Hlavní informace

Jan Dlask

Články

Většina (ČSSD) chce trestně stíhané do vlády

Na webových stránkách ČSSD[1] visí anketa s výsledky. Položená otázka zněla: „Měla by mít Česká republika trestně stíhaného člena vlády?“ ČSSD se lidí obecně ptá, zda si myslí, že by aspoň jeden člen vlády měl být trestně stíhaný; v tomto smyslu je zajímavé hodnotové založení otázky. Kdyby se totiž ptala na něco, co souvisí se současnou politickou situací (tj. problémy pp. Babiše a Faltýnka s policií), pak by určitě otázka byla formulována úplně jinak (například: „Vadí Vám to, že česká vláda má trestně stíhaného člena?“). A vůbec nejzajímavější je, jak lidé odpověděli: 51,4 % chce mít trestně stíhaného člena vlády, 48,6 % nechce. Nepřipomínají Vám tato čísla něco? (Napovím: co se stalo ve dnech 26.–27.1.2018 v České republice?). Co je to za lidi, kteří trestně stíhané členy vlády chtějí a nechtějí? Popusťme uzdu naším interpretačním dovednostem... V ČSSD má každopádně někdo hodně velký smysl pro humor.

Komu mohou závidět Zeman i Putin?

Prozradily finské prezidentské volby.

Kubičko plká dál

V TÝDENÍKU ROZHLAS č. 4/2018 komentuje průběh prvního kola prezidentských voleb Radko Kubičko pod titulkem Volby zatím bez překvapení. Dopouští se přitom některých tvrzení, které je velmi zajímavé si srovnat s fakty.

1) Volební průzkumy se tentokrát díky zkušenosti před pěti lety skoro trefily.

Výsledné pořadí třetího až šestého kandidáta bylo P. Fischer (10,23 %), M. Horáček (9,18 %), M. Hilšer (8,83 %) a M. Topolánek (4,30 %). Průzkum CVVM odhadoval pořadí Horáček, Hilšer, Fischer a Topolánek, průzkum SANEP Topolánek, Fischer, Horáček a Hilšer. STEM/MARK i Kantar TNS a MEDIAN se shodly na sledu Horáček, Fischer, Topolánek a Hilšer. Co se týče procent, odhadoval SANEP 17,1 % pro Topolánka, zatímco CVVM 2,5 % (!). Kantar TNS a MEDIAN odhadoval 2,5 % pro Hilšera, CVVM 3 % pro Fischera. STEM/MARK odhadl pro J. Hynka 0,3 % (resp. SANEP 4,1 %), jenže on nakonec dostal 1,23 %, tj. čtyřikrát více (resp. více než třikrát méně). Průzkumům se sice podařilo správně odhadnout pořadí prvních dvou kandidátů, ovšem u M. Zemana v rozmezí 32 – 45,5 %, u J. Drahoše 20,2 – 27,5 %. Skutečně bych pro tuto bilanci nepoužil Kubičkových slov, že se volební průzkumy „skoro trefily“; obávám se spíše, že se v několika ohledech dost „sekly“; resp. výsledky odhadly „velmi rámcově“. A místo přikrašlování skutečnosti by bylo zajímavé vědět proč.

2) Kubičko tvrdí, že M. Topolánek dal mnohým naději na normálního stranického kandidáta.

Faktem je, že Topolánek kandidoval jako nezávislý, a nikoliv jako straník. Členem ODS přestal být v důsledku neplacení členských příspěvků roku 2015 (srov. https://www.novinky.cz/domaci/367392-topolanek-opustil-rady-ods-nezaplatil-prispevky.html).

3) Kubičko píše, že M. Zeman prý konkurenty se stejným potenciálem jako on sám odklidil předem.

Nedělám si iluze o schopnosti M. Zemana odklízet své konkurenty, přece jen mi ale není jasné, kdo se stejným potenciálem jako Zeman byl odklizen. A. Babiš o funkci prezidenta zájem od začátku zjevně neměl, „slibnější“ T. Okamura později podpořil Zemana. Zde je pravděpodobné, že se jednalo o taktickou alianci – což ale není „odstranění“. Navíc: měl Okamura skutečně potenciál zemanovských 38,56 % (když v roce 2016 v průzkumech figuroval s výsledkem vždy do 3 %)?

