TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Glosy

Ve Štrasburku se útočilo na křesťanství a parlament EU

Podle arcibiskupa Štrasburku Ravela jde teroristům o zničení dvou cílů zároveň. Prohlásil pro Radio Vaticana:

„Útok za sebou nechal konkrétní oběti, ale měl také dvojnásobný symbolický rozměr. Štrasburg, jak všichni vědí, je pro svůj proslulý trh jakýmsi hlavním městem Vánoc a zároveň je také sídlem evropských institucí. Útok byl namířen právě na tuto podvojnou symboliku. Shodou okolností poslanci parlamentu, kteří tu jsou jednou za měsíc, právě zasedali, a vzhledem k útoku také zůstali zablokováni v parlamentu. Trh mohou někteří vnímat jako pouze obchodní záležitost, avšak pro obyvatele Alsaska je symbolem vánočních svátků a má tedy náboženský charakter. Symbolický rozměr útoku je tedy zřejmý a jasný.“

Svobodná a silná Evropa s křesťanským dědictvím souvisí, a proto obojí dráždí naše nepřátele.

20 lekcí z 20. století

z knihy Tyranie Timothy Snydera[1]:

  1. Nepodřizuj se předem.
  2. Ochraňuj instituce a braň je.
  3. Varuj se státu jedné strany.
  4. Přijmi zodpovědnost za podobu světa.
  5. Pamatuj na profesní etiku.
  6. Střez se milic.
  7. Pokud musíš nosit zbraň, používej ji s rozmyslem.
  8. Vykroč z řady.
  9. Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš.
  10. Věř v pravdu.
  11. Hledej, pátrej, analyzuj.
  12. Dívej se cizím lidem do očíneváhej s nimi prohodit pár slov.
  13. Nezapomínej, že politika je tělesná a únik před tyranií vyžaduje pohyb.
  14. Chraň si soukromí.
  15. Přispívej na dobrou věc.
  16. Uč se od svých bližních v jiných zemích.
  17. Pozor na nebezpečná slova.
  18. Když nastane, co bylo nemyslitelné, zachovej klid.
  19. Miluj svoji vlast.
  20. Měj odvahu.

Ze Sibiře do Jižní Dakoty aneb ruská špiónka s kvérem

Během studené války sovětští agenti kultivovali sympatizující liberály s komunismem a dnes autoritativní Putin se rozhodl hrát stejnou roli, až na to, že zpracovává „pravičáky“. No a teď zde máme v USA ruskou špiónku, která se sem přijela „ohřát“. Jmenuje se Maria Valeryevna Butina. Ve své zemi se vzhlédla ve zbraních natolik, že se s nimi nechávala fotit do místních časopisů a prohlašovala se za jakousi „vedoucí“ skupiny za práva nosit zbraň. Dopomáhal jí k tomu Alexandr Toršin, pravá ruka Putinova, známý svými styky s organizovanými zločiny. Devětadvacetiletá světa znalá Butina se rozhodla se svými zkušenostmi odjet do Spojených států, nejen jako turistka, ale za prací. Až na potřetí se jí podařilo dostat permanentní vízum, zblbla bohaté pány, aby jí zaplatili americké university, kde studovala cyber computer a international connections a jak se patří na správnou špiónku, použila svoji krásu, sex a lži k tomu, aby okouzlila starší muže mezi republikánskými aktivisty a organizátory NRA (National Riffle Assotiation), kde na oko předstírala, že je důležitou osobou ozbrojených skupin v Rusku. Za hlavní oběť jí padl Paul Erickson, ambiciózní politik z Jižní Dakoty, o němž bylo v minulosti známo, že je zapřisáhlý antikomunista, na což později doplatil, když po zatčení začala Butina spolupracovat s vyšetřovateli a tak zahnala ubohého starce do situace, což už je na drama pro Hollywood. Butině se podařilo setkat na významné volební schůzi, tehdá ještě pouze s kandidátem Trumpem, kde se ho přímo zeptala na sankce poškozující její zemi a který jí odpověděl, že se s Putinem „velmi“ dobře zná a že si nemyslí, že by byly nějaké sankce potřebné.

Butina byla zatčena krátce poté, co prezident Trump v Helsinkách zpochybňoval jakoukoliv ruskou intervenci do demokratických voleb v roce 2016. Butina byla obviněna z konspirace podporování kremelských zájmů a vtírání se do konzervativních kruhů v USA. Případ „Butina“ otevírá další kapitolu ve vyšetřování prezidenta Trumpa. Federální vyšetřovatelé pátrají po důkazech, zda Alexander Toršin a ruská vláda použila nelegálně peníze NRA na kampaň, kde dostal Trump 30 miliónů, třikrát více než kandidát Mitt Ramney.

