TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

V těch společnostech, v nichž není nic pevné,

se každý cítí neustále pobízen strachem, že se zhorší jeho postavení, a úsilím vystoupit výš. Peníze se staly hlavním kritériem, které klasifikuje lidi a rozlišuje mezi nimi, a současně nabyly jedinečné mobility – přecházejí z ruky do ruky, proměňují životní podmínky lidí a povyšují i ponižují rodiny, takže neexistuje téměř nikdo, kdo by nebyl nucen vyvíjet zoufalé a trvalé úsilí, aby své postavení zachoval nebo aby nějaké získal…

Touha zbohatnout za každou cenu, chuť obchodovat, láska k zisku, hledání blahobytu a materiálních požitků jsou tedy nejobecnější vášně. Tyto vášně se snadno šíří ve všech třídách a pronikají až do těch, jimž byly dosud cizí. Brzy dospějí tak daleko, že pokud je nic nezastaví, budou enervovat a degradovat celý národ.
(Starý režim a revoluce, 1856)

Kozí mejdan

Vážení,

za tři měsíce proběhne již 18. ročník kulturně společenské slavnosti Kozí mejdan.

Letos od čtvrtka 23. do neděle 26. srpna 2018.

Setkání, které je od začátku koncipováno netradičně a zcela nekomerčně, se uskuteční ve volné přírodě na samotě Milkovice v Českém ráji. Bez stánkařů, ochranek a vstupenek. Program se předem netvoří, proto si může zahrát (muziku, divadlo atd.) každý, kdo přijede. Aktivitě v tomto směru se meze nekladou. Hraje se na dvou pódiích, zvukaři a aparát zajištěn. Zajištěno pivo, víno, limo a bezmasá kuchyně za ceny lidové. Toalety, pitná voda, oheň s možností stanování v sadech mezi stromy. Vhodné samozřejmě i pro děti a další rodinné miláčky, když si je pohlídáte.

Plakát ke stažení po kliknutí na obrázek. Dvoustranný letáček zde.

Jelikož jsem Vás v minulosti informoval o mých veřejných aktivitách, o svém zdravotním stavu a o vývoji renovace v celé milkovické usedlosti, činím tak i nyní.
 
Vnímám život, co máme možnost momentálně v Česku žít, jako období největší svobody a blahobytu, co kdy na našem území bylo. Přesto jsem si vědom celé řady nedostatků především v rozhodování volených zástupců a státního aparátu vůbec. Bez aktivních a informovaných občanů není demokracie. Proto je mně líto, že dnešní velká část občanské společnosti se buď ve formě neziskových organizací snaží více o vlastní existenci než o pozitivní společenské změny. To samé platí o většině veřejných aktivit, které jsou navíc vesměs ideologicky a jednostranně zabarveny. Hlídací pes demokracie, jak se říká novinářům a médiím vůbec, jsou až na malé výjimky pod vlivem buď politických, ideologických, lobbistických nebo autocenzurních vlivů.
 
V rámci mého zdravotního stavu, kdy jsem skoro před rokem a půl podstoupil operaci mozku s odstraněním velké části nádoru  (bohužel ne celého), se nic nemění. Jsem pod pravidelnou kontrolou lékařů, beru prášky a celkový stav je zatím stabilizovaný. Já jsem ve svém životě až na pracovní a intelektuální nasazení nic nezměnil. Statek ani zvířátka jsem neprodal, ani nedal na jatka. Zjištění, kterého se mně díky zveřejnění informace o zdravotním stavu dostalo, je rapidní úbytek osobního kontaktu, který byl do té doby v Milkovicích běžný. Na druhou stranu bych nikdy nečekal velkou morální i jinou pomoc od lidí, co tolik neznám osobně. Toho si velice cením. 
 
V rámci renovace statku v Milkovicích, který je od počátku mého žití zde koncipován jako volně využitelné místo pro širokou veřejnost, jsem (dobrovolně) přinucen, vzhledem ke shora uvedenému, k rychlejšímu tempu, abych dostál zvolené životní cestě a dokončil započaté. Díky finanční pomoci lidí, co zareagovali na moji výzvu z předchozího emailu, jsem se mohl pustit do rozsáhlé rekonstrukce historické stodoly. Moc si této pomoci vážím. Pomohla mi nejen v započatých pracích, ale utvrdila mě v pocitu lidské pospolitosti a nezištné pomoci.

Přesto nashromážděné finanční prostředky nevydají na tolik, aby se vše zdárně podařilo. Proto, kdyby měl někdo z čtenářů tohoto dopisu možnost část nákladů uhradit, poskytnout daňově odečitatelný dar nebo finančně jakoukoliv částkou podpořit shora uvedené, budu moc vděčen, a tím budu moci celou náročnou věc dokončit a uzavřít ku prospěchu nejen oslíků a koz, ale i rozličných milkovických návštěvníků. Číslo účtu pro tento účel je 212512585/0300.
 
Více informací o milkovických aktivitách naleznete na www.kozy.cz a www.milkovice.cz.
  
Srdečně zdraví a krásné dny přeje
Stanislav Penc

Na Přítomnosti jsme publikovali rozhovor se S. Pencem v červenci 2013: Žijeme v době blahobytu.

Zemanův účet v mezisoučtu

1) Excesy vyplývající z povahových vlastností

  • Opilecké potácení kolem korunovačních klenotů
  • Vulgarizmy ve sdělovacích prostředcích
  • Lhaní o Karlu Schwarzenbergovi při prezidentské kampani (soudně potvrzeno)
  • Lži o Ferdinandu Peroutkovi (soudně potvrzeno), neschopnost přiznat chybu a omluvit se
  • Pozdní přílet na pohřeb Michala Kováče do Bratislavy, následně lživé výmluvy
  • Udělování „rodinných trestů“ (Jiří Brady a Daniel Herman) a jejich lživá vysvětlení
  • Hysterie kolem aféry „trenýrky na stožáru“
  • Bláboly typu „V sobotu mi odešla cukrovka. Po dlouhých a dlouhých letech jsem byl zbaven této choroby, patrně proto, že v poslední době jím velmi často sladká jídla.“
  • Návrh, že místo prezidenta přijde do předvolební debaty jeho mluvčí Ovčáček, evidentně vyplývající z chorobného pocitu nadřazenosti
    „Bleskurychlé“ a bezskrupulozní  měnění názoru (např. na počet předvolebních debat v lednu 2018 apod.; vysvětlení stejné jako v předchozím bodu)