4) Podle Kubička mluví proti Drahošovi v druhém kole otevřené přiznání mnoha osobností, že ho volí jen z taktických důvodů, protože má největší šance porazit Zemana. Takto se ale opravdový prezident nevybírá, dodává pisatel.

Táži se, zda R. Kubičko nikdy neslyšel o případech, kdy voliči vybírají takticky. V prvních polistopadových volbách roku 1990 u nás drtivě zvítězilo Občanské fórum. Mám podezření, že velké části jeho voličů nešlo o moc víc, než o taktickou pacifikaci komunistické strany, kterou OF nabízelo. Volby tak byly jakýmsi – naprosto legitimním – referendem o předlistopadové době. V prezidentských volbách ve Finsku roku 2012 mnozí volili takticky kandidáta Zelených Haavista, aby se do druhého kola nedostal kontroverzní centrista Väyrynen (viz http://www.pritomnost.cz/cz/component/content/article/11-politika/2185-severska-prezidentska-detektivka). A především na stranických sjezdech se také často volí takticky proti někomu (i např. Jim Hacker v unikátním seriálu BBC byl do čela strany zvolen proto, že ze všech nejméně vadil) – je to sice jen televizní seriál, pochybuji ale, že jeho tvůrci žili ve věži ze slonovinové kosti. Tvrdit, že „takto se něco nedělá“, je strkat hlavu do písku.

5) Podle Kubička zkušenost z minulých prezidentských voleb i z podobných většinových voleb senátních ukazuje, že pokud se do druhého kola nedostane voličův favorit, často k němu vůbec nepřichází.

Kubičkovo tvrzení může platit pro senátní volby. Jak to ale bylo v prezidentských volbách z roku 2013? Více než polovina voličů v prvním kole nevolila postupující uchazeče Zemana či Schwarzenberga a volební účast byla 61,31 %. V druhém kole s těmito dvěma kandidáty byla účast jen o něco málo nižší (59,11 %). Lituji, ale mým závěrem je, že k němu přišla velmi výrazná většina z těch, kteří měli v prvním kole jiného favorita, nikoliv, že by druhé kolo utrpělo jejich výraznou neúčastí, jak tvrdí Kubičko.

Je mi záhadou, jak v tak krátké glose může renomovaný komentátor spáchat tolik faktických chyb. Že by měl vrátit univerzitní diplom, zní snad příkře – ale zopakovat si na novinařině kurz s tématem „Práce s daty“ by Kubičkovi rozhodně neuškodilo.

Revoluce bezradnosti

Komentář Erika Taberyho v třetím čísle Respektu 2018 (s. 6-7), zabývající se situací po druhém kole prezidentských voleb, si zaslouží pozornost. Kvituji, že pisatel vnímá roli prezidenta jako důležitou v tom, že má „připomínat hlas té části společnosti, na kterou se zapomíná“. Na druhou stranu, Tabery uvádí, že „Jiří Drahoš … [n]enese nějakou liberální revoluci, … “ Co znamená sousloví „liberální revoluce“? Představuji si něco hodně vágního ve smyslu „od Trumpa pryč směrem k Macronovi“. A přiznám se, že sám v tomto mlhavém, ale přece jen zjevně antiautoritářském smyslu od Jiřího Drahoše něco očekávám. Snad určitou podobnou „liberální revoluci“ nést chce, protože jinak by v čele příští úřednické vlády v případě Drahošova zvolení zasedl nějaký jeho Rusnok… Žerty stranou: znamená-li „liberální revoluce“ třeba i adopci dětí homosexuálními páry, pak v českém ústavním systému o nich prezident nerozhoduje, může je maximálně pozdržet. Skutečně je mi spíše záhadou, co si za toto sousloví roku 2018 v České republice dosadit.

A nemohla by to být raději „liberální evoluce“? Na koncepci revolucí bylo postaveno celé mé základoškolské i část středoškolského vzdělání v dějepisu a v sociálních vědách. Tuto koncepci pak smetla také (sametová) revoluce – a nejsem si proto úplně jistý, jestli byla skutečně, aspoň v té podobě, jak nám byla předkládána, dobře promyšlena do všech důsledků. V posledních letech jsme pak svědky bombastických titulků o revolucích ve školství, ve zdravotnictví, ve státní správě, v přenosu mobilních dat, v prodeji jízdenek… a obávám se, že za nimi často stojí momentální formulační bezradnost redaktora. Slovo revoluce je už prostě tak trochu klišé.