Někteří se snaží zpochybnit její vinu, že prý jen zkoušela kontakty mezi GOP (Good Old People - republikánská strana) a NRA. Nicméně je nasnadě, že konzervativci se stali snadným terčem špiónky a tak podkopali svoji reputaci. Butina svým pózováním se zbraněmi také neodolatelně ovlivnila krajně pravicové VIP, tzv. BIGWIGS nacionalisty, kterým se to náramně hodilo.

Celé drama vypadá jako špatný špionážní film, kde vidíme polonahou Butinu se samopalem, Sašu Toršina v rádiovce našeptávající Butině své nekalé plány, Putina s úšklebkem RGB na koni svlečeného do půl těla a našeho prezidenta Trumpa sedícího za obrovským stolem s prstem na spoušti nukleární války. A zachráncem (James Bond) celého tohoto dramatu by mohl být newyorský advokát – frajer Michael Avennati (kandidující na prezidenta) jezdící v Maserati autě a který má již zkušenosti s porno hvězdou Bouřlivou Daniellou.

Máte snad v Česku lepší obsazení?

Zdraví Eva z New Yorku

Divit se, nebo dát za pravdu hnusu

Před časem jsem narazil na krátkou glosu pana Tomáše Pfeffera. O lidech svého oboru a patrně i věku napsal toto:

„Takřka 30 let po studentské revoluci pomůže partička mladejch sympatickejch lidí k moci StBákovi, podvodníkovi a populistovi nejtvrdšího zrna. Udělají to bez sebemenšího náznaku skrupulí, v trendy hadrech a s úsměvy na rtech. Za oligarchovy peníze mu vytvoří falešnou image Robina Hooda a bojovníka s palermem.

Co na tom, že tenhle frajer zázračně nabyl firmy a pohádkové jmění právě v dobách, kdy se pachtoval s politiky oněch tradičních stran.

Pak namluví 30% voličů, že hospodský kradou, všechno je kampaň a účelovka. Prostě čau lidi.

Jako člověk, který se dvě dekády živí poradenstvím, bezmezně vyznávám profesionalitu a kvalitu služeb. Z pružnosti páteří těhle hvězd svého oboru, míry cynismu a absence jakékoliv morální kocoviny se mi ale chce zvracet. Přátelé, kamarádi, seznamte se s jádrem PR týmu předsedy ANO, který sám neumí česky, nedá dohromady kloudnou větu, jedná hystericky až afektovaně a zřejmě ani neumí psát na počítači: Marek Prchal, Lucie Kubovičová, Marek Hanč, Vladimír Vořechovský, Petr Topinka...“

Na rozdíl od něj mne nepřepadá při pohledu na foto PR týmu AB údiv, ale hnus. Nepřepadá mne údiv, ani nad tím, co všechno jsou „děti sametu“ schopny udělat za peníze. Chci se zastat hnusu. Je to, podle neurovědců, stará emoce, mnohem starší, než rozum. Zachraňovala člověka, dávno před úvahami před tím, aby pozřel = přijal něco zkaženého.

Otázka pro vědce i nevědce stojí podle mne takto:

Kolik lidí v naší zemi a proč ztratilo zdravé instinkty – emoce, když se musí dlouhými úvahami a rozumnými důvody přesvědčovat o instinktivních samozřejmostech?

Obávám se, že je marné rozumnými důvody vzbuzovat odpor v člověku, kterému se (sám od sebe) nezvedne žaludek a nepocítí strach, už jen při pohledu na tak silně deformované charaktery:

Zeman, Ovčáček, Babiš, Putin...

Možná se neschopnost nebo neochota rozlišovat větší grázly od menších podepsala tak, že už většina nepozná skutečného diktátora od směšného trouby. Bohužel rozhodující se ukazuje instinkt, a ne rozum.

14 12 2018 obr4

Zdroj: Facebook.

To necítí dnes skoro nikdo

Pro mne poezie má smysl pouze jako (ustavičná) tvorba, způsob života, existence. Slova čtená z knížky jsou pro mne nesnesitelným estetismem, který mě nudí a obtěžuje. Já jsem povinen vytvořit poezii! Znovu ta slova před posluchačem stvořit! Ta, která padají na zem z (mrtvé, pro mne už cizí!) knížky, mě nezajímají. Nejsem dítě, abych naslouchal pohádkám. Jen syrové slovo, znova a znova vytvářené (vlastně jakýmsi Božím spolutvůrcem, kterým jedině básník je, či by měl být! – protože kdo nám dal Slovo?) mě může získat k vnímání. Ostatní je prefabrikace, nuda, marnost, kýč. Nedivím se, že to necítíš. Dnes to necítí skoro nikdo. – A nejvyšší tvorba je spolu-tvorba! Tu nezažijeme sami ve svých autíčkách, tu neprožijeme přissáti vytřeštění do displejů svých telefónků či tabletů nebo jak se všechna ta chladná, vražedná šidítka jmenují. Tu nemůžeme zažít v brněních strachu a zbabělosti vůči samotné existenci, která ne jinak, než že nás na svět musela vůbec poslat. A poslat znamená vyslat. S posláním, s žádostí či prosbou, jak už se nám to líbí či hodí – o svědectví. Lidské, hluboké, upřímné, vážné, niterně možná i drásavé – ale vždy řádné a snesitelné a spravedlivé, protože jak jinak by s námi mělo či mohlo být naloženo? Co se mi (špatného) může stát, když sloužím? A co naopak, když zrazuji svou předěšeností ze života – Život sám?

