TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Zuzana Gellrichová

Články

Na památku, Franci

Osmička znamená nekonečno.

Temné řady

Proschlé smrčí šrafuje proti měsíčnímu světlu hustou změť čar. Prstíky namodralé tisíci lety věčné práce otlapkávají temeno obrovského balvanu. Pohanští bozi v barvě průsvitného absintu se vznášejí nad Vládcem pahorku. Zvuky jsou tu všechny noci stejné. Den za dnem, století za stoletím. Tiše zašumí tělo letícího sýce, smysly rejska zbystří praskání větviček. Bolestný skřek vzbuzeného ptáka. Vlk hltavě dáví zajíce. Krev stéká na zem poblíž lebky obra a vsakuje se do země. Nejinak tomu bude i zítra, v den slunovratu, až přijdou lidé odění v kůže a režné plátno. Přivlečou sem svoji oběť. Staletí se mění toto místo, ale jen na pohled. Je tu holá pláň a zem zdupaná stovkami bosých chodidel, potom přijdou deštivější časy a zelenou trávu kolem kamene protnou pěšiny. Tak se vše střídá v běhu věků. Nyní se obr schovává v chladivém podloží zetlelého listí, spí v nízkém lese.

Zzzzz, zzzzzz,  protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Noc vrcholí.

. . .

To ráno jsme s Martinou stoupaly na náhorní plošinu nad Kounovem. Děti a manželé jsou daleko před námi. Z vlaku vypadal pahorek jako dlouhá zelená muréna v moři chmelnic. Teď nám odkrývá svoje úbočí. Návrší je celé ze světlé opuky, ta puká a eroduje v pravidelných vrstvách. Pokroucené kořeny listnáčů urvaly kusy pokryvu a odhalily opukové podloží, jinde pilní stavitelé z vísek pod pahorkem dobývali kusy kamene a vznikly tu malé lomy. Světle okrová opuka ze stamilionů drobných zvápenatělých schránek prozrazuje, že tu kdysi bylo dno moře. Plaveme v dávném moři, nahlížíme přes okraje srázů, Martina mi stíhá líčit novinky i své pracovní zaneprázdnění. Máme si co vyprávět. Na Kounovských kamenných řadách je poprvé. Zastavuje se.

„A kde jsou jako ty řady, to už je ono?“

Musíme počkat. Projít červnový les, zpívá tu spousta ptáčků. Pak cestou prostředkem pole, zvláštního pole na vyvýšené planině. V dalším zalesněném porostu se už rýsují dlouhé průseky. Děti tu přeskakují s dopomocí tatínků z jednoho kamene na druhý. Občas je mezera moc veliká, mnoho kamenů totiž zmizelo, buď se propadly níže, nebo je odvalily lidské ruce.

„Jsou ale tmavé, to není opuka…,“ postřehne Martina.

A to je právě ta záhada. Kdo a proč sem vlekl mnohasetkilogramové kameny z úplně jiného kraje, shromáždil jich stovky, aby je pak pracně srovnal do dlouhých pravidelných řad. A ještě s orientací, kterou narýsovala vesmírná tělesa? Vznikly řady v pravěku­? To je ve hvězdách.

Martina stojí na kameni, lehce balancuje a kontroluje telefon. „Jirka to nesnáší. Volají mi běžně v deset večer. Klienti firmy a někdy i vedení.“

Přicházíme ke Gibonovi. Mnohatunový kolos vystrkuje z podloží jen svoji poklici. I tak je šedavé kolo doslova kolem od vozu. Že tento plácek moderního člověka stále omamuje, potvrzuje opršelý věnec z listí, o kus dál tibetské vlaječky na šňůře. A plastová hračka, skřítek gormit, umístěný rovnou na kameni. Bojovník na skále! Postavíme se kolem poklice a všichni spojíme ruce. Vyrážíme pak přes magické řady hledat Gibonova parťáka Pegase. Oba prý úzce souvisí se zítřejším slunovratem.

