Hlavní informace

Nebyl to slavný člověk

Ke břehu řeky, jejíž hladina se právě rozčeřila pod tichými údery pádla, se v kajaku blíží štíhlý, opálený muž. Vyskakuje na břeh a já mu pomáhám vytáhnout loď do rákosí. Slunce se sklání k obzoru a ruku v ruce kráčíme podél lesíka zpět do vesnice. Bylo to krásné odpoledne, naučila jsem se pádlovat. Bylo to dávno, v dětství.

Pak nastal čas se učit abecedu a ve školní lavici jsem kreslila ty nejkrásnější obloučky, smyčky a kličky procvičované o minulé noci s ním, který se mnou měl tolik trpělivosti. Nosil mi pastelky a papíry, abych malovala. Byl duší umělec, ale dal se na praktičtější dráhu, stal se strojním inženýrem.

Vidím ho na fotografii oblečeného v černém obleku, s krásnými černými vlasy přičesanými ke straně, v tváři se mu zračí šťastný úsměv, v ruce drží vysokoškolský diplom. Bylo po válce – doba nadějí. Avšak tato doba se rychle změnila. Jeho rodina byla vystěhována ze slunného pražského bytu na nábřeží do studeného bytu někam na předměstí. Babička Marie toho času zavřená v ženském vězení v Železovicích, dědeček Otakar ve Valdicích u Jičína a strýc Ota si odpykával třináctiletý trest za protistátní činnost v Leopoldově. Můj otec, soudruhy neprověřený, musel pracovat (už ne jako inženýr) v chemické továrně, která – mám to dodnes před očima – jednoho dne vybuchla, když jsme seděli doma a dívali se z okna (pozn. red. – jednalo se o havárii chemičky v Semtíně u Pardubic v roce 1954, znovu vybuchla také v roce 1984).. Otec si zapálil cigaretu, vyfoukl kouř a jen se mlčky díval. Byl to kliďas.

Nadále jsme spolu chodili podél řeky, on v hubertusu a já v galoších podle poslední módy. Podbíhali jsme pod lešeními, abychom stihli večerní představení Semaforu, chodili jsme spolu na výstavy a večer mě vodíval do tanečních, kde mě na závěrečném bále vyzval k tanci. Zatančil si se mnou valčík a všechny holky mi toho mého mužského záviděly. O Vánocích v černém smokingu a s úsměvem v očích rozdával dárky. Chtěl, abychom byli šťastní a nepociťovali tíhu doby.

Doba byla tehdy šedivá, často si vzpomenu, jak jsme se v Čechách „potáceli od výročí k výročí“. Šedivá jako balkón činžáku, kde jsme spolu diskutovali o životě. Dospívala jsem a táta měl potřebu povědět mi celou pravdu, tehdy zakázanou. Poslouchali jsme v rádiu rušené stanice ze Západu, abych se dozvěděla něco o svobodném světě. Učil mě anglická slovíčka a pak opět mlčky kouřil a přemýšlel.

Muselo uběhnout ještě několik let, než se naskytla příležitost a on s celou rodinou vycestoval z milované vlasti do Spojených států. Tam, stále nadšený a mladistvý, dovychoval své děti. Zanechal ve mně pocit laskavého a čestného člověka, na kterého budu stále vzpomínat. Já jsem se jako rebel vrátila do Čech v bláhové naději, že nejdřív dokončím vzdělání a pak za nimi vycestuji. Psal se rok 1968 a byl tu Alexandr Dubček, který nás chvíli vedl a kterého ani nestačili zarámovat a přišla sovětská okupace – konec nadějí. Rodinu jsem viděla až po dlouhých třinácti letech.

Nadále slyším tiché údery pádla odplouvajícího kajaku po řece. Tentokráte do tmy.

Věnováno mému otci.

Psáno v New Yorku.

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big