Uši a vítr.

Normalizace jednoduše byla...

V textu „Držení pozic“ a „odvracení nedozírných následků“[1] se BD dopustil velice poučné zkratky doby, která jako by se vracela:

„Lidé se většinou instinktivně drželi své branže, prostředí, jež znali. Z povahy věci plynulo, že to byly právě oblasti, kde čistky řádily nejvíce. A tak se z redaktorů, když měli kliku, stávali korektoři, prodavači v knihkupectvích a antikvariátech, skladníci v knižních velkoskladech atp. Další posuny směrem na „okraj společnosti“ pak přinesly hysterické represe po Chartě 77.

Z perspektivy pronásledovaných se společnost dělila na „mlčící většinu“, která uzavřela nepsanou smlouvu o toleranci s Husákem (rozuměj s režimem), a na druhé straně na nepočetné prostředí, které se tak či onak snažilo vzdorovat (Václav Benda mluvil o „paralelní polis“; v trochu jiném smyslu se říkalo aspoň části z toho „underground“; myslím, že se to dá vztáhnout i na celek). Bylo to vlastně něco vynuceného a zároveň tak trochu i projekt. A Havlova parabola o zelináři, který se vymaňuje z většinového „světa lži“ a odchází do „světa pravdy“, načrtává cestu, kterou je třeba sledovat. V reálu se po ní vydalo jen velmi málo zelinářů. To všechno je ovšem velmi zjednodušený obraz české společnosti v době normalizace.“


Čerpadlář a provokatér

Je to prostě tak, že se na nás v zahraničí dívají podle toho, jak vnímají našeho předsedu vlády a prezidenta republiky. A není to vnímání pro nás příliš povzbudivé. Babiš je vnímán jako největší čerpadlář dotací a daňových úlev mezi všemi evropskými politiky (a to ve zcela zjevném kolosálním střetu zájmů) a Zeman jako proruský a pročínský provokatér. Autoritativní oligarcha s nevyzpytatelným chováním a chřadnoucí loutka Kremlu. Smutné a devastující. K nálepce středoevropských potížistů se přidal punc sobecké vyčůranosti a nespolehlivosti v obraně základních společně sdílených hodnot. To dohromady snižuje naši váhu i důvěryhodnost, a škodí to nejen naší pověsti, ale i dobrým mezilidským vztahům a v neposlední řadě i vyváženému a předvídatelnému mezinárodnímu obchodnímu partnerství.

Nemohou to nevidět mnozí z těch, kteří se pohybují v otevřeném mezinárodním prostoru na nejrůznějších úrovních. Špatně se jim vysvětluje, kdože to ti pánové Babiš a Zeman vlastně jsou. Předseda vlády se drží svých populistických a pragmatických východisek – slibem nezarmoutíš, z cizího krev neteče, hloupý kdo dává a hloupější kdo nebere, nejlepší obranou je útok, a pak jeho obzvláště oblíbené: keď ste si ma upiekli tak si ma aj zjedzte. Prezident si vystačí se svými barrandovskými estrádními výstupy, kterými před časem oslňoval po půlnoci na mysliveckém bále ve Veselí. A je mu už asi jedno, že vyvolává oprávněnou bouři nevole. Ono ho to spíše zvráceným způsobem uspokojuje. Nejsmutnější politikův konec je ten, když vyvolává již jen směsici těchto tří pocitů – nejprve lítosti, poté výsměchu a nakonec pohrdání. A Zeman se prokousal až k třetí fázi. Sám sobě si píše nekrolog.