Tabery si dále pochvaluje nový prvek v české politické kultuře v tom smyslu, že poražení kandidáti nabízejí Jiřímu Drahošovi konkrétní pomoc. Naznačuje, že by se z Marka Hilšera mohl stát lídr nějakého nového politického uskupení; možná jej vidí skutečně jako určitého „českého Macrona“, tj. představitele naprosto nového občanského hnutí. To je na obecné rovině celkem zajímavá myšlenka, že si zaslouží rozvedení z perspektivy budoucnosti.

České parlamentní volby z loňského roku znamenaly výrazný rozpad etablovaného systému politických stran, který ve volbách prezidentských dále pokračuje. Zatímco ve Finsku na úřad prezidenta kandiduje z celkových osmi šest ryze stranických kandidátů (ze zbylých dvou chce jeden nyní vystupovat nadstranicky – ale s jednou ze stran spojen je, a druhý se se svou původní stranou rozhádal a založil si vlastní[1]), je situace u devíti prezidentských kandidátů českých úplně jiná. Čtyři nikdy nebyli členy žádné strany, pátý již dávno ze své původní strany vystoupil. U dvou uchazečů tušíme jistou „nestandardnost“ v podobě financování jejich strany mocným sponzorem, další je předsedou naprosto malé, nevýznamné partaje. Smyslem existence strany posledního, nejsilnějšího kandidáta byla pouze a jen jeho vlastní osoba. Pokračuje trend zahájený v prezidentských volbách roku 2013, kdy rovněž ne všichni kandidáti byli napojeni na politické strany, přece jen ale tak bylo více než nyní, kdy všech devět stran zastoupených v Poslanecké sněmovně na postavení vlastního kandidáta rezignovalo (!).

Kam dále vývoj povede? Vrátíme se někdy zase k modelu finskému, nebo už zůstaneme tam, kde jsme? A není v druhém případě čas si znovu přečíst, jak si Václav Havel vlastně představoval onu nepolitickou politiku – protože se jí současný stav už skutečně podobá? Havel kdysi napsal, že si nový systém s ne tak výraznou rolí politických stran jako dnes představuje tak, že za účelem dosažení jistého cíle vznikne politické hnutí, a po jeho dosažení může zase zaniknout. Macronovo hnutí bylo založeno na základě programu vytvořeného zespoda jednotlivými lidmi. Paradoxně i SPOZ vznikla proto, aby dostala Zemana na Hrad, a jakmile se jí to podařilo, sama o sobě již přestala hrát na celostátní úrovni – kromě nejbližšího Zemanova okolí a epizody s úřednickou vládou zmíněného Jiřího Rusnoka – jakoukoliv roli.

Finský systém, zdá se, alespoň prozatím funguje. Současný „český systém“ by byl výborný v případě, kdyby vedl k takové kultuře politického soupeření, která se u nás prosadila při prezidentských debatách před prvním kolem. V tom případě by se jednalo o skutečně relevantní a pozitivní diskuse o tom, kdo z kandidátů je pro výkon funkce nejzpůsobilejší.

 

Opravme si svého popletu

Zemanovy iluze o československé „finlandizaci“ a soudný Fanda.

Zvolíme jako Finové?

Prezidentské volby v roce 2018.

Povinnou matematikou suplujeme špatné kupecké počty

Poslední dobou se téměř každodenně stáváme svědky jisté veřejné matematické nekompetence, například u správních orgánů či médií.

Před minulými prezidentskými volbami ministerstvo vnitra vybralo z podpisových listin každého z kandidátů dva namátkové vzorky a pro stanovení počtu úplných podpisů procenta těch neúplných sečetlo – a pozapomnělo je vydělit dvěma (neboť vzorky byly dva). Jeho proceduru musel opravit až soud – tedy opravit banální chybu v matematickém (či spíše kupeckém) výpočtu, neboť v této souvislosti hovořit o „právním názoru“ by bylo přímo pokrytecké: zastírala by se tím pouze a jen matematická neznalost.

