Hlavní informace

Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic originálního. Za pět minut dvanáct je u nás už skoro pět let. Pět let nám něco „hrozí“, pět let tu „jsou určitá rizika“.

Zde je stručná rekapitulace toho, co vše se semlelo v té době, kdy bylo pořád za pět minut dvanáct. V přímé prezidentské volbě byl v lednu 2013 zvolen do čela státu autokrat a rusofil s přezíravým postojem k ústavě. V létě, po spektakulárním policejním přepadu úřadu vlády, se zhroutila Nečasova vláda a Poslanecká sněmovna se pak dokázala sjednotit jen na tom, že se sama rozpustí. Výsledkem voleb do PS v říjnu téhož roku bylo, že se demokratická pravice stala na politické scéně okrajovou silou, demokratická levice (ČSSD) dosáhla hubeného vítězství a významný úspěch zaznamenala „rodinná firma“ Andreje Babiše, od této chvíle konglomerát soustřeďující obrovskou hospodářskou, politickou a mediální moc. Všechny další volby prohlubovaly tuto proměnu českého politického systému. A konečně se v říjnu 2017 dotvořil nový establishment: Poslaneckou sněmovnu od té doby ovládá Andrej Babiš s okamurovci a komunisty, ČSSD spadla na stejnou úroveň bezvýznamnosti, na níž jsou ostatní demokratické strany. Vládne Babišova vláda, opřená jedině o důvěru prezidenta Zemana. A ten si v lednu 2018 pojistil další pětiletý mandát hlavně proto, že se české „občanské společnosti“ nepodařilo vygenerovat pro druhé kolo volby důstojného protikandidáta.

To hlavní, co se stalo, je: „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim, jsou v troskách. A po tom všem je přitom pořád za pět minut dvanáct. Vzniká otázka: Fungují nám ty hodiny vůbec?

Podivné bezčasí a proměny, které se v něm odehrály, vzbudily nakonec, když už vlastně bylo po všem, v české veřejnosti jakýsi nepokoj. Proběhly demonstrace, které se konečně týkají podstaty věci: tou je, stručně řečeno, nejen Zeman, ale zároveň a především Babiš (před dvěma roky tu ještě fungovala jakási autocenzura, o Babišovi se ve slušné „občanské společnosti“ moc mluvit nesmělo). Ty demonstrace jsou nepřehlédnutelné, i když pořád o hodně slabší ve srovnání s těmi, které pamatujeme nejen z roku 1989, ale i z druhé poloviny devadesátých let. V Praze se schází řádově daleko víc lidí než v ostatních velkých městech ČR, počet zúčastněných neroste, spíš stagnuje. A demonstrace jsou (až na výjimky) tak podivně beztvaré, že to po devátém dubnu vzbudilo jakési rozpaky u vícero komentátorů.

Alexandr Mitrofanov na serveru Novinky.cz například hovoří v souvislosti s pražským protestem, na němž se výrazně profiloval spolek „Milion chvilek pro demokracii“, o „hustých, ale nesmyslných hodinových skandovačkách bez reálných požadavků či představ, co dál“. A realisticky upozorňuje, že „v roce 1989 stáli proti milovníkům svobody pohasínající komunisté, dnes jsou na druhé straně barikády mnohočetní spoluobčané, kterým se Zemanova a Babišova země zamlouvá“. A Martin Fendrych z Bakalova hájemství Pravdy a Lásky píše v Aktuálně.cz: „Hodinu skandovat hesla, místy slaboduchá, je poměrně dost málo. Po deseti minutách se normální aktér demonstrace začne cítit divně.“ (To je řečeno velmi decentně). A podotýká: „Platí však, že máme zvolené poslance, strany odpovědné za vývoj v Česku, a s těmi, které hájí demokracii, má smysl spolupracovat. Jinak je to jen skandování hesel, hezká chvilka, kdy se srotí lidé podobného názoru, nic víc.“

Jistě, ozývají se i optimistické hlasy, například ten Pavla Šafra ve Foru 24 z 10. dubna. Síla takového protestu je prý ve schopnosti protestujících vyjádřit transparentně naléhavost a palčivost stávajících problémů a také schopnosti ukázat cestu k řešení dlouhodobé společenské a politické krize. „Voličů, kteří podporují myšlenky současných demonstrantů, je mnohonásobně více, než kolik jich vidíte na ulicích“, a „ty ulice jsou často plné aktivních a sebevědomě vystupujících lidí“. V každém případě tu existuje jakási názorová pluralita, přičemž zrovna to, co píše pan Šafr, mi připadá jako pouhá novinářská rétorika. Snad to souvisí s tím, že formálně vzato oslovuje prezidentova mluvčího Ovčáčka.