Politik, tím spíše státník, by se měl chovat tak, aby jeho chování mohlo být obecnou normou a tak, aby nečinil jiným to, co nechce, aby jiní činili jemu. Ono by to úplně stačilo. Ale chtějte to po někom, kdo podvádí celý život anebo po někom, kdo uznává jen sebe sama a své východní vzory. Tato mocenská dvojice rozděluje společnost brutálním způsobem, který nemá v naší historii obdoby. Náprava stavu společnosti bude dlouhá a namáhavá, a i tak je výsledek nejistý. Pokud se autoritativní sociopat uchýlí k dělení společnosti jen na své lokaje a na své nepřátele, tak vykopává nepřekonatelné příkopy. A to je bohužel naše současnost. Slušnost se prezentuje jako slabost a fakta jsou napadána slovy spiknutí, účelovka, kampaň a lež. Jak dlouho si to ještě necháme líbit? Kdysi platila zásada, že ti nahoře si dovolí jen to, co jim ti dole dovolí. U nás už to dnes neplatí? Někdy to vypadá, že už ne.

I ti dobře zabezpečeni a spokojeni spoluobčané by si měli uvědomit, že dnešní zadlužený jakoby blahobyt bude muset jednou někdo zaplatit. V lepších časech (nota bene zapříčiněných mimořádně pozitivními dočasnými vnějšími vlivy) myslí dobrý hospodář i na možné horší období. Ne tak naši dva letití kumpáni, tedy Jánošík se Švejkem, kteří tvoří dnešní trade mark ČR. Oni myslí jen sami na sebe a maskují to nejrůznější manipulací a podbízením se málo informovanému lidu. Mají k této produkci vlastní či spřízněná média, zdroje i oddané a dobře motivované lokajstvo, ale i ovládané státní instituce. Útoky na Evropskou unii, bojem s imaginárními migranty, dehonestací svých oponentů a vulgaritami pokleslé úrovně jen odvádějí pozornost a radují se z toho, jak jim vše projde.

Dobrou zprávou (přímo od zdroje) je to, že se tato produkce začíná zajídat i některým z ostatních domácích oligarchů, neboť jim již komplikuje jejich zájmy. Nechtějí s těmi dvěma padat do stejné kategorie, obhajovat neobhajitelné a v důsledku pak sčítat vlastní ztráty. Uvidíme. Nechme se překvapit. Platí to jednoduché rčení o tom, že čeho je moc, toho je příliš. A to pak může přijít nějaký faktor X a nastane bod zlomu. Příkladů bychom v minulosti našli celou řadu. Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní. 

Minulost mluví za vše

Bez komentáře...

 

14 12 2018 obr1

Oprava kříže manželů Sýkorových z roku 1888 se podařila

V polích mezi Starou Bělou a Proskovicemi (okres Ostrava) stojí kříž manželů Sýkorových z roku 1888, který díky několika nadšencům znovu září a kolemjdoucí zve k zastavení a ztišení. Kříž se vlivem prorůstajících kořenů začal naklánět a bylo nutné ho celkově opravit a vybudovat nový základ. Již jako malý chlapec jsem často s rodiči chodil k tomuto kříži v polích, v trávě odpočívali s výhledem na Beskydy a okolní pole, přinesli luční kvítí a krátce se pomodlili.

Na základě proseb přátel jsem začal přemýšlet, kde vzít na jeho opravu peníze a jak kříž opravit. Na internetu jsem našel stránky Nadace Občanského fóra, která v rámci programu Opomíjené památky podporuje opravy kapliček, křížů, božích muk a jiných památek. Díky panu faráři starobělské farnosti jsme oslovili restaurátora Tomáše Skalíka, který nám zpracoval projekt, a požádali jsme o příspěvek Nadaci Občanského fóra. Schválený příspěvek nadace měl zásadní vliv na to, že se oprava uskutečnila, neboť to byla výzva pro shánění dalších finančních prostředků a uskutečnění celého záměru.

Finanční prostředky na opravu kříže jsme získali dále z rozpočtu Moravskoslezského kraje, Nadace ČEZ prostřednictvím aplikace EPP Pomáhej pohybem, rozpočtu města Ostravy, městského obvodu Stará Bělá a darů místních občanů. Do opravy kříže se postupem času zapojili lidé z celé farnosti a obce, žáci místní školy a také děti při úpravě okolí. Překvapilo mě, jak na první pohled opomíjený starý kříž v polích ve skutečnosti oslovuje a zajímá tolik lidí.

Nakonec se vše podařilo a 10. listopadu 2018 jsme mohli opravený kříž požehnat a společně se všemi, kdo se nějakým způsobem o opravu zajímali nebo se aktivně zapojili při jeho opravě, tento den oslavili. Počasí nám přálo a krásné babí léto celou radost umocnilo. Dobré dílo se podařilo. Kdyby nebylo na začátku podpory Nadace Občanského fóra, dnes by kříž opravený nebyl. Děkujeme.

Více o opravě kříže je možné se dočíst také na stránkách Starobělského zpravodaje[1].

11 12 2018 obr1

11 12 2018 obr2

11 12 2018 obr3

***

Obnovu podpořila Nadace Občanského fóra v letech 2017 v rámci grantového programu Opomíjené památky.