2) Ostudná a protokolárně nepřijatelná personální politika

  • Jmenování Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku jako poděkování za podporu
  • Jmenování neschopného komunisty Vladimíra Remka velvyslancem v Rusku
  • Setrvávání Vratislava Mynáře, který nemá bezpečnostní prověrku, ve funkci kancléře
  • Zaměstnávání někdejšího redaktora komunistických Haló novin Jiřího Ovčáčka, přehlížení (pravděpodobně schvalování) jeho arogantních a lživých výroků
  • Neschopnost přiměřeně reagovat na problém vedení Lánské obory
  • Předčasné a diplomaticky nepřípustné zveřejnění pokusu o jmenování „nejlepšího českého katolíka“ Jindřicha Forejta velvyslancem ve Vatikánu a Hynka Kmoníčka velvyslancem v USA
  • Udělení řádu komunistickému „podnikateli“ Františku Čubovi
  • Udělení řádu komunistickému ministrovi zemědělství Miroslavu Tomanovi
  • V důsledku předchozích bodů tragický vztah společnosti k řádům, udělovaných hlavou státu (viz zoufalecký projev Jana Kačer před jeho přijetím)
  • Trapné a bezvýsledné usilování o přijetí v Bílém domě

3) Snaha o vymanění ČR z vlivu Západu a přeorientování zahraniční politiky na Východ

  • Trvalá spolupráce s ruským agentem Martinem Nejedlým (též odst. 2)
  • Účast na vojenské přehlídce v Moskvě (jako jediná hlava státu zemí EU)
  • Opakovaná účast na „konferenci“ na ostrově Rhodos, pořádané Putinovým spolupracovníkem Vladimírem Jakuninem
  • Neúčast na pohřbu Šimona Perese v důsledku cesty na Rhodos (viz předchozí bod)
  • Popírání ruské vojenské přítomnosti na Ukrajině
  • Návrh v Radě Evropy, aby anexe Krymu byla vyřešena finanční kompenzací
  • Systematická snaha o ukončení protiruských sankcí (v rozporu s názorem vlády a EU)
  • Výroky v čínské televizi: „Přijel jsem do Číny nikoli, abych poučoval o lidských právech, ale abych se naopak naučil, jak stabilizovat společnost.“ jakož i „…bývalá vláda velmi podléhala tlaku Spojených států a Evropské unie. Teď jsme znovu nezávislá země a formulujeme svou zahraniční politiku, která je založena na našich vlastních zájmech.“
  • Účast na vojenské přehlídce na Náměstí nebeského klidu (jediný z EU, spolu s Vl. Putinem)
  • Ostudná organizace návštěvy čínského mocipána - potlačení práva občanů na vyjádření protestu
  • Vytvoření falešného povědomí o čínských investicích, „proudících“ do naší země
  • Pokus o zkorumpování Daniela Hermana v souvislosti s „aférou dalajláma“
  • Opakovaná podpora referenda o vystoupení Česka z Evropské unie a Severoatlantické aliance
  • Opakované výroky typu „Chceme být v Evropské unii, protože odtamtud dostáváme peníze.“
  • Konflikt s A. Shapiro, velvyslancem USA, a jeho dlouhodobé přehlížení

4) Populistické rozdmýchávání protiislámské a protimigrační hysterie

  • Dlouhodobé populistické strašení veřejnosti neexistujícími imigranty
  • Zásadní přínos k atmosféře vytvářející z problému imigrace prvořadý politický problém ČR
  • Xenofobní a prolhaný výrok: „Ne všichni muslimové jsou teroristé, ale všichni teroristé jsou muslimové.“
  • Kamarádšofty s Martinem Konvičkou
  • Přijetí pravicově-populistického kandidáta na úřad prezidenta N. Hofera v době rakouské předvolební kampaně
  • Nesmyslné zablokování průchodu Pražským hradem

5) Další jednotlivé výstřelky

  • Pokus o organizaci puče v ČSSD („Lánská schůzka“)
  • Protokolárně nepřijatelný návrat z Číny soukromým letadlem
  • Popírání zhoršování zdravotního stavu před volbami 2018

6) Opakovaná selhávání vedoucí k poklesu kvality vnitřního (zejména politického) života společnosti

  • Podrývání autority soudní moci v souvislosti s „peroutkovskou lží“
  • Dlouhodobá snaha o rozdělení společnosti (dehonestace „pražské kavárny“ atd.)
  • Cílené vyvolání konfliktu s akademickou obcí (nejmenování profesorů, nezvaní rektorů)
  • Demoralizace společnosti zavedením lži do běžné formy komunikace (srov. body 1c–f, 5c, 3k, 5c, 6a, 6i a 6k)
  • Zmatený a populistický vztah k církvi (rozhodné vystupování proti „církevním restitucím“ vs. aktivní účast na církevních slavnostech – Svatováclavská mše, ošetřování jeptiškami – boromejkami atd.)
  • Zásadní neúcta k ústavní tradici (nesmyslnost „dvojího jmenování“ A. Babiše premiérem, výroky typu „vláda může vládnout i bez důvěry parlamentu“, skandální prodlužování působení Rusnokovy vlády)
  • Protiústavní představa, že demisi může podat pouze premiér, aniž by byla rozpuštěna vláda (2017); následné odporné vystoupení při přijetí B. Sobotky na Hradě
  • Nepřijetí ústavního principu, stanovujícího, že za zahraniční politiku státu odpovídá vláda (viz např. bod 3f a 3g)
  • Lži typu „nevedu volební kampaň“
  • Neschopnost distancovat se od lživých výplodů svých podporovatelů typu „Drahoš je STBák a pedofil“, „Stop imigrantům a Drahošovi“, „Drahoš je spojen s migrací“ apod.
  • Lákání voličů lživými sliby, které v našem „neprezidentském“ systému nemůže splnit

Kudy z nudy?

Potíž je v tom, že nevíme opravdu nic. Jistě, snažíme se pochopit, nahlédnout hlouběji do problémů, do výbojů si troufáme na mnohý způsob, skutečností ovšem zůstává, že jsme zoufale nevědomí o čemkoli skutečně zásadním: Kam jdeme a proč vlastně vůbec?

Můj otec kdysi v jakémsi nočním hovoru přiznal, že „chce vědět, že něco udělal pro své děti“. Bylo to úžasné, od něho jako dost tvrdého člověka. Ta tvrdost ale spočívala především v tom, že byl tvrdý (a neuvěřitelně nenáročný) sám vůči sobě. To je dnes naprosto nevídané. Dřív se nevychovávalo, dřív se v rodině jednoduše žilo. Dnes se prahne po „vzdělávání“, zatímco výchova je v troskách. Pojem autority nulitní, mravní závaznost žádná.