V této situaci cítí účastníci protestů (tedy aspoň někteří) potřebu pokračovat a stupňovat protesty. Obava, že by všechno mohlo zase usnout, je pochopitelná. A tak aktivistická skupina AUVA (existuje už přes rok, zkratka znamená „Andrejovy účtenky vrátíme Andrejovi“) přitvrdila. Jde vlastně, pokud tomu dobře rozumím, o facebookovou skupinu, v současné době má 4600 členů. A na konci minulého týdne zveřejnila (zase na facebooku) výzvu „Teď není na co čekat! Babiši, tohle ne! Příště barikády!“. Žádají oligarchu, aby „okamžitě přestal jednat o vládě založené na podpoře komunistů a extremistů“. Prohlášení mělo, jak se zdá, retroaktivní účinnost, Babiš oznámil, že bude jednat opět s ČSSD, už ve čtvrtek večer. Je bohaté na vykřičníky (Požadujeme! Nechceme! Nikdy se nesmíříme!) a ohlašuje tvrdé sankce: „Když nebudete schopný či ochotný a námi jednat, naše další akce budou mnohem intenzivnější a nebudou se odehrávat jenom na náměstích“. Ty „nebudou už jen pokojné, jsme připraveni svolat masové demonstrace a pochody do všech přilehlých únikových ulic ze sněmovny, ve kterých se může demonstrovat, a tím vám znemožníme odchod za sněmovny. Protest ukončíme až v pozdní hodinu“. Představa masových demonstrací a pochodů v křivolakých malostranských uličkách napovídá o tom, že organizátoři zjevně nejsou z Prahy. Není jasné, zda blokáda bude platit jen pro Babiše, nebo pro všechny poslance ANO, nebo snad pro všechny politiky, co nemakali a kradli.

Po tomto vyhlášení pak v úterý 17. dubna v 19. hodin proběhne demonstrace na Václavském náměstí. Tentokrát bude program, „vystoupí zástupci politických vězňů, hudebník(ci) a další zástupci občanů, kteří mají k tématu co říct“. Následuje pochod na Hrad, během něhož si „občanská společnost“ na „politiky“ (politici zjevně nejsou občanská společnost) posvítí.

Je mimo vší pochybnost, a nechci to jakkoli problematizovat, že organizátoři to vše myslí dobře. Jenže otázka zní: co to vlastně je, co to znamená? A samozřejmě nejde jen o tuto jednu demonstraci, jde o celou vlnu protestů, kterou teď zažíváme. Jistě, je to všechno výraz spontánní nespokojenosti s poměry. Ale je to výraz nezadržitelně se probouzející „občanské společnosti“, která smete, nebo občerství (nebo snad zároveň smete a občerství) zpuchřelý, zkostnatělý svět politiky? Nebo je to projev smrtelných křečí, v nichž se ocitlo společenství, které si po listopadu 1989 zvyklo na určité standardy občanských práv a svobod (přiznejme si to, dosti vysoké, i když mnozí u nás nad nimi čím dál tím víc ohrnovali nos), a teď správně tuší, že o ně co nejdřív přijde? A přitom ty lidi nenapadá nic kloudného, co by proti tomu mohli udělat? Jistě, ve středu ráno budeme zase o fous moudřejší. A docela rád bych se mýlil. Jenomže takhle snadno a rychle všechno, co jsme všichni za posledních pět let společně a důkladně zčunili, zase nenapravíme. Bude to trvat měsíce či spíše léta a bude to stát pot, slzy a krev, jak kdysi říkal Winston Churchill. A je třeba odlišovat skutečný, reálný svět, v němž fyzicky žijeme, od virtuálního světa sociálních sítí.

Psáno pro Echo 24.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big