TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
revenant
Hugh Glass s medvědem. Charles M. Russell, Milwaukee Journal, 2. 4. 1922. výřez. Wikimedia Commons.

Revenant

Varování I.: Pro účely sdělení recenze dochází v následujícím textu k prozrazení některých momentů děje filmu a text je tedy spíše určen čtenáři, který film už viděl, nebo který na překvapeních nelpí.

Varování II.: Povaha předmětu recenze si vynucuje poněkud podrobnější přístup.

Co je Revenant? Snadná odpověď zní, je to film, který jsem viděl, který je k vidění, protože jde právě v kinech. V jednom směru taková odpověď otázku vyčerpává, i když i tak se vnucuje vědomí, že Revenant není nutně jen onen film (vedle něj je tu revenant sám – strašidlo) a také že film, který nese ono jméno, není jen nebo zcela o revenantovi, že není ani o něčem jiném, ale že nějak zůstává v mezičase sledování a následování. Do mezičasu, mezidobí amerických dějin je ostatně vsazen. Není to příběh z dob osidlování Západu, odehrává se o nějakých 40 - 60 let dříve (v roce 1823). Nepatří do slavných dob koloniální Ameriky, války za nezávislost, ani války občanské, ale do doby, o které lze nejspíš ze všeho říci, že byla mezi oběma válkami. Navíc se vše situuje na bezejmenné území, označované jako neorganizované teritorium (unorganized territory) a zbývající z Teritoria Missouri po jeho formálním zrušení, následujícím oddělení státu Missouri a jeho vstupu do Unie (1821). Tedy na teritorium, které je a není součástí Spojených států, které není zahrnuto pod působnost zákona ani není opatřeno vlastními institucemi, které není ničím víc než územním nárokem.

Kniha Revenant od Michaela Punke, vydaná v roce 2002, jíž je film adaptací, se na rozdíl od filmu nedočkala příliš příznivého přijetí kritiky ani výrazného komerčního úspěchu. Co v ní bylo k nalezení, co nenalezli mnozí, ale co naštěstí našli Alejandro Iñárritu a spol.? Příběh Hugha Glasse sám není nový. Je dokonce založen v příhodách muže, skutečně žijícího na takzvané americké hranici na přelomu 18. a 19. století, které vstoupily do rejstříku amerického folkloru a také dobrodružné literatury a které už jednou byly zachyceny i filmem, a to filmem Muž v divočině (Man in the Wilderness) z roku 1971.

Hugh Glass tak přichází opakovaně, a to nejméně třikrát. Jako postava lidového vyprávění, či historická postava, předmět bádání, které se s lidovým vyprávěním částečně slévá a částečně ho ovlivňuje. Svého vraha Fitzgeralda tento Glass nakonec nezabije, protože Fitzgerald vstoupí do armády a dostává se tak pod ochranu vojenské jurisdikce. Jen od něj dostane zpátky ukradenou pušku. Podruhé přichází Hugh Glass pod změněným jménem Zachary Bass jako muž v divočině, zrazený hrdina, toužící po pomstě, přijatý mezi indiány. Tím, kdo rozhodne o jeho pohřbení, je sám kapitán Henry, který podle filmu Muž v divočině od začátku věděl, že Glass je naživu, a který zde vystupuje spíše jako šéf banditů, proti nimž hrdinnému Glassovi pomohou šlechetní divoši. Teprve potřetí se Hugh Glass vrací jako revenant.

Skutečný Glass
Oba uvedené momenty, přísliby symbolického smyslu (Fitzgeraldovo ušetření kvůli zákonu a vědomí zrádců, že Glass je stále naživu) jsou Revenantem znemožněny. Možnost, navrhovaná lidovou tradicí a badateli, že by revenant Fitzgeralda nezabil, pokud by jeho vrah vstoupil do vojska, je zcela vyvrácena, když se kapitán Henry revenanta ptá, zda je pravda, že zabil vojáka a ten mu odpovídá, že zabil jen muže, který se pokusil zabít jeho syna (víme, že to byl voják; o ženě, kterou známe ze znamení, v nichž se nám vyjevuje revenantova paměť, zde v tuto chvíli není řeč). Pokud se revenant něčím řídí, pak jiným pravidlem, než je rozdělení civilního a vojenského práva.

