Hlavní informace
pan-dekan-bostik-miloval-umeni
Václav Sokol, Betlém, 1960.

Pan děkan Boštík miloval umění

Ústecký pan děkan Boštík miloval umění. Visel u něj na faře olej Jindřicha Průchy - Velký Pátek - expresivní obraz hnědých polí s křížem uprostřed. Také obraz Wachsmanův a kresby Josefa Mánesa. Prof. Josef Cibulka, ústecký rodák, býval na faře častým hostem, a jistě se tam vedly hovory o umění. Cibulka se znal s mnoha umělci, do Svatovítského chrámu pomohl prosadit okna Maxe Švabinského. Znal se také s Janem Zrzavým, a tak vznikla myšlenka, že kostel v jednom z hlavních betlemářských měst by mohl mít Betlém od mistra.

Zrzavý souhlasil a můj otec, architekt, byl přizván ke spolupráci. Navrhoval předtím pro Patera Boštíka vstupní mříž a křtitelnici do kostela, Betlém situoval na oltář pod kazatelnu. Celek navrhl podle tradičního betlemářského schématu, zejména podle trosek lidového Betléma, které našel na farské půdě u svého strýce, faráře Václava Sokola v Jablonném nad Orlicí. Betlém otec zběžně nakreslil a zhotovil asi 1/2 m velký papírový model, který jsem já, tehdy patnáctiletý, odnesl Janu Zrzavému do jeho bytu na Zámecké schody. Další, volba materiálu, provedení, atd., už bylo na mistrovi.

Zrzavého v té dobé (padesátá léta) asi lákaly vetší realizace, v hradčanském kostele u Kapucínů by byl rád provedl freskou své Poutníky do Emaus a Zvěstování. Složitost a materiálová náročnost vyžadovala ale spolupracovníky, a to bylo u Zrzavého problematické. Figury do Betléma chtěl modelovat, ale potřeboval spolupráci sochaře, který by dělal to, co on „nedovedl": nožičky a ručičky. Oslovil několik sochařek - Martu Jiráskovou, Marii Wagnerovou, Helenu Trubáčkovou (od níž je holubice na Ústecké křtitelnici) - ale nebyl spokojen. Mezitím roky utíkaly, a když Zrzavý vzkázal, že „už to má", že figury bude válet z dětské Formely - a že už „skoro má jednoho anděla" - stárnoucí pan děkan usoudil, že to od Zrzavého nebude.

Byl jsem tenkrát mladík po střední výtvarné škole, odmítnut od vysokoškolského studia, a tak padla v rodině věta: „udělá to náš Vašek“. Dal jsem se do práce s velkým nadšením, figury modeloval z hlíny, vyschlé v košíku nosil vypalovat do pece na karlínské Maniny. Pak jsem je barvil temperou a voskoval do mírného lesku. Terén jsem konstruoval z prkének a lepil z vlnité lepenky, která, zmačkána, simulovalo skály. Povrch byl z papíru, pomalován temperou a navoskován. Celý Betlém byl asi 2,5 m široký, čočkovitého půdorysu, aby se na oltáři dal sestavit z dílů. Otec mi nechával volnou ruku přesto, že jsem v průběhu práce jeho návrh pozměnil. Prof. Cibulka souhlasil a nakonec i rozhodující – investor pan děkan Boštík, kterému se realizace líbila.

Myslím, že o Vánocích roku 1959 jsem Betlém v ústeckém kostele instaloval, vzpomínám na milou atmosféru na faře, přátelské přijetí pana děkana i hodné farské slečny Filomeny. S ústeckými přáteli jsme tenkrát udělali obvyklé „kolečko“ – obešli domácí Betlémy. Byly nádherné, a já jsem se cítil trochu zaskočen: jak jsme si mohli dovolit propašovat do Ústí keramický Betlém, když místní tradice je tak silná? Vzpomínám na velký Betlém u Trávníčků, který zabíral celou stěnu, se stovkami kartonových figur, zapíchaných do mechu. Také pohyblivý Betlém u místního obuvníka, jehož přiznané technické zázemí s řetízky a ozubenými koly pohánělo půvabně namalované figury, vyřezané z plechu. Na zatáhnutí provázku se ozval zvuk trouby – malého klaksonu, v sousedství verpánku a pracovního prostředí fungující obuvnické dílny. V malém domečku bylo ve dveřích z předsíně nutné sehnout hlavu, ale málokdy jsem hlavu skláněl upřímněji. Ještě mnoho krásného jsme při obchůzce viděli, malované figurky, Štantejského, „dáliny“ a „landšafty“ na proutěných koších, simulujících hory.

Začínal jsem chápat, že náš Betlém je trochu „mimo“ – ale pan děkan ho zaštítil sovu autoritou, takže po několik let v Ústí „fungoval“. Na žádost pana děkana jsem ještě domodeloval Tři Krále s patřičným zvířecím doprovodem, ale pak už to šlo s Betlémem s kopce. Pan děkan Boštík zemřel, a s novým farářem jsme si už neporozuměli. Horu jsem ještě s pomocí truhláře pana Trávníčka předělal do dřevěné podoby, ale když keramické figury nahradil modurit, už jsem se k autorství nehlásil. S novým panem farářem jsme se hádali, jestli byl Van Gogh prostopášník (já samozřejmě hájil „malířského svatého“), mezitím se mi znelíbili dodateční Tři Králové, které jsem rozbil o zeď farní zahrady. Ostatní keramické figury, které, nepoužívány, se kdesi válely, jsem si potom v kufru odvezl do Prahy, a většinou už neexistují. Zbyla jen Svatá Rodina, pro kterou mi později moje děti k Vánocům vysekaly výklenek ve zdi. Rád vzpomínám na ústecké Betlémy, a doufám, že krásná baroková tradice bude mít živé pokračování.

Výstavu betlémů i kreseb Václava Sokola si můžete prohlédnout zde:

http://www.artforgood.cz/cs/vybrana-dila/sokol

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...