Veřejnoprávní Česká televize již léta ukazuje v hlavních zprávách mapy České republiky s jednotlivými kraji. Srovnávají se například procenta nezaměstnanosti, z čehož skutečně vychází realistické údaje o tom, jak na tom jednotlivé kraje jsou. Potom ale také býváme informováni o tom, kolik je v tom kterém kraji živnostníků, kolik vysokoškoláků a kolik exekucí. A je velmi zajímavé, že příčku vedou pořád stejné kraje. Jsou to kraje s největším počtem obyvatelstva. Napadlo někoho se zamyslet nad tím, jestli to není pak tak trochu přirozené a informačně pro diváka vlastně zcela nepodstatné?

Naposledy v pondělí 27. listopadu ČT1 informovala v Událostech o výši zadlužení lidí. Operovalo se s odbornými termíny (dlouhodobý, krátkodobý dluh atp.). Divák se dozvěděl, že nejvíce průměrně lidé dluží za bydlení v Praze, nejméně v Karlovarském a Ústeckém kraji. Vzhledem ke slovu „průměrně“ je to celkem uvěřitelná zpráva, zvláště je-li doložená částkou 2,6 milionu v Praze a 1,5 milionu průměrně v České republice. Vyšší zadlužení v Praze lidem umožňuji i vyšší příjmy a navíc si jej i vyžaduje výrazně vyšší cena pražských nemovitostí než jinde.

Zpráva nicméně pokračovala informacemi o „podílu ohroženého krátkodobého dluhu“: nejvyšší ho má Moravskoslezský kraj (14 %), nejnižší Vysočina (3,3 %). Informace to nemusejí být přímo nesprávné, nejsou ale trochu zkreslené tím, že Moravskoslezský kraj má 2,3-krát více obyvatel než Vysočina? A „korunováno“ mapkou České republiky, znázorňující objem dluhu ve čtrnácti krajích naší země v miliardách korun. Vede Praha (355,8 miliard), následovaná Středočeským (319,3 miliard) a Jihomoravským krajem (240,9 miliard). Na druhém pólu žebříčku je Karlovarský kraj (50,3 miliard), Vysočina (75,2 miliard) a Liberecký kraj (84,3 miliard). Je konstatováno, že v Karlovarském kraji mají lidé sedmkrát nižší dluh než lidé v metropoli. Jací to šťastní lidé! Sice je tam velká nezaměstnanost a o dost menší příjmy, ale dluh menší sedmkrát.

Nikoho, kdo zprávy v ČT připravuje, asi nenapadla souvislost s tím, že Praha vede kraje i co do výše dluhu, i co do počtu obyvatelstva, zatímco Karlovarský kraj je v obou těchto ohledech na chvostu. V Praze totiž žije více než čtyřikrát tolik obyvatel než v nejmenším českém kraji. Aby byly prezentované údaje relevantní, bylo by záhodno v této statistice také zohlednit počet obyvatel a přepočítat výši dluhu na jednu osobu, nebo ne? Informace, že celkově nejvíce dluží kraje s prvním, druhým a čtvrtým nejvyšším počtem obyvatel a nejméně kraje s čtrnáctým, třináctým a jedenáctým, má totiž pro diváka v podstatě nulovou vypovídající hodnotu. Výsledkem je pak v podstatě zavádějící a nesrozumitelná zpráva, srovnatelná s hypotetickým tvrzením, že ze studentů, kteří v daném akademickém roce ukončili v Česku studia medicíny, se jich padesát dostalo na doktorandské studium, a z absolventů bengálštiny pouze dva. Pozapomnělo se ale říct, kolik studentů vlastně medicínu a bengálštinu vůbec vystudovalo; oni „pouzí dva“ totiž, jak potvrdí člověk znalý poměrů vysokoškolského studia malých jazyků, totiž můžou být někdy i všichni absolventi.