(http://www.nadaceof.cz/).

Logo Nadace OF


Památníkem proti lidskému zmaru

Objekt, který vznikl průrazem pancéřového plechu, odhalili 17. 11. 2018 v Červeném Kostelci. Památník připomíná nezacelenou ránu a vyjadřuje bezohlednost, krutost a násilí. Městu jej daroval sochař Jaromír E. Brabenec[1] a najdete ho před budovou Sokolovny.

Umělecky ztvárněná deformace se tak stala symbolem deformace naší společnosti, k níž docházelo za komunistického režimu, který „napáchal převážně v padesátých letech a v období normalizace v naší společnosti rány, které podlomily nohy celé jedné generaci. Tento jasně ukotvený symbol nám bude připomínat toto období, abychom na naši historii nezapomněli a poučili se z ní. Se svobodou je úzce spjata zodpovědnost, a proto buďme zodpovědní a chraňme naši demokracii, která nám zajišťuje naše svobody a zamezuje uchvacování neomezené moci.“[2]

Lidská schopnost rozeznat sílu, která si uzurpuje neomezenou moc sama pro sebe, natož rozpoznat její nebezpečí, není, zdá se, vůbec samozřejmá. Předpokládá větší citlivost vůči lidskému zmaru.                                                                              Naštěstí je v moci památníků tento cit v nás probouzet.

 

8 12 2018 obr3

Slavnostní odhalení v Červeném Kostelci 17. 11. 2018.

8 12 2018 obr2

Sokl památníku. Fotografie poskytl J. E. Brabenec.


[1] Jaromír E. Brabenec je bratr Vratislava Brabence z The Plastic People of the Universe. Více o jeho tvorbě zde.

[2] Citováno z předvánočního slova starosty Červeného Kostelce, 6. 12. 2018.

Lež – základní pracovní nástroj

Když jsem viděl nedělní průzkumy veřejného mínění a jejich interpretaci z Babišova tábora, tak jsem vzpomněl na osvědčenou pravdu, a sice tu, že slovo lež má tři stupně – lež, hnusná lež a statistika. Tou největší lží bývá velmi často rafinovaná polopravda, takový mix klamu a reality. Na tom staví různí stratégové dnešních hybridních válek. Takovou domácí mutaci hybridní války s námi vede majitel a vůdce Anofertu. Lež se za jeho éry stává normou, novým řádem, je zároveň základním produktem jeho existence. On dobře ví, že jeho lež nesmí prohrát, nemůže si dovolit porážku. A tak jedna lež následuje další a další.

Mimoděk se nám vybavují postavy různých diktátorů a tyranů z dávné i ne tak nedávné minulosti. I oni sahali po tzv. velké Národní lži, která byla jejich oporou a spojencem. Národ přeci touží po vládě tvrdé ruky, po nemilosrdné obhajobě velkých národních zájmů, po klidu na práci, po eliminaci všeho cizího. Tragikomické je na tom to, že tyto kategorické imperativy pronášel kdysi německému lidu jeden Rakušan, no, a i dnes bychom nalezli obdobný paradox, který se týká nás. Rozhodnutí zavést konečně ten pravý pořádek ve skutečnosti neznamená nikdy nic jiného, než se povýšit na pána druhých a omezovat je.

Dnes jsem se zastavil v jednom velkém knihkupectví a našel jsem tam celkem pět knih, které se věnují příběhu uchvatitele moci Andreji Babišovi. Je to kniha Tomáše Lemešaniho – Z Bureše Babišem, dále titul Boss Babiš Jaroslava Kmenty, Babiš – Příběh oligarchy Tomáše Perglera, Žlutý baron autorů Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky a novinka Pavla Šafra a Johany Hovorkové s názvem Obrana před Babišem. Mohu k tomu přidat i texty k tématu[1] na a celou řadu dalších článků mnoha autorů. Chtělo by se hlasitě zvolat, že již bylo vše řečeno a napsáno. Fakta hovoří jasnou řečí. Jenže proti nim stojí obludná lež, náramně silná, bezmezně bohatá a schopná doslova čehokoliv. Krom toho si gigantickou manipulací stále udržuje falešný odér novosti, držíce se zásady, že nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy.

Lhář bývá téměř vždy schopen i dalších faulů, úskoků a zločinů. Připadá mu to jen jako přirozené pokračování jeho lživého konstruktu. On už jinak ani nemůže, na to je hodně zbabělý, aby se podíval pravdě do očí, přiznal si ji, a vyvodil z ní pro sebe důsledky. Lže vlastně nepřetržitě a to vědomě, cynicky a bezohledně. Sociopati to tak mají nastavené. Nečekejme od něj žádné pokání. Jeho občasné plačtivé emoce jsou jen pečlivě připravenou hereckou etudou. Do svých lží je připraven ponořit úplně každého, včetně své rodiny. Sekta (jeho věrná kamarila) je vždy připravena hájit svého guru. Jejich repertoár je stále stejný a vlastně i čitelný – útok, emoce a oslava úspěchů. Prchal a hoši z Mafry udají tón a už to frčí.