Fitzgerald sám se v Revenantovi stává nejdřív snadno pochopitelnou postavou. Jde mu snad setrvale a konsistentně o materiální zisk, ale zároveň je vybaven přesvědčením, že udělal vždy jen to, co bylo nutné. Takový americký prvek jeho povahy je důležitý ve vztahu k Fitzgeraldovi historicko-folklórnímu. Jak si totiž lze povšimnout, Fitzgerald je každopádně Ir. Co znamená postava Ira v americkém vyprávění z devatenáctého století? Ir je uprchlík. Přichází do Ameriky, aby vzal Američanovi práci, množil se a šířil podivné cizí zvyklosti, pramenící z jeho odlišného náboženství. Irský Jidáš Fitzgerald ve folkloru zradí Američana Glasse, a to kvůli penězům, zavraždí ho a pohřbí. Američana ale smrt nezastaví. Po nějaké době vstane z mrtvých a jde vykonat svou pomstu, ve které mu nezabrání nic jiného než zákon Spojených států. Na jednu stranu tedy tento apropriovaný biblický příběh, čítající i kanonickou a mezi interpretacemi se neměnící podobu stigmat na zádech, vyznačujících stopy medvědích drápů a čelistí, ospravedlňuje oblíbenou kratochvíli oněh dob – pogrom na Iry. Na stranu druhou ale z programu pogromů vyjímá Ira, kterému se dostalo vykoupení, protože si službou Spojeným státům zasloužil vlastní život, život v Americe, protože ho chrání zákon.

Legitimizační systém vlastní lidové tradici je nejen odmítnut v již zmíněném dialogu. Na samém konci se v Revenantovi ukazuje ještě jedna Fitzgeraldova stránka. Skutečnost, že byl už jednou skalpován, která beze slova udává, že on sám je snad revenant, což ostatně pro oko potvrzuje i průběh jeho zabíjení, podobající se nejspíš ukrajování řízků nebo porcování. Zabíjení nehrdinského, spočívajícího v oddělování kusů, plátků a jistého objemu tekutin od vlastního tělesa, věci, která by se nazvala zbývající většinou těla zabíjeného po odkrojení kusu. Tím se Fitzgeraldovo odkrajování a postupné zabíjení podobá průběhu Glassova vlastního rozmlacování medvědem, které nekončí a nikam nesměřuje, a také jeho dávání se dohromady, jen v opačném gardu. Revenantovi totiž během filmu přibývá sil s tím, jak se od něj oddělují dočasně přidané bytosti, umírající jedna za druhou. Vstávání z mrtvých je umírání v přetáčení či v negativu, v celuloidu. Ani jedno ani druhé není ani určitou událostí, protože okamžik, oddělující smrt od života, nenastává, nebo může jít o kterýkoliv z okamžiků v průběhu kompozice či dekompozice těl, ani nic z obého nemá osvobozující smysl. Od emancipační linky se ustupuje k řazení simulaker.

Mrtvý muž v divočině
Druhý systém významů, který pro Glassův příběh rozvíjí Muž v divočině, a který tvrdí, že bandité hrdinu záměrně a cynicky zradili, aby je zraněný nezdržoval, předpokládá, že věděli, že je stále naživu. Jinak by ho totiž nemohli zradit. Revenant ale jednak stále naživu není – nejen protože sám říká, že už jednou zemřel. Průběh jeho počátečního zabíjení a pohřbívání Fitzgeraldem je totiž dán jednak právě tím, že o tom nikdo jiný neví, a pak, snad ještě podstatněji, tím, že vrah se po celou dobu soustředí na invokaci smrti, sebeujišťování a hlavně ujišťování mrtvého o tom, že je mrtev, že je mezi nimi shoda na tom, že zemřel a má být pohřben. Exorcismus, prováděný zcela podle všech zvyklostí spojených s nemrtvými, má právě zabránit tomu, aby tělo pohřbívaného vstalo z hrobu. Je mu dokonce navržena smlouva o smrti a pohřbení, k jejímuž porušení ze strany revenanta se později Fitzgerald, sám porcovaný, odkazuje. Smlouva, kterou ale nedopatřením porušil on sám tím, že během jejího uzavírání zabil dalšího člověka, jehož záchrana měla být právě předmětem Glassova setrvání ve smrti. Alespoň podle ještě dožívajícího Glasse, slibujícího záchranu a záchranu druhého si slibujícího. Jak tomu rozumí revenant je otázka zbytečná a podivná. Jak rozumí oběšený indián ceduli on est tous des sauvages?