Nemohu se divit, že společnost vypadá tak, jak vypadá. Zoufale bez duše, mrákotná, nevědomá zásadních důvodů vůbec jakéhokoli počínání. Kromě „vydělávání“, polykaného zbytečnostmi a pustými vymyšlenostmi. A jediná síla tázání spěje k otázce: „Kudy z nudy?“ Ovšem kdo se nudí jednou, už se nudit nepřestane. A kmotřička smrt, jak zřízenec lidských jatek, jednoho dne tuto nudu skončí. Lidská senoseč.

Projev jak ze slučovacího sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD

Žít svobodně ve svobodné společnosti by měl být úplný základ naší existence. Svoboda je nedělitelná, ta buď je, anebo není. Auto může jet na půl plynu, ale půl svobody a půl nesvobody již svobodou není. Erich Fromm říkal, že svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouhou kultivaci sebe sama, a návod k použití neexistuje. Musíme se k něčemu takovému dopracovávat a po zbytek života se toho držet. Fromm se tomuto tématu věnuje velmi důkladně ve své knize „Strach ze svobody“. Píše o dvojznačnosti lidské svobody. Napsal tuto knihu po osmiletém pobytu ve Spojených státech, kam musel utéci z Německa před Hitlerem.

Mnoha lidem z demokratického prostředí se navzdory faktům zdálo neuvěřitelné, že by nacistickou ideologii podporovaly široké vrstvy německého národa. Erich Fromm považoval za nutné vysvětlit psychologické kořeny tohoto úděsného jevu. Proč se lidé vzdávali svobod i sebeúcty? Jak to, že přijali tvrzení, že cílem života je obětovat se vyšší moci a svému vůdci? Jak to, že začali nenávidět své včerejší sousedy, s nimiž dříve pokojně vycházeli?

Svoboda zavazuje, je to odpovědnost, nese s sebou břemeno rozhodování, kdežto nesvoboda vše usnadní, zbavuje lidi osobní odpovědnosti. Dobrovolně nesvobodní jedinci se pak stávají součástí davu. Volba je vlastně jednoduchá – buď se rozhodnete svobodně ovládat svůj život, anebo zvolíte být ovládán. Snášet vlastní svobodu je fuška, permanentní boj se sebou samým, ale stojí to za tu námahu. Vzdát se svobody znamená vzdát se vlastní identity, zdravé míry osobní nezávislosti, vlastního názoru a nechat se vláčet vnějšími vlivy a okolnostmi, či vůlí vůdce smečky. Svoboda je otevřená, svobodný člověk postupuje otevřeně, nemusí užívat lsti. I proto jsou tak důležité ty tzv. společné svobody, jako je svoboda tisku, bez ní má každá společnost nakročeno k nesvobodě. Společnou svobodou je i otevřená nedeformovaná soutěž ve všech oblastech společenského života. Není-li tomu tak, pak nelze mluvit o otevřené svobodné společnosti.

Ve svobodném státě musí být svoboda vyjadřování a svoboda myšlení, pokud je rafinovaně omezována a utlačována, či vysmívána jako nepotřebná veteš, tak je svobodou jen formální, a nakonec zmizí docela. Svoboda nespočívá v tom, že si každý člověk může dělat co chce, nýbrž v tom, aby nikdy nemusel dělat to, co nechce, to, co by z něj udělalo nesvobodného jedince.

K úvahám o svobodě mě aktuálně přiměla situace v naší zemi. Mimoděk jsem si vzpomněl na nástup normalizace po srpnu 1968 a plamenný projev soudruha Gustáva Husáka. Vzpomínáte? „Prežili sme obdobia, keď sa velmi ťažko pracovalo a keď statoční vydržali. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“ A později řekl i toto: „Stanovisko vedení je takové, že to, co se odváží aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“

Čas oponou trhnul a jsme o padesát let dál. Ale jako bychom se po spirále času vraceli zpět. V čele máme zase export z Bratislavy, a pokud by Mára Prchal ten 50 let starý projev Husáka trochu zmodernizoval a upravil, tak by se dal použít třeba na slučovacím sjezdu ANO, KSČM a části ČSSD. A to ještě na střídačce čeká parta Tomia a hradní Zemanovci (a možná i Piráti). Zdá se vám to absurdní? Jen si vzpomeňte na posrpnovou dočasnost, která trvala 20 let, stejně dlouho jako období po komunistickém puči v únoru 1948 (dohromady děsivých 40 let). Statisíce lidí v obou případech přišli nejen o svobodu, ale mnozí i o život po roce 1948. Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale symboly zvůle a útlaku ožívají a opět uchvacují moc. Historie druhé poloviny minulého století je relativizována v atmosféře normalizačního restartu. Napadlo by vás před čtvrtstoletím, že komunisti budou sestavovat vládu? Napadlo by vás, že bude normalizační udavač a bývalý nomenklaturní stranický kádr předsedou vlády?

Přispělo k tomu většinové „svobodné“ rozhodnutí nesvobodných voličů. Smutné na tom je to, že si svoji nesvobodu ani neuvědomují, ona jim dokonce vyhovuje, někteří to snad považují i za výhodu. Kult konzumu jde ruku v ruce s mravní relativizací. Loučíme se s polistopadovým svobodným vývojem, který měl určitě také spousty chyb, z nichž však paradoxně nejvíce těžili dnešní spasitelé a „nebojácní“ kritici v čele se svým vůdcem. Ale pozor – obavy ze ztráty občanských svobod nejsou žádné prázdné tlachy pražské kavárny. To je realita dnešní doby. Prvním krokem k nějaké proměně musí být uvědomění si vážnosti této situace a možných důsledků z toho plynoucích.

Svoboda je možnost a schopnost volit, rozhodovat se a jednat podle své vůle, a nést za to přiměřenou odpovědnost. Ale to je nám umožněno jen tehdy, pokud žijeme v prostředí, v němž se hraje férová hra podle spravedlivých pravidel. Proto jsou tak spojené pojmy právní stát, liberální demokracie a občanské svobody jedince. Ztráta jedné konstanty znamená oslabení zbývajících dvou, a to už je předsíň totality, přesně podle východních vzorů, v nichž dominuje kumulace moci a síly, a svoboda prohrává s nesvobodou.

„Osvobození otroci, kteří za svou svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec „svobodně“ zvolí jen nového otrokáře“ – Adam Michnik.

Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se přistěhovala do Spojených států po letech šikanování a „blbismu“ v komunistickém reži­mu. Ale teď se něco proměňuje. V Bílém domě je zmatek a napětí a zrovna tak v Evropě. Prezident Trump nerespektuje základní demokratické principy a chová se jako diktátor. Mluví a mluví a nám pak desítky analyti­ků, politiků a expertů v televizi vysvětlují, co tím by­lo myšleno.