O skutečné síle demokratické společnosti vlastně rozhoduje schopnost a odvaha nenechat se mega lhářem umlátit. Nevzepřít se lháři je stejná neřest jako samotné lhaní. Tohle není jen nějaká epizoda českého příběhu. To je bez nadsázky zlomový okamžik. Civilizovaný svět se ptá, zda a jak tuto vážnou osudovou zkoušku Češi zvládnou, doufaje, že ještě nejsme mixem ruské gubernie a čínské kolonie. Zvnějšku to tak už vypadá. Bohužel. V zemi, kde státní aparát neslouží lidem, nýbrž jedné firmě a jejímu vůdci, to začíná mít rysy polodemokracie a polodiktatury podle ruského a čínského vzoru. A začíná to tolerovanou a akceptovatelnou lží.

Moc prostě chutná a absolutní moc chutná absolutně. A lež je její základní pracovní nástroj.


Zápasil jsem sám se sebou o sebe

Opakuju se. Vím, že se opakuju. Vím, že se pořád opakuju, ale co jinak? Platí věc včerejší zrovna tak jako dnešní? Nemyslím si. A opět se opakuju a opět jsem u pana Šafaříka: „Každou věc nutno každý den vždy znovu vybojovat!“ Řekl to tak J. Š. někdy? Možná ne. Možná přibližně. Anebo to bylo jen mé slyšení takto naladěného nástroje. Když jsem před lety dělal do rádia scénář o Josefu Š., byl jsem až zaskočen tím, jak sám nejsem původní. Jak stále jen, a to věru už skoro po padesát let svého života (poznali jsme se někdy v dubnu roku 1972) Josefa Šafaříka na tisícerý způsob vykrádám. Jak to dnes lidsky a s naprostou samozřejmostí chápu, nepotkal-li bych J. Š., můj život by šel jinak a jinam. Nepochybně. Kam – a s jakým existenciálně lidským vybavením? Vlastně si to ani nedokážu představit, jak by se můj život dál tavil a vinul a vlekl, kdybych Josefa Š. (a jeho dílo!) nepotkal. „Zápasil jsem sám se sebou o sebe,“ řekl mi jednou. A já jsem to přímo viděl. Přímo zažíval a vnímal dokazováno každým dnem, každou hodinou. „Moje zápolení a práce směřovaly k tomu vyznat se sám v sobě,“ dodával, „dojít jistého poznání smyslu svého vlastního života.“ Byl to vlastně šaldovský titán. Ne nadarmo kdysi na můj přímý dotaz potvrdil velké ovlivnění Šaldou. Pravděpodobně vůbec nejzásadnější, protože šlo i o dobovou záležitost, a F. X. Š. zemřel, když J. Š. bylo 30 let. Tedy souběžnost lidských věků zásadní a živá právě pokud jde o přímé, aktuální ovlivnění. „Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy, ne být postaven někým jiným, zvnějšku,“ pokračovala tehdy při jednom rozhovoru řeč pana Š. „Má cesta není recept, ani návod…“ Výsostný akt individuality a tvůrčí svobody. A závěrečný akord, přímo v duchu Šaldově: „Myslím, že jsem došel až tam, kam jsem mohl dojít. Nic podstatného jsem nezanedbal.“ Kéž bych kdy něco takového jen vzdáleně mohl o sobě říct! Někdy mám pocit, že jsem některé věci přece jen zanedbal, a především mám zásadní pocit, že jsem stále ještě ani nevyšel. Vím to, a přesto nemohu říct, že bych se tím nějak zásadně trápil. Byli jsme velmi jiní, velmi odlišní, a jinak nadáni. J. Š. vlastně patřil tak trochu k „těm, kteří vědí“, i když to tak na první pohled nevypadalo. Já naopak zase mezi ty, u nichž se stále chvěje ve vzduchu jen pohádkové: „Mha přede mnou, mha za mnou“.

Dětenický betlém zachráněn

Díky nevšední  iniciativě  potomků  autora  a  skupiny  nadšenců  se  podařilo  v Dětenicích v okrese Jičín, královehradecký region, zrekonstruovat  a zprovoznit  historickou památku z 19. století. Záchranné práce trvaly více než 12 roků.

V Dětenicích–Osenicích, v obci přibližně 20 kilometrů jihozápadně od Jičína, byla v sobotu 1. prosince 2018 slavnostně otevřena expozice s pohyblivým a ozvučeným betlémem vytvořeným fotografem Vincencem Novotným (1845–1928). Byl tak naplněn záměr dokončit jeho opravy a zpřístupnění veřejnosti nejpozději na Advent roku 2018.