Cesta dolů k Vojtěchu je veselá. Děti se válí v loňském listí a svítí kvítka. Je tu kouzelné světlo. Kostelík, který měl posvětit pohanskou zem, září do kraje žlutou omítkou. Místo nahých vil a lesních mužíků hlídá pramen a temné kameny svatý Vojtěch. Kdysi tu prý za hrozného sucha putoval a vyprosil déšť. Příběh návrší pak mohl pokračovat dál, jen měl získat jinou energii.

Poutní cesta mezi poli je lemována mladou alejí. Náš výlet zatím končí u nápadně velké budovy ve vsi. Děti obíhají kamenný labyrint, který připomíná Stonehenge, za plotem na ně syčí husy. Ve starém domě sídlí malé hravé muzeum, tak akorát bonbonek k završení výpravy, ve druhém křídle je místní hostinec.

„Do prčic, já nemám telefon!“ Martina je smrtelně bledá. „Tak to jsem úplně odmávaná! Kde seženu všechny ty kontakty!“ vzlyká zoufale v chodbičce před hospodou. Prohledává si kapsy i ruksak. Všichni pomáháme. Některé děti se houpou na zábradlí hlavou dolů. Malý Jindra se dusí houskou. Panika. Ze dveří se vykulí místní občan.

„Paninko, nedáte si se mnou panáčka?“

„COŽE, já, panáka?! Nemám telefon! Stihneme pak ten vlak?“ visí na mně očima.

„Když se vrátíme zpět až nahoru do lesa, pojedeme odtud v noci.“

Martina přede mnou v lokále rozčísne vztekle záclonu kouře. Zaostřuji. Holčička tu trpělivě čeká na kofolu. Mezi obvyklými štamgasty sedí prokazatelně i tři pralidé.

„Dejte nám dvě zelený. Jdem na vlak.“

. . .

Zzzz, zzzz, protne zvuk temný chrám. Dosud dřímající sojka vzlétne. Blikavá světélka naposledy prozáří čárky jehličí. Les kolem Gibona je magický. Dnes v noci tu dodýchal nový iphone osm.

Martina spokojeně usíná v manželské posteli. Přichází slunovrat. Telefon už nikdy v borůvčí nenašli.

 

12 5 2018 obr4

Poutní kaple sv. Vojtěcha, Kounov. Foto: Zuzana Gellrichová

Sudety, žíznivé kamení

V květnu kolem tisíce bělostných svícnů.

Zdrápané hory

Češi mají svébytný vztah k horám. Je to prý národní specifikum. Opravdu? Proč?

Velká část občanů naší země na horách a pod horami žije. Zbytek národa se do hor buď někdy podíval, nebo se pravidelně vrací. Nepovažuji se za dobrodruha, mé cesty a výlety nepřekročily hranice Evropy, ale v každém roce svého života jsem se ocitla jednou dvakrát na horách. Byla jsem nejprve trpělivě nošena po hřebenech, pak se v horách procházela s babičkou i mámou, dřela se s batohem, s krosnou.

„Dýchej, Zuzanko, dýchej,“ říkala mi bábi kdesi na hranicích, „ten vzduch je ohromně zdravej!“

Také jsem v kopcích tábořila s partou, s mužem pak shlížela z romantických skal do údolí. Celkem tak sedmdesát obyčejných výprav do hor.

Každé ty kopce mi chutnaly jinak. Roháče strachem amatérského lezce, Biokovo omamovalo vůní jalovce a saturejky, kameny zářily bělostně, až pálily oči. Julské Alpy napěnily krev euforií z výstupu, norský Galdhopiggen, to je ledový sen se stádem plachých sobů na obzoru. Taury s pohostinnými almy a tučnými tury, špičaté Dolomity, Pieniny nad Dunajcom…

A kamkoli se vydrápete, v tu nejnemožnější dobu, na nejpraštěnější místo, většinou tam potkáte Čechy. Dříve naše soukmenovce prozrazovaly prestiže na nohou a májka k svačině, snaha využít v červencovém sněhu pod Ďumbierom áčko po tátovi, plechový ešus, šťastně rozzářené oči. Dnes už horalům ze západu goretexovou obuv nezávidíme. Čeští mravenečci se, často naočkovaní vášní rodičů, na skály a horská sedla drápou pořád. Jen hraniční hřebenovky už ztratily pachuť nervozity.