Celkem zásadními změnami v českém školství z poslední doby jsou znovuzavedení přijímacích zkoušek na střední školy mj. z matematiky a zavedení povinné maturity z tohoto předmětu. Přes výše popsaný problém jsem k těmto změnám skeptický. Obávám se, že hospodářsko-průmyslová lobby, která si je prosadila, jimi nedosáhne svého cíle, tedy zvýšení zájmu mladých lidí o technické obory a opatření si kvalifikované pracovní zaměstnanecké síly. Za prvé: ty školské systémy, které znám o něco lépe a které už dlouhá léta vykazují dobré výsledky, povinnou maturitu ani povinné přijímací zkoušky na střední školy z matematiky nemají. A za druhé, má vlastní zkušenost z dvanáctiletého učení se matematice na základní a střední škole je taková, že čím vyšší byl ročník, tím „čistější“ a teoretičtější matematika byla – a také čím dál nečitelnější bylo, k čemu nám vlastně má v životě sloužit.

Zvláště se to pak projevilo na střední škole v době „polytechnizační tyranie“ dohasínajícího komunistického režimu konce 80. let, kdy gymnázium vlastně přestalo být všeobecným vzdělávacím ústavem a stalo se polytechnikou. Jako žáci jsme byli vystaveni apelům učitelů předmětů typu matematika, fyzika a chemie v tom smyslu, ať se řádně na tyto jejich předměty připravujeme, neboť je budeme potřebovat na technické vysoké škole, kterou totiž všichni budeme studovat – žádné humanitní... K tomu samozřejmě po revoluci 1989 nedošlo a techniku studoval skutečně pouze ten, kdo k ní sám inklinoval. Za zaznamenání ale stojí hlavně argumentace, že „něco budeme potřebovat na vysoké škole“ – nikoliv v běžném životě.

Jedním z momentálních programů finského školství je tzv. ucelování a propojování vyučování a zavádění mnohotematických učebních celků. Ty nemají nahrazovat tradiční předměty (jak bylo v médiích zahraničních a posléze i českých špatně pochopeno), ale doplňovat je. Školáci budou vedeni k tomu, aby si lépe uvědomovali vzájemné vztahy, souvislosti a závislosti mezi předměty a uměli si spojovat fakta z různých oblastí. A nejde jen o vlastní pochopení spojitostí, ale o dovednost je aplikovat s uvědoměním si jejich významu v životě samotných žáků, jejich nejbližšího společenství, celé společnosti i globálně. A důraz se klade rovněž na aktuálnost a společenskou potřebnost (blíže viz https://fin.ff.cuni.cz/cs/2017/10/12/o-finskem-neruseni-predmetu/).

Tyto principy míří do černého. V naší souvislosti totiž skutečně zase tak úplně nejde jen o neerudici ve vlastní matematice, ale i o neschopnost jejího logického uplatnění na konkrétním materiálu v praxi, ať již se jedná o volby či zadlužení. Chybí povědomí o vhodnosti jejího užití v souvislosti s geografií, ekonomií, sociologií, demografií a statistikou. Více čisté neaplikované matematiky, jako byla za mých let ta středoškolská, je zbytečné a věc nevyřeší. Místo zavádění povinných přijímacích zkoušek či maturit je třeba obrátit pozornost na správnost užití matematiky například při volebních procedurách či vykazování zadlužení.

Petrolejový princ dnes a tenkrát na Západě

Jiří Hlavatý, královédvorský podnikatel, majitel společnosti Juta, největší české textilky, byl v roce 2014 zvolen do Senátu za hnutí ANO a obvod Trutnov. Hlavatý je podle časopisu Forbes 32. nejbohatším Čechem s majetkem okolo 4,7 miliardy korun. Letos na podzim se na spodním 18. místě královéhradecké kandidátky stejného hnutí ucházel i o místo v Poslanecké sněmovně. Údajně „bez ambicí“, nepočítal s tím, že ho zvolí. Hlavatému nešlo o nic jiného než o vzkaz voličům, že když se neustále kope do pana Babiše, měl by také někdo z podnikatelské sféry ukázat, že za Babišem stojí. Hlavatého měli napsat někam na spodní místo, a ani si nekontroloval, které nakonec dostal. Kdyby byl poslancem chtěl být, nechal by se napsat na místo první nebo druhé; jelikož ale tušil, co to časově obnáší, odmítl, neboť zvládat práci poslance na jedné straně a na straně druhé práci ředitele firmy o tisících zaměstnanců, která ho baví, by nešlo.

