Hlavní informace
velkorysost-cili-o-tigridovi
Pierre Bonnard. The Last Self Portrait. 1944–1945. wikiart.org

Velkorysost čili o Tigridovi

Se slušnými lidmi jsem mnoho dobrých zkušeností neudělal, jsem produkt 20. století. Zato kriminálníci se osvědčili na výbornou. Sebevzdělávání, které jsem započal na stavbách, ve fabrikách a v putykách pod vedením veteránů od Tobruku, El Alameinu a Sokolova, rozkulačených kulaků, nepřátel lidu, znárodněných živnostníků, chycených kopečkářů, vyhozených profesorů různých oborů a drobné galerky přistižené na švestkách, mne přesvědčilo o tom, že univerzity nejsou vždy a všude správným místem k sundávání klapek z očí. V Paříži jsem v postgraduálním studiu pokračoval ve společnosti manželů Dubinových, Jiřího Koláře a Zdeňka Vašíčka, abych jmenoval alespoň ty nejdůležitější odsouzence, které jsem měl čest poznat zblízka. V tomto městě jsem se také později od očitých svědků dozvěděl, jak vypadají zevnitř vězení ruská, polská, německá, chilská, argentinská, marocká, vietnamská… Vězňové, přinejmenším někteří, bývají zajímavější a navíc s nimi bývá sranda.

Pavel Tigrid odjel do prvního exilu na motorce, do druhého v autě.  Muž, který prožil válku v Londýně, v roce 1948 unikl o fous šibenici a byl v roce 1967 v nepřítomnosti odsouzen na čtrnáct let, nemohl být vyloženě špatný člověk. Proto, ledva jsem se ve městě širokých bulvárů a šikmých ulic zorientoval, zamířily mé kroky do Rue du Pont-de-Lodi, kde tehdy Svědectví sídlilo. Tento časopis, když se mi v Praze let sedmdesátých dostal tu a tam do ruky, znamenal pohyblivý svátek. Poprvé mi ho zapůjčil Karel Oujezdský, později se počet dodavatelů nepatrně rozrostl. Svědectví představovalo pramen v  poušti normalizace: neznámý jazyk, neznámá témata, neznámé pohledy, neznámé myšlenky, neznámí autoři – pouze nepřátelé byli společní. Tento časopis spolu se Světovou literaturou do roku 1969 představovaly nejdůležitější zdroje tištěných informací, které se mi podařilo získat. Byl to právě šéfredaktor exilového periodika, kdo mne upozornil, že děti jsou rukojmími státu, jehož jsem byl občanem. O tom, jak jsem byl bezděky pokřivený zemí, kterou jsem bez svolení úřadů svévolně opustil, svědčí třeba i to, že jsem se ještě v pařížském metru těšil domů, až si otevřu čerstvé číslo časopisu, které jsem si vezl v tašce. Za svou přihrblost jsem se zastyděl, až když mi došlo, že mi vůbec nic nebrání si ho otevřít už ve vagonu.

Všichni moji vrstevníci, kteří se s údajným agentem CIA setkali, byli uneseni jeho češtinou. Tento muž v letech mluvil jazykem, na němž nebylo poznat, že strávil větší část života v cizině. Samozřejmě to byl výsledek značného úsilí, ale to jsme tehdy netušili. Pro každého návštěvníka redakce, který sebral odvahu přijít si pro časopis nebo knihy exilových nakladatelství, si nalezl čas na kus řeči. To byl fígl, jak se udržet v obraze. Žádný výslech, žádné kázání, naprosto běžné klábosení byl spolehlivý způsob, jak, řečeno plytce, udržovat palec na tepu doby temna. Příjemný rozhovor obvykle ukončila teprve Ivana Tigridová, další z milých vězeňkyň. I to patřilo k jejich interní dohodě, jak hovor bezbolestně uzavřít, aby zbyl čas na práci a nikdo se necítil dotčený, jak jsem dodatečně pochopil.

