Hlavní informace
jmena-pribehu
Hercules Seghers, Oplakávání. výřez. studyblue.com

Jména příběhů

Z rodinného příběhu zbyla v archivech jen jména. Tak alespoň lze číst titul románu Jména příběhu Marka Vajchra. Na první pohled se ukáže plno nepřehledných výsledků pátrání v matrikách, archivech, v knihách, článcích a různých dalších pramenech. Šestisetstránkový svazek obsahuje na konci 1013 poznámek a 66 obrazových příloh. Při hlubším pohledu se vynoří struktura knihy a příběhy nikoliv jen rodiny Weicherů v době baroka.

Kompozice vypadá jako aditivní, pracující s nahodilostí, řídící se tím, kam autora nálezy v pramenech a dokumentech zavedly. Má však několik dějových uzlů na významných místech textu. V první třetině a v závěru vystupují dvě značně problematické postavy - kněží, jejichž osudu i promluvám je věnovaný poměrně široký prostor a jejichž příběhy tak tvoří kompoziční vrcholy. Přibližně uprostřed se odvíjí vyšetřování okolo zázračného obrazu s citacemi částí autenticky zaznamenaných výslechů svědků oněch úkazů. Mezi tím se kniha zabývá řadou nejrůznějších aspektů života v době od třicetileté války. Uctívání zázračných pramenů, zázračných obrazů a soch, odhalením možné totožnosti muže portrétovaného Petrem Brandlem, životem za dob válečných a morových ran především v západních Čechách kolem poddanského městečka Čisté i na Chrudimsku. Mohla by se jmenovat Příběhy příběhů, kdyby už práci s tímto názvem nevydal Jiří Kratochvil.

Začátek a konec románu (neboť jde o román, i když kaleidoskopického charakteru) vytváří iluzi, že jej vypráví socha vytvořená otcem autora, Mirkem Vajchrem. Ale do druhé kapitoly se autor vrací: „Tváře architekta i jeho dvou internovaných dětí znám ze snímků nalezených na dně zásuvek otcova psacího stolu.“ (str. 8)

Neplatí to bezezbytku, často nechává hovořit prameny a do vyprávění se dostávají promluvy různého řádu: zápisy v kronikách, kusy kázání, výslechy, zapsaná osobní dobová svědectví, promluvy listin i vázaná řeč básnická. Fikční svět románu je svět značně komplikovaný. Podle nalezených faktů konstruuje autor příběhy jednotlivců, předmětů a míst, vytváří teorie, odbočuje, dopátrává se okolností a odkrývá skutečnosti anebo si je velmi svobodně domýšlí. I když po padesáti stranách navždy zmizí chicagský hudebník – postava zpočátku dosti důležitá, nepřestane Vás vyprávění bavit. To na historiích nejnudnější – někdo se narodil, byl pokřtěn, oženil se, měl nebo neměl potomky a nakonec zemřel, stává se Vajchrovi východiskem ke sledování dobových událostí vyprávěných zdola, osudy v těch nejobyčejnějších barvách. Dozvíme se třeba, jak samostatnou ženou byla Marie Magdalena Weichrová, která se dokázala po smrti manžela postarat o majetky, o sebe a zřejmě i o slepého žebráka; jakým způsobem se poddanské městečko snažilo povznést, kdo patřil k elitě; jak vypadal zhostný list vyvazující z poddanství; proč bylo dobré být v Čisté ševcem; jak vypadal dědický spor a vůbec co si kdo od života sliboval.

 

Nejde však jen o příběhy kolem faktografických rešerší. Během šetření okolo jednoho zázračného obrazu se vynořuje ještě jedna rovina románu, totiž zkoumání jakým způsobem tehdy vnímali nejrůznější lidé obrazy a sochy, jak vnímali podobnost kopie s originálem nebo shodu portrétu s modelem, jak hodnotili umělecké dílo, zda se zabývali jen jeho zázračným účinkem, nebo svatostí, byl jim jen prostředkem k modlitbě, anebo hodnotili též jeho „kunstovnost“ a jak tato kvalita souvisela se zázračností. Tak se připravuje vrchol knihy, totiž kázání faráře z Běstviny u Chrudimi, z něhož se dovídáme, že díky chrudimskému zázračnému obrazu jsou tamní rodáci už nyní v Nebi, kde už ani není smrti. Celé to jeho vyprávění má nejneočekávatelnější vyústění, jaké si umí čtenář představit. Je jím odvážná polemika autora románu s dnes už klasickým teoretikem Walterem Banjaminem a jeho studií „Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti“ (Dílo a jeho zdroj, Praha, Odeon 1979). Marek Vajchr si všímá, že nimbus jedinečnosti uměleckého díla prožíval právě v době baroka jiný osud, než popisuje Walter Benjamin. Barokní člověk nezažívá oslnění aurou jen u originálu. Zázračné obrazy a sochy žily v mnoha variantách pořízených řadovými malíři nebo řezbáři, často se „kopie“ originálu podobaly jen vzdáleně. Přesto dochází k přenosu zbožné aury i na tyto kopie. Mohlo by se snad jen podotknout, že se Vajchr s Benjaminem pochopitelně míjejí v pojetí „technické kopie“ a ruční kopie kultovního předmětu.

Nejde ovšem o vědeckou studii! Zanícený kazatel a obyvatelé Chrudimi nejsou totožní s kdysi žijícími historickými postavami. Jsou postavami ve fikčním světě Vajchrova románu a jeho polemika s Benjaminem asi patří do téhož světa. Marek Vajchr ostatně čtenáře často utvrzuje v tom, že se pohybujeme v jeho prostředí: „Tento výjev jsem si vymyslel, podobně jako je mým výmyslem přítomnost malého Jana Weichera na premiéře svatováclavské kantáty.“ (str. 60), nebo příkladem vlastních pochybností a postojů: „Neumím odpovědět; vím jen, že…“ (str. 101), „Je to další skutečnost, která nahrává mým představám…“ (str. 275), „Sám nevím, jestli tomuhle obrazu chci přikládat aspoň trochu víry,“ (str. 478)

Shrnuto, složitý fikční svět románu Jména příběhu zdaleka nepřináší jen seznam jmen předků jednoho rodu na který dolehla za prezidenta Zápotockého tvrdé tragédie dvou sourozenců, které se Marek Vajchr věnoval ve své prvotině Proml…čitelnost. Tento román má řadu významových rovin a jsem si jistá, že se mi nepodařilo rozkrýt všechny. Řadu témat jsem vědomě pominula a pokusila se načrtnout jen hlavní linie podle svého čtení.

Na závěr přiznávám, že z druhého čtení knihy, jsem měla mnohem větší požitek, než napoprvé. Na podruhé se těšíte na to, co víte, že přijde.

 

O knize: Marek Vajchr, Jména příběhu, Revolver Revue, Praha 2016.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...