Příběh betléma, zhotovený umem a pílí našich předků, začal před více než 120 lety. Tehdy ho Vincenc Novotný z původně jednoduchého papírového betléma nejen rozšířil, ale také rozpohyboval a vytvořil tak dílo zasluhující pozornost.

Vincenc Novotný, který se narodil v roce 1845 v Dětenicích, byl všestranný řemeslník. Vyučil se nejen malířem pokojů a později také fotografem, ale rovněž truhlařil, řezbařil, vázal knihy a maloval obrazy. Všechny tyto zkušenosti se spojily a přivedly ho na myšlenku vytvořit velký pohyblivý betlém. Podle dochovaných záznamů ho kolem roku 1895 začal postupně sestavovat po malých kouscích, až vytvořil dílo o šířce čtyř metrů s více jak sedmdesáti figurami. Celkově na něm pracoval po dobu patnácti let, kdy jednotlivé části navíc rozpohyboval a opatřil hudebním mechanismem spouštěným klikou.

„Toto unikátní dílo bylo uchráněno po dobu obou světových válek, avšak poté, v novodobé historii jej čekal smutný osud. Betlém byl nalezen v katastrofálním stavu a jeho značně poškozené trosky byly při nálezu dokonce sbírány vyhozené na uhlí,“ říká předseda spolku Dětenický Betlém, ing. Jan Volák. „Paradoxem současně je, že tato historická památka byla vytvářena patnáct let a její rekonstrukce trvala s přestávkami dvacet let,“ dodává.

Za účelem záchrany potomci Vincence Novotného založili spolek Dětenický Betlém, z.s. Na konto veřejné sbírky projektu přicházely finanční dary od jednotlivců, nadací i soukromých společností. Pro značný rozsah a stupeň poškození bylo třeba se obrátit nakonec na odbornou pomoc, které se ujali varhanář Vojtěch Jonáš ze Žíželevsi a studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice z ateliéru v Litomyšli pod vedením akademického malíře Josefa Čobana.

Zrestaurovaný a obnovený historický betlém je nyní od prosince zpřístupněn veřejnosti ve spolupráci s obcí Dětenice. Slavnostní otevření expozice proběhlo v sobotu 1. prosince v budově památníku Foerstrova rodu Osenice č.p. 27. Srdečně zveme veřejnost k jeho prohlídce!

www.detenickybetlem.cz; www.facebook.com/detenickybetlem

4 12 2018 obr3

Detail mechaniky betléma.

4 12 2018 obr4

Detail po rekonstrukci.

4 12 2018 obr5

Expozice  den otevření.

4 12 2018 obr6

Expozice – instalace panelů.

4 12 2018 obr7

Historická fotografie betléma. Fotografie poskytl Jan Volák, Dětenický betlém. Na titulní fotografii Vincent Novotný, autor betléma.

***

Obnovu podpořila Nadace Občanského fóra v letech 2017 a 2018 v rámci grantového programu Opomíjené památky (http://www.nadaceof.cz/). 

NadaceOF logo

Zajímavě nasvícená reforma psychiatrie

aneb Jak je to prosté, milý Watsone čili Kdo sedí na vrbě, byl by hlupák, kdyby si nevyřezal píšťalku.

Tenhle nápad na titulek jsem zcizil dílem Zdenku Jirotkovi a dílem VH Brunerovi, jehož drama Když nemám muže – milovníka, namluvím si žalářníka, mě kdysi oslovilo, jak říkají intelektuálové. Pan Maresku, hrdina úžasného Jirotkova příběhu nazvaného Muž se psem, si také zkusil vyřezat píšťalku, leč nedopadlo to s ním dobře a dlouho si nepískal, jak by se mělo stát všem, kdož se o podobné kousky pokoušejí.

Na mediálním nebi se zjevila náhle paní doktorka Protopopová, pravá ruka správce hnízda nejen čapího, leč i rodinného, která za své věrné služby dostala nikoliv zlaté hodinky, ale post na Ministerstvu zdravotnictví, z něhož organizuje reformu psychiatrie. Ta nemůže dopadnout dobře, myslím, ta reforma. Tedy nedobře pro obor, jakož i pro pacienty, jak jsem se zmínil v předpředminulém a dobře dohledatelném blogu[1]. Může ale přinést finanční užitek tvůrcům a spřáteleným posuzovatelům. Nemalý.