Naše hory, to je srdcovka. Věnčí malou zem jako zelený prsten, voní po houbách, borůvkách, taky po slivovici, ovčím rounu. Obejmou Vás jako známá kyprá tetka, stejně rychle se jejich nálada změní. Úbočí jsou rozeklaná a rozrytá, bůh ví, kolik útoků a nájezdů ty kopce odrazily, kolik lačných lidí odradily. Na rozcestích jsou pichlavé křížky a bludné kameny. Kdo se chtěl dostat k misce strdí, musel zdrápat české hory.

Kamarád pro rodinu koupil chalupu. Na samé západní hranici. Kamenný dům po odsunutých Němcích, několik majitelů se tu vystřídalo, také vyhořel. To místo má ale kouzlo. Smutná paní s vlasy po pás ukázala Kateřině ochranný kámen, jak se chovat k potůčku, kam dávat pro zvěř. Krušný hory jsou zdrápaný, říká kamarád. Zažily nesčetně odsunů, odchodů a změn. Nesou v sobě temnotu. Krušil se tu kámen, praskala tu horkem země, lidé dobývající cín byli ve třiceti drobní starci, uzlovatí a bledí nepředstavitelnou dřinou. Odtud snad pověsti o trpaslících. Neseme koš pravých hřibů a díváme se do údolí. Je to vlastně smutné místo, pomyslím si. Ale má kouzlo. Ve vesnici si Kateřina se sousedkami upeče domácí chleba. A ta voda, víš, ta se dá pít.

„Před sto lety tu byly hluboké lesy!“ Ekologií prostoupenému kamarádovi se dme chřípí. Obří lazebník tu vyholil rodinnou sjezdovku. „Nebyly, Dane, před sto lety byly ty kopce úplně holé. A nahoře na pláni byla velká sklárna…“ Nahé hory.

Ležím v Kořenově na louce a čtu si Krkonošskou kuchařku. Vytažena z provlhlé poličky smrdí zatuchlinou. Prostinké recepty jsou proloženy vyprávěním o životě v osadách na úbočích. Bída, zima, psí sádlo na sto neduhů, brambory, které zachránily životy. Žádná idyla. Cesty sněhem pro seno, pro porodní bábu, smrt živitele pod vyvráceným stromem. Denním pokrmem byla vroucí voda a rozkvedlaný kvásek, pradávný pokrm ozvláštněný houbami či vajíčkem. Zamíchám kulajdu a zavařím ji dětem hustým mlékem od příchovických kraviček.

Za těžkých nocí, když černé můry zakryjí zdánlivě zdravý úsudek, když začnu mít strach o své děti, zdají se mi potom „válečné“ sny. Utíkám pokaždé do hor. Utíkáme všichni do hor. Do kopců, k vodě a borůvkám, do chalupy, kde se topí dřevem. Domů.

Časně ráno rázujeme se psem nad Polubným. Tedy: já jdu, pes prakticky létá. Míjím boží muka, sníh jiskří, krusta nočního cukrkandlu křupe pod nohama. Bolest za krkem, brnění prstů, knedlík v krku, to všechno jsem si přivezla z údolí. Zastavuji se, pes se přiřítí a opře se mi tlapkami o stehna. Dívám se dolů na naši zamlženou nížinu. Připomíná malou misku medu.

Dýchej, Zuzanko, dýchej, ten vzduch je ohromně zdravej. Dýchám. Tlak za krkem, strach a obavy, vše se pomalu rozpouští.

Chvalme Internet

Co je pro Knížáka stoka, pro jiného pramen.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1