Podobně jako Visegrádská čtyřka, předvoj, kdy se spojily Čechy, Slovensko, Polsko a Maďarsko ke vzájemné podpoře v přechodu z totalit­ního režimu k demokracii, jsem doufala ve Spojené státy evropské. Nicméně vidím, že se situace v Evropské unii rapidně mě­ní a nejeví se příliš optimistická právě díky státům jako je Polsko a Maďarsko. Žasnu, jak tyto evropské země, kdysi pod jhem komu­nismu, míří zpět do totality jako by zapomněly, co prožily v minulosti. Bují zde falešný patriotismus, který je ve skutečnosti živen nacionalismem a xenofobií.

Z mého pohledu problémy nastaly vinou americké zahraniční politiky a jejího rozšiřování demokracie na křídlech bomb. Začalo to „osvobozováním“ Iráku, kde se sice podařilo svrhnout Saddáma Husajna, ale zanechali jsme zemi v troskách a zmatku a umožnili vpád extrémistických sku­pin. To samé se děje v Afgháni­stánu, kde „měníme režim“ již šestnáct let. A Sýrie, další nevyřešená hrůza, kde jsme dokázali jen rozbít města za pomoci Rusů natolik, že kdekdo utíká. A to vše odnáší Evropa, která musí uprchlíky přijmout, ale pomoci „bližnímu svému“ nechce. Co vím, toto křesťanské heslo nefungovalo ani za komunismu, kdy pamatuji jen závist, podtrhávání, lež a udávání.

Avšak opakuji si stále, co kdysi řekl Albert Einstein: Kde je dobrá vůle, tam je i cesta! A dodávám: neztrácet smysl pro humor. Dívám se na obrázek mého dědy Otakara, který miloval ptáky a s nimi si hvízdal. Byl to lidumil, kterého z dálky kdekdo zdravil, a když ho někteří zdravili „milostpane“, pravíval se smíchem: „Jaképak milostpane, dnes jsme soudruzi a jsme všichni v p*deli.“ A hvízdal si dál.

Psáno v New Yorku

Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to nahradit. Ohavné skleněné tabulové obludy, v nichž bych se obával o duševní zdraví. Technicistní geometrismy, které musí strašit děti. Architektura je přece niterní věc. Vyjadřuje „ducha doby“, ale i stav individuálních potřeb, a ty mě právě straší.

Zcela zapomenutý Herbert Madlmayr napsal kdysi tato pro mě zcela zásadní slova:

„V dobách duchovně zdravých (v náboženských dobách) sdružovali se nejlepší lidé, kdo čím mohl, pomohl, a stavěli chrámy ke cti a slávě Boží. Co takto stvořili, byly architektury; jejich nejlepší konání bylo uměním, bohoslužbou.

Dnes spřáhají se a tovaryší ‚podpory společnosti‘, bohatí a mocní, aby budovali stále nové komunikace. Tak projevují náboženství doby, službu hmoty, budujíce této hmotě cesty. A co tak tvoří, nejsou architektury – nýbrž konstrukce. Nejlepší konání jejich není uměním, není bohoslužbou, jest službou hmoty a jejích mrtvých zákonů.

Architektura je sláva hmoty posvěcené duchem, je zduchovělá, zbožnělá, osvobozená, vykoupená hmota.

Konstrukce je hmota neprostoupená vyšším duchem, je to hmota jenom rozumově uspořádaná, neosvobozená, poddaná hmota.“ (Poznámky o technické kultuře)

Cítil jsem se ještě jakž takž dobře ve starých školách, kam jsme chodívali, kde byly temné, tajemné kouty a místa letního chládku a útěku před pochybným „pedagogickým dozorem“. Jak se tak dívám na dnešní prosklená monstra universit či škol, jediné, co mi tane na mysli, je lůžko psychiatrovo. V lepším případě psycholanalytikovo. Nedovedu si představit, že bych v něčem takovém mohl svobodně dýchat. Člověk přece nemusí být ustavičně nahý, sledován a prohlížen jak laboratorní myš. Mám velké obavy, že tato zřejmost, tato ekonomická „čistota“, tato rentgenová průhlednost nepřináší žádnou potěchu či odpočinutí duši. Jsem naopak přesvědčen, že složitá a jemná duše člověka je v těchto skleněných mučírnách týrána a vysávána ziskuchtivými lotry. Tato architektura je pouhým stále zdokonalovaným nástrojem Velkého Bratra, jak svobodu lidskou s její jedinečnou individualitou zglajchšaltovat do davu bez individuality, do legií bez osobitosti. Ano, do legií, a ty se velmi liší od stáda pokojně se pasoucího, s dobrým pastýřem. V takto budovaných legiích se pouze nekulturní moc pase na sobě samé a detailně prokalkulovaném zisku, o němž hluboce pochybuji, že by pro individuální svobodu člověka přinášel něco pozitivního.

Psáno pro Uši a vítr. 

Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v Praze. Poté se vydá na cestu po regionech. 

„Kavárna POTMĚ putuje po Česku již sedmým rokem, za tu dobu nevidomí kavárníci obsloužili přes

25 tisíc hostů a utržila pro nevidomé okolo 5 milionů korun. Připojte se k nim také a navštivte na chvíli svět absolutní tmy, kde káva či čaj chutnají a voní ještě lépe než na světle. Přispějete tím Světlušce a podpoříte lidi s těžkým zrakovým handicapem na cestě k samostatnějšímu životu plnému pestrých aktivit,“ říká Přemysl Filip, ředitel Nadačního fondu Českého rozhlasu, který projekt Kavárny POTMĚ pořádá.     

Za nevšední zážitek a nápoj zaplatíte v Kavárně POTMĚ 140 Kč. V ceně je zahrnut i hrneček se světluščím logem a přívěsek svítící ve tmě s motivem Světlušky, které si návštěvník odnáší na památku. Na každém stole v Kavárně POTMĚ jsou také pastelky a papír, a tak si mohou malí i velcí návštěvníci něco namalovat. Jak se jim to povedlo, zjistí až zpátky na světle před autobusem.     

Kavárna POTMĚ začne své turné před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v rámci oslav 95 let Českého rozhlasu. Otevírací doba kavárny je od 10.00 do 18.00. Výtěžek z projektu putuje na sbírkový projekt Světluška.

Kavárnu POTMĚ můžete letos potkat (otvírací doby se liší, sledujte náš web):

  • 19. 5. Praha, před budovou Českého rozhlasu - Vinohradská ul., Praha (v rámci oslav 95. výročí ČRo)

  • 25.–27. 5. Zlín, náměstí Míru (Zlín Film Festival)

  • 29. 6. Pardubice, Masarykovo náměstí

  • 30. 6.–1. 7. Litomyšl, Zámecké návrší (Smetanova Litomyšl)

  • 20.–22. 7. Ostrava, Jantarová ul.

