TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Kdo bych byl?

Často myslím na to, kdo bych byl, čím bych byl, co by ze mě bylo, kdybych nečetl (dobré) knihy. Bývaly v domácnostech bible, a ty se četly důsledně a pravidelně. A s velikou úctou ke slovu a jeho svátečnosti. S úctou ke slovu Hospodinovu a celému smyslu bytí. (Pomíjím pro tuto chvíli velké knihovny předků: Ottův slovník naučný, Brehmův život zvířat, kompletní Jack London, Dumas, Maupassant, Neruda, Karolína Světlá či „regionálně příslušný“ Jan Čep, o tom všem jindy.)

Jak je tomu dnes? Jak bych mohl číst na prvním místě něco pro život nedůležitého? Jak bych bez těch zásadních slov mohl řádně dýchat, zažívat potěchu z krásy, síly příběhů, odvahy charakterů? Samozřejmě, jsou tu i banality pěny dní, ale ani jim není radno úplně se vyhýbat, protože i naše nejniternější bytí je spjato s dnešními dny. Ale potom si otevřu Schulzův Kámen a bolest a čtu s nevýslovným potěšením třeba takovéto věty (o procházce Lorenza Magnifica s filosofem Polizianem uličkami renesanční Florencie):

„Vyšli. Postranní ulice. V krámech řemeslníků i drsné slovo zpívalo. Pohřební bratři nesli mrtvého. Běžely děti ve hře. Bankéř odpočítal zlaté scudy a mnich poděkoval. Sedláci stáli v hloučku a naslouchali novinkám. Několik vlámských a skotských studentů opustilo vína džbán a hluboce se uklánělo před vladařem Florencie a před svým profesorem, za nímž přišli z dalekých zemí do Itálie. Besídka, kde seděli mezi děvčaty, voněla kvítím. V ulici di Bardi se strhla rvačka, v ulici di Bardi se vždy strhne nějaká rvačka, ale tentokrát to byla vojna tak veselá, že i pes se líně zvedl od bronzových vrat a pomalu se šel podívat. Z lékáren vonělo muškátové jádro a nahořklé listí k uzdravení a pro plodnost. …“ Atd.

Myslím, že zjevné barbarství člověka, který se právě chápe vlády v této zemi, je umožněno pouze naprostým pomotáním duchovních fundamentů lidu, který si toto protikulturní individuum zvolil. Vítá ho, jako když kdysi otroci otevřeli Salarijskou bránu v Římě Vizigótům. Jejich nadšení bohužel pramení z týchž nízkých pudů. Hmota, hmota – a závist, která je dle sv. Františka sestřičkou nenávisti. Na těchto základech nelze budovat rozumnou společnost. Bez jasných duchovních základů a respektu k nim nelze vybudovat vůbec nic, co by se dalo nazvat důstojným životem. Staří věděli dobře, že kdo se neklaní Bohu, leží v prachu před bludem. Toto se nám právě děje. Příchod barbarství do řízení země, která ještě ne tak dávno byla odvážně demokratická.

Psáno pro revue Uši a vítr.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1