho pečlivě opečovávaných předsudcích nebo když ho rozzuří britskou neúctou k velkým státníkům, protože se mohou tetelit slastí z morálního pohoršení. 

Materiálu, jímž je možné přikrmovat obdiv či nenávist vůči Churchillovi nalezne čtenář v knize dost a dost – a cokoli mezi tím.  Sir Winston není pouze organizátorem vítězství nad malířem Adolfem, ale sám malíř, mající na svědomí statisíce mrtvých při kobercových náletech nebo zničení francouzských lodí v Mers-el-Kébir r. 1940.  Byla to opět hlavní postava této biografie, kdo nese odpovědnost za slepenec jménem Irák, v němž přinutil k nemožnému soužití sunnity, šíity a Kurdy. Za povšimnutí stojí i to, že muž, za jehož života se rozpadlo britské impérium, nevedl válku, aby ho zvětšil, a přesto se v letech 1914-1918 jeho území rozrostlo o devět procent. Zkrátka zpráva, kterou o tomto politikovi podal člověk znalý kuloárů je o to cennější. Každý názor na Churchilla má oprávnění – zveřejněním staví autor čtenáře do tak nepohodlné pozice, že je třeba před ním smeknout klobouk. Mrzí mne jen to, že jsem se ani z této knihy nedozvěděl, jak to přesně bylo s tisíci kozáků, které podle Solženicyna vydal Churchill Stalinovi.

Tato kniha mohla vzniknout pouze díky tomu, že její autor není polykačem archivního prachu, ale osobnost neváhající riskovat vlastní názor i soud. Jsem vděčný každému, kdo si dá práci shromáždit fakta umožňující nahlédnout do lebeční schránky politika. Žádný lidský život nelze stěsnat do slov, natož osud génia tohoto formátu v takové době. Zde několik vzorků:  „Můj osobní názor zní, že byla Churchillova politická identita jasně daná a podložená neměnnými zásadami.“ „Radikalismus u něj pramenil právě z konzervatismu.“ Nebo: „Přitom je doufám nad slunce jasnější, že se člověk, který tvrdými prostředky čelí agresi, zásadně liší od člověka, který svou bojechtivostí sám vyvolává konflikty. Je rozdíl mezi napadením a obranou, nebo přinejmenším mezi útokem a protiútokem.“ Občas se Johnson líbeznými nehoráznostmi objektu svého zkoumání dokonce vyrovná. Třeba když napíše: „Pamatujte: Hitler byl abstinent, a to je úchylka, která může za mnoho utrpení.“ Právě tento dar vymanit se z manichejského střetu dobra a zla dodnes zůstává pro duchy stižené nutkavou potřebou jednoznačnosti nedosažitelnou metou. Johnson udělal dobře, že nezachoval nestrannost, kterou idealisté od životopisce vyžadují, a prošpikoval text vlastními úvahami, které, jak to má být, jednoznačné soudy komplikují, protože je nahrazují znalostí hluboko uložených mechanismů a skrytých paradoxních skutečností. To bude zřejmě důvod, proč si neodpustil ani následující postřeh: „Kdo chce přimět demokratickou zemi k mobilizaci, musí mluvit jazykem lidu a v tom neměl Churchill rovného.“ Teprve z této publikace jsem se dozvěděl o „Nemyslitelné operaci“, kterou vynesl na denní světlo až v r. 1998 historik David Reynolds. Podle něj Churchill navrhoval na konci války znovuvyzbrojit vojáky wehrmachtu pro boj se svým bývalým spojencem, Sovětským svazem. 

To vše je zajímavé a důležité, nikoli rozhodující. Obecnou platnost má teprve postřeh, který z knihy logicky vyplývá. Jestliže si dnes vcelku právem stěžujeme na lascívní mrzkost volených představitelů, pak je to způsobeno, kromě dalších příčin, také tím, že se máme příliš dobře. Ukazuje se totiž, že když je účast na věci veřejné pouze způsobem jak zvýšit obrat vlastního podniku, když je zdrojem privilegií, když je prostředkem k ukájení sexuálních potřeb nebo když je ochranou před ramenem spravedlnosti, tak nevyhnutelně přitahuje především zlatokopy, zločince a oportunisty, kteří zmizí ze scény teprve, když dojde ke katastrofě a je třeba řešit za pochodu skutečné problémy. Teprve v obtížných situacích se odkudsi vynoří opravdoví vůdcové, které není nutné trpně snášet jako menší zlo a vzbuzující pouze ošklivost.  Pouze v těžkých dobách přicházejí politici, s nimiž je možné v ledasčem souhlasit, případně se za ně postavit. Musí jít do tuhého, aby se objevily osobnosti ochotné si naložit na hřbet břímě a zachraňovat ty, kdo jimi začnou opovrhovat, jakmile nebezpečí pomine.

Opravdu podstatné je teprve zjištění, že rozhodujícím činitelem v historii je prachsprostá náhoda. Kdyby v první polovině svého dobrodružného života Churchill zahynul bídnou smrtí, což mu mnohokrát hrozilo, mohla druhá světová válka dopadnout úplně jinak. Churchill byl z veřejně působících osob jediný, kdo pouhých 22 let po první světové válce, v níž zahynulo na milion obyvatel Spojeného království a jeho impéria, dokázal obyvatele monarchie přesvědčit, že  Herr  Schickengrubenovi není radno ustupovat. Pouze on spatřoval cíl v jeho porážce. Bez Churchillovy intervence mohly dějiny světa vypadat úplně jinak – i tím se Boris Johnson zabývá a rozvíjí možnosti přicházející v úvahu. Představa osudovosti a determinace je zde názorně zpochybněna podobně, jako k tomu dochází v posledních desetiletích i v exaktních vědách, včetně fyziky. Zdá se, že determinismus, ať už se jedná o determinismus historické nutnosti, ekonomie, technologického pokroku, nebo společenských tříd ztrácí půdu pod nohama. Roli náhody se zdá být den ode dne obtížnější popřít. Stačí setkání, nehoda, nemoc, kniha a směr života se změní nejen v osobní, ale dokonce i kolektivní rovině. Poslední výspou předurčenosti a temných sil už zbývá jen osud, do jehož bezpečí je možné se s pomocí ochotných astrologů a jiných vykladačů budoucnosti stále ještě možné uchýlit. Vždyť ani sám Zeus nedokázal zabránit zabití svého nejmilejšího syna Sarpédóna, protože v knize osudu bylo psáno, že ho Patroklos v souboji porazí, není-liž pravda? Bohužel se stále ještě nepodařilo vypátrat, kdo knihu osudu sesmolil. Protože, kdyby se profláklo, že autor neexistuje, nebo na nás kašle, pak by vláda nad všehomírem spadla do sepjatých rukou prosebníků.    

Kniha je dostupná na: http://www.knihazlin.cz/spolecenske-vedy/faktor-churchill 

Picture1

Churchill ve věku 21 let v husarské uniformě. Zdroj: cs.wikipedia.org 

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big