  • 27.–29. 7. Uherské Hradiště (Letní filmová škola)

  • 18.–19. 8. Osek, ul. Obránců míru (Osecké slavnosti)

  • 31. 8.–2. 9. Poděbrady (Soundtrack festival)

  • 13. 9. Praha, metro Radlická, před ČSOB

  • 14.–16. 9. Jičín, Valdštejnovo nám. (Jičín – město pohádky)

Světluška zve také na černočernou kávu do pevné Kavárny POTMĚ, která vyroste od 4. do 21. června v Praze na náměstí Republiky.

Sledujte cestu kavárny na webu www.svetluska.net a facebooku Světlušky.

 

Potřebujeme idejí,

živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech:

„…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení současného světa v masarykovské interpretaci, tak jak jej představil Bohumil Sláma ve dvou pracích, jež obě vydalo nakladatelství Atelier 89 (2017). Jde především o práci  ‚Manifest neomodernismu a nové víry‘; druhá knížka, ‚Vývoj kritického myšlení‘, vznikla  ve spoluautorství s v minulosti významným českým filosofem a religionistou J. L. Hromádkou. Autor je původem klinický psycholog a snad i právě proto jeho pohled na společnost jde skrze duchovní rozměr a hodnotovou orientaci, s představou, že tak jako duševní zdraví pomáhá posilovat či navracet psychoterapie, tak by i sociologie měla vytvořit ‚socioterapii‘. V masarykovském duchu vyzývá k činům, jež by měly naplnit duchovně nenasycené masy.

Základem jeho myšlení a přístupu je koncept neomodernismu, který vytváří rámec, v němž se autor může pohybovat a rozvíjet své myšlenky. Pro pochopení tohoto rámce si zde dovolím citaci: ‚Neomodernismus je filosofický a religionistický směr, vycházející z dějinami prověřeného lidského poznání, počínaje jeho nejstaršími kořeny judaismem, konfucianismem, budhismem, řeckou filosofií, křesťanstvím a islámem, jak se ve společenských vědách a umění postupně vyvinuly zejména v novověkou reformaci, humanismus, osvícenství a modernismus, v teologii v unitarismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka.‘       

Neomodernismus překonává osvícenskou a modernistickou víru v pokrok a vítězství dobra a snaží se překonat i postmodernismus a neoliberalismus. Brání se sice absolutizaci a monopolizaci pravdy, na druhé straně však odmítá rezignovat na její kritické  hledání.  Je to důležitý rozměr celé koncepce, zejména tváří v tvář dnešní snaze o reálné prosazení  ‚doby postfaktické‘ (což vlastně znamená doby lživé). Bohumil Sláma, i s vědomím informačního boomu a zahlcenosti nejrůznějšími poznatky v současném globalizovaném světě, trvá na tom, že se  nesmí rezignovat na kritickou práci s informacemi.  Zdůrazňuje výběr podstatných a věrohodných informací, nutnost dávat je do kontextu, společenského, historického a politického. To je nesmírně důležité, neboť dekontextualizace informací se ukazuje jako zásadní  problém, protože  vytváří obrovský prostor pro manipulace a populistické ovlivňování společnosti.

Další ze zajímavých myšlenek se dotýká problematiky ekologie, zejména hodnocení role  ekologických hnutí. Dle jeho názoru Zelení vyvolali ideovou revoluci srovnatelnou s renesancí: zatímco renesance obrátila svou pozornost od boha k člověku, Zelení ji obrátili k přírodě a k Zemi. Přitom ovšem i v jejich centru pozornosti stojí člověk, neboť ohrožení přírody ohrožuje i jeho samého.

Víra v lidské nadosobní ideály, interdisciplinární, resp. polyhistorický přístup, jež neklade různé společenskovědní přístupy vedle sebe ale propojuje je, to vše umožňuje, aby celá práce vyústila ve formulaci nového, univerzalistického Desatera.  Není cílem této stati prozrazovat obsah a závěry; uvedu  jen názvy kapitol ‚Manifestu neomodernismu a nové víry‘,  jež  mohou dát čtenáři konkrétnější představu o zaměření i přístupu autora: Nauka o poznání, Ideologie, Historie, Sociologie, Psychologie, Umění, Environmentalistika, Pedagogika, Vedení společnosti, Léčba společnosti a Nová víra.  

Na závěr jen upozorním na citát z Masaryka, o nějž se autor opírá: ‚Potřebujeme idejí, živých a velikých idejí, a nebudeme malí.‘ A to je v této zemi, kde se uměle vytváří strach, kde politici hovořící ve jménu národa chtějí národ izolovat, zapouzdřit a pak i kontrolovat, je koncept neomodernismu, jenž zároveň zdůrazňuje kritické myšlení a vnímání informací v širokých souvislostech, minimálně výzvou pro hlubší diskusi a společenskou reflexi.

Manifest neomodernismu a nové víry, byť svým rozsahem dílo nevelké, záběrem a obsahem však dokáže naplňovat onen požadavek na živé a velké ideje, jež překračují prostor české společnosti a mohou se vydat do světa.“

Prof. Stanislava Kučerová (nar. 1927) je naše přední masarykoložka a je první polistopadová děkanka Pedagogické fakulty MU. Z jejího textu uvádím:

„Autor má potřebu hledat, objevovat, nalézat a nalézt. Definitivně. Ubírá se cestou vývoje myšlení v prostoru naší civilizace a ze svých objevů vytváří pásmo, připomínající mozaiku. Mozaiku kamínků, více či méně drahocenných, větších i menších, opracovává je a řadí k sobě a za sebou.  Od pravěku a starověku, přes středověk  a novověk, k moderně a postmoderně, kterou chce překonat neomodernismem. Všímá si myšlení, které překonává zděděnou nebo vnucenou víru, myšlení, které je nezávislé, otevřené, nekonformní. Říká mu kriticko-realistické.

Je to dlouhá cesta dějinami. A nebezpečná. Plná zákrut a nebezpečí. Odkud a kam jdeme a kam máme jít? Od předurčenosti mýtů (i v náboženství), od předpojatosti ideologické vlivem  politické mocenské převahy a nadvlády, od poslušnosti, vynucené brozbami a perzekucemi násilí, dospívá poutník dějinami k modernímu myšlení, ke kritickému realismu, k svobodě (nutně) spojené s odpovědností k dnešku i k svobodě a odpovědností před tváří dějin. A tato cesta vede nejen k překonání všech omezení minulosti, ale je i výzvou jak překonat chaos a nihilismus přítomnosti, prezentující se pod názvem postmodernismus a neoliberalismus.