Součástí velkolepého plánu je (kdo ho bude schvalovat? ministerstvo? spřátelení posuzovatelé? zatím není řeč o parlamentu – pročpak?), že se rozprodají budovy blázinců, aby se pacienti neměli kam vracet a zůstali hezky venku, nejlépe v prostorách kolem nádraží a vybydlených downtowns, jak je již zkušenost ze světa. Kdopak asi za pakatel tyto budovy blázinců přednostně skoupí, stejně jako skoupil už část zdravotnických provozů – laboratoří, IVF pracovišť a dalších? Máme tu před sebou jasného potenciálního kupce hnojiv a českého zdravotnictví.

Až se reforma skácí, bude tu číhat spasitel s připravenými lůžky a zachrání jak nemocné, tak české zdravotnictví. Je to plán hodný krále Ubu. Tvůrci reformy dostanou své pašalíky a spasitel své volební preference od vděčných rodin. Personálu, dodavatelů, služeb a všech, kdo mají navázané své ekonomické existence na ty tisíce lůžek. Nejsem paranoik, jenom mám velké životní zkušenosti. I s reformami.

Lidu zdraví, světu mír, to vám přeje Horymír! Není nad to, věřit v dobrotu politiků a jejich altruismus.

Blog R. Honzáka.


Odstup a uteč, satane

Seriál lží a podvodů našeho předsedy vlády nebere konce. A to se veřejně řeší jen esence z jeho zločinecké produkce. (NE)vlastník Agrofertu, (NE)spolupracovník StB, který byl prý tak nějak omylem v KSČ, je údajně neustálou obětí lží, nesmyslů, kampaní a účelovek celé plejády závistivých nepřátel. Česká republika díky němu již nyní neslavně vstoupila do evropských moderních dějin. Takový exponát v Evropě ještě nebyl. Je to naprostý unikát.

Jeho minulost je jako temná stoka nebezpečného odpadu. Bylo o ní napsáno a zveřejněno mnohé, i když asi ne zcela vše. I tak to je za hranicí nejen dříve poznaného, ale i myslitelného. Patologický lhář a bezmezný podvodník si přivlastnil sousední zemi a z jejích občanů si udělal rukojmí pro své rejdy. Jak na nás nahlížejí naši partneři? Údiv střídá vztek, že se jim tento drzý hochštapler směje do obličeje a ještě je uráží a poučuje, jako by byl vyvoleným prorokem, a zatím se chová jako provinční lapka, který nemá žádné zábrany.

Co na to všechno říká český právní stát? Existuje ještě, anebo už navždy přijal selektivní právo pro autoritativního uchvatitele moci? A co si o všem myslí banky, u nichž má jeho Agrofert úvěry ve výši cca 30 mld. Kč? A co všemu říkají německé instituce, nejen na jeho byznys s pekárnou a umělými hnojivy, ale i na to, že němečtí daňoví plátci přispívají na jeho dotace, na které podle všeho nemá nárok? Skončí někdy tento nedůstojný cirkus? A pokud ano, pak s jakým koncem?

Spoluvinu na dnešní zablácené reputaci České republiky nesou zejména jeho spoluhráči. ANO, o tom nemůže být sporu, ať už jsou jejich motivy jakékoliv. Můžeme spekulovat, zda převažuje osobní profit, naivita, neochota k vlastnímu úsudku, pravidla sekty, poslušnost ke svému vůdci aj. Jisté je, že Babiš si své ovečky ochočil jako svůj pevně sešikovaný kompars. Jako kovaný soudruh a estébák věděl s kým a jak na to. Pomocí mediální manipulace a masivního marketingu to přenesl i na své voliče, kteří přijali tu uměle stvořenou hru na jeho vnější i vnitřní nepřátele, na tu jeho pózu údajné oběti údajných spiknutí, na to údajné dobrodiní oligarchy, který se dal na pokání a chce sloužit národu, ke kterému se nyní hlásí. Je to megalomanská faleš.

Že jej podporuje celá proruská politická fronta v čele s prezidentem a komunisty, není žádným překvapením. Stejně jako novodobí Kojzarové – Ovčáček, Soukup, Plesl, Macháček a mnozí další. Slouží, a ještě si hojí své mindráky. Je to trudný obraz naší současnosti. Nedořešená a nepojmenovaná normalizační minulost si osedlala naši pokřivenou realitu. A v ní se cítí náčelník svého matrixu jako ryba ve vodě. Účet za takto strávený čas bude krutý – notně pošramocená pověst naší země, rejdiště ruských a čínských zájmů, zničená krajina po řepkovém agrofertím náletu, nedůvěra v instituce státu, v rovnou soutěž, v kontrolní roli médií a v právní stát. To už by mohlo stačit.

Babiši, Babiši, nejlépe bude, když po sobě alespoň spláchnete. Posunul jste nás do pěkných, no, jak to slušně napsat? Však vy víte. Čeká nás fáze větrání a otevírání Pandořiných skříněk. Nic moc hezkého, ale projít si tím musíme.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1