Hlavní informace

Příběhy 20. století,

šestnáctidílný dokumentární cyklus České televize, který vychází z projektu Paměť národa, představuje minulost více jako svědectví jednotlivých pamětníků než jako jednu jaksi objektivizovanou pravdu o minulosti, tedy složenou a učesanou profesionálním historikem z mnoha různých svědectví sice, ale podle jeho vlastního názoru. Na pozadí dobových dokumentů tak můžeme sledovat hlavně jednání a myšlení velmi konkrétních lidí. Až díky různosti protagonistů máme možnost nahlédnout z různých úhlů každodenní život za normalizace. Každý díl Příběhů má svůj spád, jednak proto, že tvůrci využili metodu a techniku založenou na očním kontaktu s pamětníkem a soustředěných výpovědích, jednak pro vyváženost výběru pamětníků. Vedle sebe tu vypovídají estébák i jeho oběť nebo zapálený straník vedle straníka kajícného.

Jak se ale vyznat ve dvacetiletém období nasvíceném z tolika různých perspektiv?

Při sledování dílu Straníci se mi vybavila úvaha Jana Hanče (1916–1963) o tom, že se vždycky psal nějaký rok:

Psal se rok 1910. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1920. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1930. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1940. Potkal jsem muže v nejlepších létech. (...) Psal se rok 1950. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil placatou čepici, jezdil v Tatraplánu, byl soudcem z lidu, nositelem řádu Klementa Gottwalda a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu, věděl dobře, co chce. Řekl mi: Soudruhu, zbytečně marníš čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně nesmrtelné učení marx-leninismu, víš, nerozborná jednota dělnický třídy, generalissimus Stalin. A nic víc!“ (Sešity, 68 Publishers, s. 145-146)

Režimy se v průběhu desetiletí 20. století často měnily a lidé se jim promptně přizpůsobovali. Lidská povaha je, zdá se, už taková. Chtějí se přirozeně „těšit ze života“, „stát oběma nohama na zemi“ a „dobře vědět, co chtějí“. Proč ale nechtějí od života víc než se jen přizpůsobit, aby se jim vegetovalo co nejpohodlněji, ptá se Hanč?

Jak konkrétně vypadaly osudy (viz díl Straníci) těch, kteří se přizpůsobili a do KSČ vstoupili?

Někdejší horník a stranický funkcionář Jaroslav Ondráček vykonával stranické funkce z přesvědčení, nikoli za úplatu. „Na prvního máje jsme chodili normálně! Pro nás to byla oslava! Ne že tam musíme.“ Přesvědčeným komunistou zůstal dodnes.

Josef Nitra byl v KSČ z kariérismu, v armádě to prý jinak nešlo. Na otázku, proč nepodepsal Chartu 77, když se mu její prohlášení dostalo do rukou, odvětil zcela bezprostředně: „Jseš blázen? Já bych ji nepodepsal ani z toho důvodu, že v podstatě to nešlo. To bylo mimo mý myšlení!“ Ano, bylo to mimo jeho myšlení. Vždyť stál pevně oběma nohama na zemi.

Třetí držitel rudé legitimace, Bohumil Řeřicha, pracoval na státním statku a za své členství ve straně se stydí. Stranictví mu žádné výhody nepřineslo, ostatně pro výhody do strany ani nevstupoval. Vysvětluje, že v určitém okamžiku zkorumpovaná strana paradoxně potřebovala i ty poctivé.

Tvůrci Příběhů 20. století jednání pamětníků ani neodsuzují, ani neposuzují. Ukazují nám ale, proč je důležité nenechat se všelijak obelhávat. Ptát se stejně jako Hanč po osobní etice bude mít význam i v 21. století. Vždyť se stále píše nějaký rok...

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big