Bylo by možno uvažovat o výběru a řazení  jednotlivých mozaikových kamínků, o jejich významu pro další cestu. Ale to není rozhodující. To může udělat každý čtenář sám pro sebe. Jde o spis dialogický, návodný a podnětný. Nikoli v jednotlivých detailech, ale ve svém celkovém zaměření a vyznění je nezpochybnitelný. Je to naléhavá výzva k pochopení situace člověka v současném světě a k jeho sebezáchovné angažované účasti na jeho dalším vývoji.“

V telefonickém hovoru mi paní profesorka řekla: „Ten váš manifest je unikátní a podložený, avšak vybral jste si špatnou dobu… dnes to bohužel není nic jiného než volání v poušti.“

Jeden můj vrstevník mi řekl: „Je to házení perel sviním.“ 

Koprofil v demisi na postu ministra kultury

Reakce na reakci D. Bartoně[1] na článek J. Čulíka v Britských listech o grantové komisi ministerstva kultury.[2]

Půjčit a přečíst si Obratník raka počátkem sedmdesátých let, ještě k tomu ve slovenštině, bylo za Husáka pro dospívající pošušňáníčko. Kniha ale kdysi musela čelit nařčení z pornografie a u soudu argumentovat a přebít toto nařčení literárními kvalitami. Vítězně. Dnes oproti všemožným úchylárnám, naprosto běžným v takzvaných eurorománech, působí jako poetická balada, kde nejdojemnější je atmosféra Paříže. Rozdíl je v tom, že dnes místo soudního přelíčení čeká autora minimálně prorektorské místo na umělecké škole či v komisi na ministerstvu. Proslýchá se dokonce, že ministr kultury Šmíd zastupuje dosud neznámou koprofilní demisní frakci v hnutí ANO napojenou na militaristu na hradě, o němž je známo, že si občas u trilobitů ucmrndne do kalhot.

Bartoň v Přítomnosti vytýká Čulíkovi, že o knize Davida Zábranského „Za Alpami“ se píše, že je např. hnusná, aniž by to dále upřesnil a že jen nálepkuje. Zřejmě ho irituje název média „Britské listy“, což zní podezřele jako „Harvardské fondy“, „IT cambridgské fondy“, „Cena Chalupeckého“ atd. Název „Čulíkovy britské listy“ by jistě žádnou reakci v tomto smyslu nevyvolal, posuďte sami, je-li hnusnost podle Čulíka „nálepkou“, viz úryvek:

Okamžitě chytila Mathiasův penis do pusy. Rukama sahala po varlatech, jedním prstem mu jezdila kolem análů. Piotr zatím na druhé straně zasunoval penis do Ilinčina zadku. Mathias sám přitom s análním sexem měl nulovou zkušenost a nešlo ani tak o neschopnost říct si o něj, nýbrž o nechuť; ještě nikoho nemiloval tolik, aby si chtěl na penisu hýčkat jeho výkaly.

Teď ale chtěl. Chtěl Ilince přinést k puse kus jejích hoven na zlatém podnosu; chtěl jako Odysseus doplout do černé Tróje, otočit se tam a vrátit se s hovnem za sladkou Penelopé do Ithaky.

Mají se tedy s Piotrem vyměnit? Má Ilinca teď okoštovat svoje hovna od Piotra, a až pak přijde na řadu Mathias, co se týkalo podávání hoven, až pak, kdy už to pro Ilincu nebude žádné pře kvapení? To se jedináčkovi nelíbilo!

„Chci její prdel,“ řekl. „Šukej kundu, Piotře.“

„Ne, dík,“ odvětil Piotr a přestal přirážet. „Skočím si pro drink," řekl a skutečně odešel pro pití.

(Ukázka z knihy Davida Zábranského Za Alpami, str. 294–295.)

Dále je možné zmínit pasáž, kdy si naši hrdinové koupili byt na Letné u kina OKO, kde lákal veleúspěšně studentky pražské Akademie na podobné radovánky. Dojem na ně dělal tím, že prý znal jménem vyhazovače v berlínských technoklubech a v Berghainu. Viz úryvek:

Z chaty (bytu, pozn. red.) jsem to měl kousek na místní Akademii výtvarných umění. Začal jsem do historické budovy AVU chodit na výstavy studentských klauzurních prací. Dával jsem se tam do řeči se studentkami, s rodilými Češkami, ale i s těmi, které do Prahy přijely v rámci evropských studentských výměnných programů. Šukat staré české sestry, to mě bavilo. O co jsem však skutečně stál, to byly studentky uměleckých škol. Teprve u nich jsem našel přesně to, co jsem hledal. Pohrdal jsem jimi, zároveň jsem je svým způsobem obdivoval. Často mi připadaly ušlechtilé. Hloupé i naivní, ale ušlechtilé. 

(Ukázka z knihy Davida Zábranského Za Alpami, str. 303.)

David Zábranský píšící podle kritiky v Babylonu i knihy v rytmu techna je kromě asi pěti protokomunistů spojených s A2 členem komise ministerstva kultury rozdělující granty pro literární časopisy. Dá se spekulovat o tom, jestli neinspiruje ministra kultury z ANO v demisi k podobnému skotačení v pracovní době a jestli ho není možné načapat s indulonou v ruce, jak ohýbá sekretářku přes konferenční stůl.


Rehabilitace Vlasovců?

Foldyna se Semelovou oslavili tradičně 7.5., s obchodními dealery firmy Harley & Davidson pro Asii, osvobození Prahy armádou generála Vlasova. Symbolicky vykonali tryznu za padlé Vlasovce na Olšanských hřbitovech, které tito v ten den osvobodili. Semelovou  místopředseda KSČM Skála navrhl na vyloučení, předseda Filip byl jen pro vyškrtnutí ze strany. Foldynu, svého místopředsedu pro znovuzískání voličských hlasů Pitomia, Hamáček pouze poprosil, aby se za své chování omluvil, což tento odmítl. 

Nebuďme jako malí Marxové

V Trevíru vztyčili pětimetrovou sochu svého slavného rodáka Karla Marxe. Dostali ji darem z komunistické Číny. Pietní akt jejího odhalení oslavil svou přítomností předseda EK Jean-Claude Juncker. Následně se vzedmuly vášně. Z toho, co se u nás psalo, by člověk mohl nabýt dojmu, že Marx spoluzodpovídá za zločiny krvavých orientálních diktatur včetně té ruské (říkalo se jí SSSR). Vidím to trochu zdrženlivěji. Marxismus byl jednou odnoží evropského socialismu 19. století. Byla to jeho extrémní podoba, která ovšem nadělala nejvíc hluku (to se extrémním ideologiím občas povede). Socialistické hnutí samo o sobě bylo legitimní a přispělo ke kultivaci západní demokracie. O marxismu se to nedá říci. Nejsem odborník na ekonomii, ale Marxova teorie nadhodnoty mi vždycky připadala jako neslušná spekulace. A hlavně, jeho teze, že základní hybnou silou dějin je nenávist, je podle mého názoru hloupá a zrůdná. Masarykova kritika Marxe v „Otázce sociální“ mi připadá náležitá a dostatečná, i když Masaryk šetří silnými slovy.