Každý, kdo Tigrida poznal, by o něm řekl něco jiného, to patří k věci. Popis závisí na citech, které k němu choval. Zájemce o plastičtější pohled mohu odkázat na studii Milana Drápaly v knize Na ztracené vartě Západu (Prostor, 2000), případně další zdroje. Moje vzpomínka nemůže být jiná než čistě subjektivní a omezená, jak rozsahem, tak vědomostmi. Svědectví o Svědectví je poznamenáno netajeným obdivem, který chovám ke všem prozíravým. Chápu, proč Tigrida řada lidí nesnášela s averzí trpaslíkům vlastní: předváděl totiž, že nebylo nutné sednout na lep slibům a poválečnému budovatelskému nadšení, že ne všichni v padesátých letech vyhazovali nožkou v kruhu, jak se čtenářům snaží nabulíkovat Milan Kundera. Na okraji živořili i vězňové, koncentráčníci, uprchlíci a lidé převálcovaní, poslaní do výroby. Dodnes mne mrzí, že odpolední a večerů, kdy mne Pavel prováděl epochami, které jsem nemohl zažít, nebylo víc. Psané slovo mluvené slovo nenahradí, ale má větší akční rádius i životnost. Alespoň stylizované vyprávění je možné si dodnes připomenout v knize „Kapesní průvodce mladé inteligentní ženy po vlastním osudu“, i když tou mladou inteligentní ženou byl nejspíš vousatý Honza Pelc. Klika, že se mi poštěstilo slyšet na vlastní uši také chvástání tohoto muže nápadně připomínajícího Hemingwaye o jeho rybářských úspěších při lovu na modrého marlína či jinou potvoru. 

Kdybych byl přinucen popsat Tigrida jediným slovem, byla by to velkorysost. Nemám na mysli pouze to, že na celý rok zastavil vydávání svého časopisu, aby neohrozil pokus o demokratizaci ČSSR, v kterou ani nevěřil. Nebo že dal českým disidentům a undergroundům možnost si udělat číslo podle svého. Vůbec nebylo samozřejmostí pozvat do Frankenu představitele těch, kdo ho podruhé vypudili do exilu. Byla to opět velkorysost, která zapříčinila, že se na stránkách této tiskoviny konečně rozpoutala polemika o poválečném odsunu sudetských Němců. Co jiného by pana Pavla mohlo přimět k tomu, že na večírek v nové redakci v Rue Croix-des-petits-champs nechal do prvního patra vynést kolečkové křeslo obsazené Arturem Londonem, z něhož souvěrci vymlátili zdraví, ale nikoli víru v komunismus. Myslím tím také, kromě řady jiných věcí, také zdánlivě nedůležitá gesta, jimiž prošpikovával všední dny. Nabídkou doutníku počínaje a shovívavostí k zbabělcům konče. Nebo když zaměstnal potřebné, aby jim popřál čas na aklimatizaci. Jan Pelc a Vladimíra Čerepková by mohli vyprávět o pomoci, které se jim dostalo. Jonathán, syn Prokopa Voskovce a Vlasty Voskovcové, se jako dítě rád nechal povozit v redakci na zádech podvraceče republiky, který s ním za hurónského smíchu obou zúčastněných po čtyřech kmital z místnosti do místnosti.

Jednalo se o ten druh velkorysosti, jež způsobuje, že i nenávist je zdravá, bez podlosti a zapšklosti. Nepřítele je třeba potřít, ale nikoli jakýmikoli prostředky. Pomstychtivostí už člověk degraduje sám sebe, jak vychází najevo po jakékoli válce a ve všech kuloárech. Tigrid neměl rád Beneše, protože ho poznal zblízka za války v Londýně a nijak se tím netajil, ale k drbům a pomluvám se nesnížil. Co mu zazlíval, bylo třeba vyčíst mezi řádky, o to byl odsudek tvrdší. Umění odejít je neméně důležité jako vytrvalost. Není jen tak opustit v roce 1956 Svobodnou Evropu a pustit se do vydávání časopisu, který přežil až do roku 1992. Dokonce i Tigridovy chyby a pečlivě skrývaná tajemství měly rozměr, na který se hned tak někdo nevzmůže. Když takový chlap o druhém prohlásí, že je gentleman, je to větší vyznamenání než státní cena.

Naštěstí se režim, který Tigrida vypudil a celý život sledoval a odposlouchával, odporoučel. Pro místo, kam od počátku patřil a kam se posléze přece jenom odebral, jsem slušné slovo nenalezl. Demokratický vlastenec viditelně pookřál a pustil se do záchrany kvapně se rozpadajícího státu. Marně objížděl města a vesnice, sháněl podpisy na podporu referenda. Z této doby mi utkvěla následující historka: „Tak si to představte: přijedu jim přednášet své moudrosti. Sál je plný, kdekdo se na mne přijde podívat. Snažím se jim vysvětlit, jak věci vidím. Když skončím, pokaždé se zeptám, jestli má někdo nějaké dotazy. Ticho po pěšině, nikdo ani nepípne. Tak jim poděkuju a rozloučím se. A pokaždé se najde nějaký vykuk, který mne cestou k autu chytne za rukáv a zeptá se: ,A co si o tom, pane Tigride, myslíte doopravdy?‘ Oni si fakt myslí, že jsem jim dvě hodiny kecal.“ Obapolný trpký smích.