Vzhledem k velkému počtu preferenčních hlasů ve volbách do sněmovny uspěl, čímž mu automaticky zanikl senátorský mandát. Zahořklý Hlavatý považoval za nedemokratické, že si sám nemohl vybrat mezi poslanectvím a senátorstvím. Prý toto pravidlo před volbami neznal ani on, ani právníci jeho firmy. Lidé mu sami říkali, že ho kroužkovali jen proto, že ho mají rádi a důvěřují mu, ne kvůli tomu, aby se stal poslancem.

O místo v Senátu se bude Hlavatý v náhradních volbách po zaniklém mandátu ucházet v lednu znovu, neboť působení v horní komoře mu jako podnikateli vyhovuje jako nepoměrně méně náročnější než v komoře dolní. Doplňující volby do Senátu budou stát několik milionů korun. Hlavatý žádnou participaci na nákladech neplánuje, protože údajně žádné nové volby nezpůsobil. „Kdybych dnes nekandidoval na senátora, tak by ty volby byly stejně. Takže nevím, proč bych měl na volbách participovat,“ údajně řekl.

Z nečekaného průběhu událostí obvinil voliče, kteří doplňovací volby způsobili tím, že ho vykroužkovali. Za obhajobou mandátu senátora prý nemají novináři hledat z jeho strany žádné spekulace. „Podíval jsem se z okna nebo já nevím, co vám na to mám říct.“ komentoval. Pokud ovšem ve volbách do Senátu neuspěje, poslancem zůstane. Tvrdí nyní, že má na souběh poslancování a podnikání dostatečnou výdrž. „Byla to vůle voličů, já tu vůli samozřejmě respektuji, a pokud nebudu zvolen, tak budu pokračovat v Poslanecké sněmovně,“ sdělil Hlavatý.

Říkají mi Petrolejový princ a jsem kumpánem ještě většího naftového magnáta; mít petrolej mě fakt baví. Chtěl jsem dělat soudce, a jako soudce mě také zvolili. Soudí se jen jeden dva dny v měsíci, tak co. Jenže pak za mnou přišli, jestli bych nedělal šerifa, abych byl i „HEAD“, „HLAVA“, když to můj kumpán naftovej magnát potřebuje. No tak mě tam napište, hlavně někam dolů, řekl jsem blahovolně. Kdybych to chtěl moc dělat, tak bych jim samozřejmě řekl, ať mě napíšou nahoru, ale to teď nebyl tenhle případ. A představte si, oni mě tím šerifem stejně zvolili! No jó, ale v tu chvíli jsem přestal být soudcem, protože nikdo nemůže být zároveň soudcem i šerifem. To jsem předtím nevěděl! A nikdo mi to neřek'! Zpackali to Kulhavej Bill a ta jeho povedená partička, Dlouhán Frank, Tlusťoch Dick a další, v hlavě mají jenom vítr, jak by řekli indiáni. Já za nic nemůžu. Proč mě volili? No jo, mají mě rádi… Copak já na to mám čas? Copak já jsem to chtěl dělat? Ještě při tom člověka napadne ze zálohy medvěd grizzly. No a teď se znova bude volit soudce, no to by to spral děs, kdybych znovu nekandidoval, když přece chci a vždycky jsem chtěl dělat soudce! Když mě ale nezvolej, no tak tím šerifem samozřejmě zůstanu. A ať si hlavně lidi nemyslej, že jim něco na ty volby přispěju. Tolik peněz z toho petroleje zase nemám.

Vlastně o nic nejde!?

Blazeované plácání dvou komentátorů o volbách.

Finové, jste žabaři!

České a finské bafuňářské kauzy.

Děláme za lacino a nám to stačí

Pár postřehů k debatě o nízké nezaměstnanosti.

Několik vět 2017

K prohlášení Platformy – podivnost se slavným názvem.

Naši piráti versus vikingové

Nad daňovou reformou podle Pirátů.

„Oligarcha podobný Babišovi vládne Finsku“

Bláhový mýtus českých médií.

Kdo na koho doplácí?

Ke Štěchově návrhu.

Volební systém Buď a Nebo

Inspirativní volební systémy ze severu Evropy.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big