Zároveň je třeba říci, že extrémní názory hrají v evropských dějinách významnou úlohu, protože ve svobodném prostředí nutí ty, kteří extremisté nejsou, upřesňovat a zdokonalovat své názory. (To je rozdíl od Orientu, v tomto případě bohužel včetně Ruska). Proto ve mně nebudí žádné vášně to, že se v Trevíru rozhodli vztyčit Karlu Marxovi sochu. Marxovy výstřední názory převzaly (a částečně si je přitom upravily) nejrůznější odporné režimy. Jistě, ty názory mají v sobě něco, co různé uzurpátory přitahuje. V tomto smyslu si to Marx zavinil sám. Zaslouží si otevřenou, veřejnou kritiku. Vyvozovat z toho ovšem, že se Marxovi nemají, resp. nesmějí stavět sochy, mi ale připadá jako projev podobně odpudivého fanatismu, jaký bohužel najdeme i v díle jeho samého. Nebuďme jako malí Marxové. Vášně kolem toho pomníku mi v něčem připomínají pitomé americké hnutí Me Too. Člověk se může nanejvýš ušklíbnout nad tím, proč si trevírští objednali sochu zrovna v Číně. Jistě, dostali ji zadarmo. To je podle mne projev nemístné šetrnosti.

Největším nebezpečím pro svobodu a demokracii není marxismus, ale fanatismus.

Svatojánské slavnosti NAVALIS

„Svatojánské NAVALIS jsou slavnosti svatého Jana Nepomuckého, které se konají každoročně 15. května v Praze, v předvečer svátku světce.“ Tak pro revue Babylon pan Vojtěch Pokorný[1], předseda Svatojánského spolku, vypráví o jedné z významných tradic nejen pražského, ale zemského dosahu. Pokračuje: „Výraz navalis je přejatý z latinského označení Lodní hudby – Musica navalis in honorem Sancti Ioannis Nepomuceni (Lodní hudba k poctě sv. Jana Nepomuckého).

Jak tato velkolepá tradice vznikla?

V roce 1627 se 5. května v Praze konalo první hudební vystoupení na lodích u příležitosti přenesení ostatků sv. Norberta do Strahovského kláštera. Organizátoři se inspirovali v Benátkách, kde lodní hudby byly už dávno s úspěchem provozovány.

V roce 1683 byla na Karlově mostě vztyčena první socha. Nebyla to kupodivu socha žádného světce, ale Jana Nepomuckého, který tehdy ještě nebyl svatořečen. To svědčí o Janově tehdejší mimořádné oblíbenosti.

První Svatojánské slavnosti se konaly 15. května 1715 u příležitosti zahájení beatifikačního procesu tohoto nejznámějšího českého světce. V dlouhé historii slavností stojí za pozornost rok 1743, kdy se této slavnosti zúčastnila i císařovna Marie Terezie, několik dní po své korunovaci. Kult oblíbeného svatého Jana vytvořil z 15. května v Praze spektakulární den, kdy tisíce Pražanů i poutníků z venkova mířily k Vltavě oslavit mučedníka, který byl lidu zvláště blízký. Tohoto velkého shromáždění v roce 1868 využili osvícenci a organizátoři stavby Národního divadla, kdy byla slavnost spojena s položením základního kamene této budovy.

...

Letošní ročník bude již jubilejní desátý obnovených slavností. Do Prahy přivezou benátčané slavnostní lodě typu bissone, které jsou ozdobou slavností v Benátkách. Poprvé v dějinách opustí tyto válečné gondoly Benátky a vymění slanou vodu za tu naši sladkou, vltavskou. Kryštof Marek složil novou symfonii ,Venezia di San Giovanni Nepomuceno‘, která učiní večerní koncert na Vltavě k poctě svatého Jana ještě podmanivější. Symfonie je napsaná jako pocta Prahy Benátkám, kde Jan Nepomucký obě města spojuje.“


Temné řady

Proschlé smrčí šrafuje proti měsíčnímu světlu hustou změť čar. Prstíky namodralé tisíci lety věčné práce otlapkávají temeno obrovského balvanu. Pohanští bozi v barvě průsvitného absintu se vznášejí nad Vládcem pahorku. Zvuky jsou tu všechny noci stejné. Den za dnem, století za stoletím. Tiše zašumí tělo letícího sýce, smysly rejska zbystří praskání větviček. Bolestný skřek vzbuzeného ptáka. Vlk hltavě dáví zajíce. Krev stéká na zem poblíž lebky obra a vsakuje se do země. Nejinak tomu bude i zítra, v den slunovratu, až přijdou lidé odění v kůže a režné plátno. Přivlečou sem svoji oběť. Staletí se mění toto místo, ale jen na pohled. Je tu holá pláň a zem zdupaná stovkami bosých chodidel, potom přijdou deštivější časy a zelenou trávu kolem kamene protnou pěšiny. Tak se vše střídá v běhu věků. Nyní se obr schovává v chladivém podloží zetlelého listí, spí v nízkém lese.

Zzzzz, zzzzzz,  protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Noc vrcholí.

. . .

To ráno jsme s Martinou stoupaly na náhorní plošinu nad Kounovem. Děti a manželé jsou daleko před námi. Z vlaku vypadal pahorek jako dlouhá zelená muréna v moři chmelnic. Teď nám odkrývá svoje úbočí. Návrší je celé ze světlé opuky, ta puká a eroduje v pravidelných vrstvách. Pokroucené kořeny listnáčů urvaly kusy pokryvu a odhalily opukové podloží, jinde pilní stavitelé z vísek pod pahorkem dobývali kusy kamene a vznikly tu malé lomy. Světle okrová opuka ze stamilionů drobných zvápenatělých schránek prozrazuje, že tu kdysi bylo dno moře. Plaveme v dávném moři, nahlížíme přes okraje srázů, Martina mi stíhá líčit novinky i své pracovní zaneprázdnění. Máme si co vyprávět. Na Kounovských kamenných řadách je poprvé. Zastavuje se.