Úcta neznamená servilnost, natož kult osobnosti, protože skutečná osobnost o něj nestojí a dělá, co může, aby ctitele odpudila. Společný cíl neobnáší nutně ani stejný pohled, ani stejné prostředky. Pavel Tigrid se dokázal názorově rozejít i se spoluzakladatelem Svědectví Janem M. Kolárem hned v druhém čísle jen proto, že se nedokázali shodnout na jednotné strategii. Kolár zastával stanovisko vznosně morální – s komunisty se nemluví – Tigrid zohledňoval výměnu generací a připouštěl, že existuje také cosi jako propaganda, vymývání mozků a skutečný, nejen oportunistický omyl. On bral v potaz plynutí času, Kolár setrvával v nehybném idealistickém bezčasí.

Každému je možné něco vytknout a Tigrid netvořil v žádném ohledu výjimku. Neshoda mezi Tigridem a mnou byla odlišné povahy. Tigrid, v dobách, kdy jsem se s ním vídal, dospěl k přesvědčení, že literatura je pouhou služkou politiky. Já se dodnes domnívám, že kultura je vyšší hodnota než politika, protože určuje její podobu. Člověk by se měl, jak upozorňuje Arthur Koestler, zajímat o zítřek, aby zítřek nepřišel a neoběsil ho, ale to není důvod podřizovat literaturu politickým cílům, i když tímto cílem je likvidace totalitního režimu. V praxi to znamenalo, že když do redakce přišel nový dokument z okruhu party 77, musela mu báseň nebo povídka uvolnit místo. Byl to však jeho časopis, on ho vydupal ze země a sehnal peníze na jeho provoz, měl tedy právo si s ním nakládat, jak uznal za vhodné. Koneckonců právě na něm názorně předvedl, jak je nemožné takto vyhraněný časopis předat, když se dostavila únava. Kandidátů byla celá řada, ale dobrá věc se nezdařila, protože nebyla dobrá. Nelze předat vlastní dítě do péče někoho jiného, i když případným pečovatelem mohl být Jiří Gruša, Jan Vladislav, Petr Král, Jan Pelc, případně dokonce i já. Nebyl čas, přenést časopis do Prahy se také nepodařilo, zašel na úbytě, doba se změnila. Žloutnoucí čísla je však pořád možné si přečíst v Libri Prohibiti, dítku Jiřího Gruntoráda, dalšího z oblíbených kriminálníků. 

Nikdy jsem také zcela nepochopil, co v Tigridovi i v pokročilém věku živilo víru v mládí. Cosi mu bránilo připustit, že by počet nesporných sviní, regulérních zmetků, nevypočitatelných zbabělců, nenasytných zlatokopů, prodejných oportunistů, podlých práskačů, nesporných géniů i úctyhodných hrdinů mohl být v každé generaci zhruba stejný a mění se pouze prostředí, v němž mohou své talenty uplatňovat. Vlasta Třešňák tuto slabůstku sličně zobrazil na plátně nesoucím název „Tigrid nadbíhá mladým“. Je na něm vidět pana šéfredaktora oděného do kožené bundy s cvočky a sichrhajckami, s čírem na hlavě, náušnicí v uchu a jointem v puse, jak na motocyklu peláší před řádkou důstojně vyhlížejících punkerů a rockerů. To však nikomu z nás nebránilo se s ním stýkat, účastnit se večírků, docházet do redakce. To, že mi poskytl příležitost podílet se na pašování Svědectví do Československa, patří k světlým okamihům, jimiž občas rozptyluji stolní společnost. 

Jiné požadavky kladu na politiky, jiné na spisovatele, jiné na filosofy, jiné na dělníky, jiné na básníky, jiné na venkovany, jiné na novináře… Neznám jiný způsob, jak měřit všem stejným metrem, protože všichni měli možnost si vybrat cech, do něhož chtějí patřit. Tigrid byl novinář možná víc tělem než duší. Nebo jeho duše patřila k tělu, které se domáhalo tělesných požitků, těžko říct. Ať tak či tak, novinařina není dobrá kvalifikace na křeslo ministra. O tomto období ale nic nevím, a tudíž nemám právo ho posuzovat. Mohu se jen domýšlet, proč se nechal slyšet, že kultura ministerstvo nepotřebuje. Tak trochu tuším, odkud vítr vane, ale jistota veškerá žádná. Nepochybuji, že k tomu měl své důvody, o nichž nemám tušení. Jsem si však jist, že bychom si tuto drobnost vyříkali, kdyby se naskytla příležitost. Jenže ona se mrcha nenaskytla. Když se v roce 2003 rozloučil s blízkými a přestal brát léky, které ho udržovaly při životě, o nějž už nestál, bylo na světě o dalšího frajera míň. 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...