V (nepříznivé) recenzi na knihu Revenant v časopise The Rumpus (5. září 2015) odmítl kritik Brian Ted Jones podtitul knihy „Román o pomstě“ s tím, že se mu z románu zdálo, že Glass chce jenom zpátky svoje věci. Je to tak nějak tak. Důvody, které uvádí proto, že se nemůže zastavit, jsou dva. Prvním je ten, že už byl jednou mrtev, a tedy se nemůže obávat, že zemře. Druhý je potom ten, že mu Fitzgerald vzal to jediné, co vůbec měl. Právě proto je revenantovo navracení se ze smrti nejen nehrdinské, nikoliv nadlidské, ale nelidské. Není to zápas. Je to proces putrefakce, hnití krve, následovaný transmutací těla, provázenou znamením a předepisující nedešifrovatelně tělu jakýsi další autonomní automatismus pohybu při sledování a následování jeho vraha.

Efekt hledí
To neznamená, že v Revenantovi nutně zcela chybí hrdinské činy a postavy. Naopak, v plném smyslu jsou v něm hned dvakrát. Prvním hrdinou je bizon, který se nejdříve přes čočku objektivu dívá na diváka a posléze se utká se smečkou vlků, protože se postaví na okraj stáda, a který je v nerovném boji přemožen, aby byl následně vyvržen a stal se potravou mrchožroutů – kolemjdoucího indiána a po břiše se plazícího revenanta. Druhým hrdinou je kůň, pozorující nejdříve diváka skrze čočku objektivu a později neváhající vrhnout se z útesu aby unikl pronásledovatelům a zachránil pokračování pohybu revenanta, který ho vymanil z francouzského zajetí. Okamžitě po svém odvážném činu je kůň vyvržen a jeho tělo poslouží jako úkryt a zdroj životně důležitého tepla v mrazech. Mezi zvířetem, které sleduje, a revenantem, kterého sleduje oko čočkou, se něco stalo.

Že se něco stalo mezi nimi ale nedovoluje okamžitě stanovit okamžik stání-se-něčeho. Lze pouze mít za to, že se to stalo posléze, když už se dá říct, že se to stalo, že je po všem. Především, na začátku je čekání na začátek, jímž by bylo (češtině chybí čas vyhrazený vyjádření budoucnosti v minulosti) znovuobjevení se později se navrátivšího ze smrti, kterého oko diváka sleduje v bitvě s indiány, hádce s vrahem, cupování medvědem, ve sledu situací, v nichž se pravděpodobnost přežití neliší od pravděpodobnosti smrti, stejně jako ve všech situacích, následujících tomu, kdy se jeho tělo dá znovu do pohybu. Dále, vše se udává v mezičasech, mezi znameními, která umožňují pamatovat si, spíše než vidět, co se stalo. Revenant uvádí událost do polohy toho, co se ukazuje jako již minulé, zatímco dění aktuální je u něj amorfní, postrádající figurální provedení. Sama dráha pohybu reventantova těla americkou krajinou je sledována jako stopa bez figury, která ji zanechává. Před objektivem, průzorem, kterým se rozhlíží ten, kdo vidí, ale sám není vidět, se objevují skály, pláně, hory, masy vody a těla, kusy světa nalézající se občas v úhlu pohledu, v rozparku těla koně, ve škvíře průzoru, kterou těkají oči, nenacházející symbolické reprezentace. Revenant není subjekt(-ivní).

Revenant je strašidlo, které obchází Západem a zůstává jako stopa otisknutá ve světě nebo v paměti, oko koně, pohled bizona, obraz ženy, vlčí smečka, spirála na čutoře, krvavý úsměv, tlapa medvěda, čelisti zakousnuté do kalhot, vyvržené plíce, krystalky ledu na okraji kůže, obří skály, hořící krční jamka, potůčky v ledovci, mlčící indiáni a rudé kusy masa, i když je už pryč.

 

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1