„A kde jsou jako ty řady, to už je ono?“

Musíme počkat. Projít červnový les, zpívá tu spousta ptáčků. Pak cestou prostředkem pole, zvláštního pole na vyvýšené planině. V dalším zalesněném porostu se už rýsují dlouhé průseky. Děti tu přeskakují s dopomocí tatínků z jednoho kamene na druhý. Občas je mezera moc veliká, mnoho kamenů totiž zmizelo, buď se propadly níže, nebo je odvalily lidské ruce.

„Jsou ale tmavé, to není opuka…,“ postřehne Martina.

A to je právě ta záhada. Kdo a proč sem vlekl mnohasetkilogramové kameny z úplně jiného kraje, shromáždil jich stovky, aby je pak pracně srovnal do dlouhých pravidelných řad. A ještě s orientací, kterou narýsovala vesmírná tělesa? Vznikly řady v pravěku­? To je ve hvězdách.

Martina stojí na kameni, lehce balancuje a kontroluje telefon. „Jirka to nesnáší. Volají mi běžně v deset večer. Klienti firmy a někdy i vedení.“

Přicházíme ke Gibonovi. Mnohatunový kolos vystrkuje z podloží jen svoji poklici. I tak je šedavé kolo doslova kolem od vozu. Že tento plácek moderního člověka stále omamuje, potvrzuje opršelý věnec z listí, o kus dál tibetské vlaječky na šňůře. A plastová hračka, skřítek gormit, umístěný rovnou na kameni. Bojovník na skále! Postavíme se kolem poklice a všichni spojíme ruce. Vyrážíme pak přes magické řady hledat Gibonova parťáka Pegase. Oba prý úzce souvisí se zítřejším slunovratem.

Cesta dolů k Vojtěchu je veselá. Děti se válí v loňském listí a svítí kvítka. Je tu kouzelné světlo. Kostelík, který měl posvětit pohanskou zem, září do kraje žlutou omítkou. Místo nahých vil a lesních mužíků hlídá pramen a temné kameny svatý Vojtěch. Kdysi tu prý za hrozného sucha putoval a vyprosil déšť. Příběh návrší pak mohl pokračovat dál, jen měl získat jinou energii.

Poutní cesta mezi poli je lemována mladou alejí. Náš výlet zatím končí u nápadně velké budovy ve vsi. Děti obíhají kamenný labyrint, který připomíná Stonehenge, za plotem na ně syčí husy. Ve starém domě sídlí malé hravé muzeum, tak akorát bonbonek k završení výpravy, ve druhém křídle je místní hostinec.

„Do prčic, já nemám telefon!“ Martina je smrtelně bledá. „Tak to jsem úplně odmávaná! Kde seženu všechny ty kontakty!“ vzlyká zoufale v chodbičce před hospodou. Prohledává si kapsy i ruksak. Všichni pomáháme. Některé děti se houpou na zábradlí hlavou dolů. Malý Jindra se dusí houskou. Panika. Ze dveří se vykulí místní občan.

„Paninko, nedáte si se mnou panáčka?“

„COŽE, já, panáka?! Nemám telefon! Stihneme pak ten vlak?“ visí na mně očima.

„Když se vrátíme zpět až nahoru do lesa, pojedeme odtud v noci.“

Martina přede mnou v lokále rozčísne vztekle záclonu kouře. Zaostřuji. Holčička tu trpělivě čeká na kofolu. Mezi obvyklými štamgasty sedí prokazatelně i tři pralidé.

„Dejte nám dvě zelený. Jdem na vlak.“

. . .

Zzzz, zzzz, protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Les kolem Gibona je magický. Dnes v noci tu dodýchal nový iphone osm.

Martina spokojeně usíná v manželské posteli. Přichází slunovrat. Telefon už nikdy v borůvčí nenašli.

 

12 5 2018 obr4

Poutní kaple sv. Vojtěcha, Kounov. Foto: Zuzana Gellrichová

Vožralej jak prase – 5B8 1568

Vypadá to jako šifra odkazující na narození svatého Aloise, patrona studentů a asociovalo mi to příhodu, která se odehrála před více než půlstoletím, o níž jsme se nedávno s pár lidmi podělili a tak si ji osvěžili. Stalo se to v dobách, kdy naše republika ještě nebyla socialistická, třídní boj furt zuřil a pěst dělnické třídy bděla. Jeden z našich kolegů se tehdy s prominutím vožral jak prase (komu se zdá, že je to silný výraz, nechť si přečte Haškovu povídku Třídní rozdíly, kde se verbatim uvádí, že Nykles byl vožralej jak prase a pan správce byl trochu veselej). Kolega byl ten první případ. Cestou z vinárny Viola, která tehdy ještě nebyla poetickou kavárnou, na sebe upozornil ruku zákona a ta ho popadla a odvedla „na čtyřku“ do Bartolomějské.

Zde se jeho hodnota plazmatické koncentrace alkoholu zasloužila o to, že snahy o jakoukoliv dohodu vypadaly jak současné Babišovy volební námluvy. Navíc kolega neměl u sebe nic, než v kapse složený seznam členů studijní skupiny, od nichž vybíral příspěvky na ROH. Když to při šacování našli, probudili ho a hlasitě se tázali, co to je. „Tak já se vám přiznám“, pravil namazaný medik, „já jsem americkej špion a tohle jsou moji pomocníci, lidi u kterejch můžu přespat, když je potřeba“, pravil a usnul tvrdým spánkem opilců.

Do několika hodin byli všichni zapsaní na seznamu svezeni do Bartolomějské, ukázán jim spící kolega a na dotaz, zda ho znají – kdy všichni a všechny přikývli a přikývly s dodatkem, že to je přece..., zde byli zastaveni a vstrčeni do cel. Ráno se vše vysvětlilo a budiž řečeno ke cti tehdejšího děkana, že s argumentem, že kolega je již plánován do péče o zdraví lidu, ho z bryndy vytáhl.

Nevím, zda řidič auta, jehož SPZ se skví v nadpisu, byl vožralej jak prase, ale v každém případě jel jak prase a vybržďoval mě na silnici číslo 16 mezi Žídněvsí a Sukorady, protože měl zřejmě pocit, že jsem mu měl po vyjetí z Žídněvsi zdvořile uhnout a ne z padesátky zrychlit tak, že mě mohl předjet až po 200 metrech. Pak udělal myšku a přibrzdil. V Sukoradech se rychle schoval. Zajímalo by mě, co takové prase ve své prasečí prasomysli předpokládá? Není každý pohotový!

Přeju mu tedy ze srdce, aby se mu splnil jeho sen a někdo, kdo bude mít těžší vozidlo a pomalejší reakce, mu rozmlátil zadek.

Z blogu R. Honzáka.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big