TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT

Jaroslav Formánek

Články

Únor 1948 nemusel být vítězný

Dobře u nás etablovaný bolševismus.

 

Sejdime sa na 4 oči

Co krávy pro Čapí hnízdo? K Babišovým SMS. 

 

Našeptávač Macron v Bílém domě

Chuchoteur, šušotór, whisperer, šuškal.

Nespoutaná krajina

Nedávno jsem v rámci programu Ústavu pro studia totalitních režimů Disidenti z periférie dělal rozhovor s malířkou a restaurátorkou Marií Dočekalovou z Kroměříže. Na otázku, co se jí jako první vybaví v souvislosti s 60. léty minulého století, odpověděla: „Krajina byla ještě nespoutaná a ve vzduchu visela naděje.“ První část její věty se mně od toho okamžiku často vloudí do mysli. Druhá část ne, tu jsem si automaticky spojil s rokem 1968.

Co tím myslela, krajina byla ještě nespoutaná? Průzračnost niterního prostoru tehdy dospívající dívky? Nezkrotnou imaginaci mladé umělecké duše? Okamžiky, kdy vůně, barvy, zvuky a lomy světla, ale i nic neříkající lidská gesta, banální slova či náhle prázdné pohledy, na setinu vteřiny odhalují cosi daleko pravdivějšího o existenci, než ji běžně vnímáme? Anebo skutečně myslela krajinu v okolí Kroměříže, kde rovinu Hané čechrají první terénní vlny zvolna stoupající k nedalekým Chřibům? Už tenkrát ji přece protínaly silnice a železnice, horizont vymezovaly tovární komíny nad geometricky monotónními jezeďáckými lány.

Mohl bych paní Dočekalové zavolat a zeptat se, co tehdy bylo její nespoutanou krajinou? Ale neudělám to. Někdy je dobré nevědět. A to nejen kvůli hrozící ztrátě iluzí. Někdy je dobré přijmout nevědomost a možná tak zahlédnout poslední střípky své vlastní a zaběhlým životem dosud nespoutané krajiny. Ve vzduchu zkrátka stále visí naděje.

K jedné smrti

Rozhovor s Jiřím Petersikem Český venkov umřel[1] vzbudil pozornost našich čtenářů. Současně se na sociálních sítích, především na facebooku, objevily různé konspirační teorie, jež tragický osud rožďalovického chovatele francouzských plemenných krav vkládají do souvislostí s netransparentní podnikatelskou minulostí premiéra v demisi Andreje Babiše. Pravdou je, že v Babišově podnikatelském okolí se skutečně udály temné a podivné případy. Píše o nich i Jaroslav Kmenta ve své poslední knize Boss Babiš.

Petersik v rozhovoru říká následující: „O Čapím hnízdě jsme už mluvili v jiném kontextu. Takže nyní k samotné kauze zneužitých dotací. Babiš chtěl mít moje plemenné krávy. Jakmile stavbu dokončili, dodal jsem mu je. Mám tak fakturaci, že Čapí hnízdo tehdy patřilo Agrofertu a ne nějaké rodinné akciové společnosti, což on teď neustále tvrdí a opakuje. Jednou za čas, když se začne o Čapím hnízdě zase mluvit, mu ten fakt esemeskou připomínám. On mně pak zuřivě odepisuje, třeba ve dvě ráno, že to není pravda, že to bylo úplně jinak, ale já to mám černé na bílém a blba, jako jeho voliči, kteří mu spolknou všechno i s navijákem, ze sebe dělat nebudu.“

K tomu jako autor rozhovoru mohu dodat, že jsem ty faktury na vlastní oči nikdy neviděl. Na druhou stranu si nedokážu představit, že by si tuto informaci JP vymýšlel. Ostatně jednu zlobně komickou esemeskovou Babišovu reakci mně ukázal. O fakturách z Agrofertu taky vyprávěl už loni v létě. Tehdy jsem toto téma nabídl jinému časopisu, nakonec se tomu nevěnovali.

Co se týče Petersikova náhlého úmrtí, o nehodě z 24. března tohoto roku u Hrubé Skály v Libereckém kraji informovaly východočeské regionální noviny. Průběh nehody v nich popsala mluvčí policie Dagmar Sochorová: „Řidič s motocyklem jel po silnici v klesání, kde dosud z nezjištěných příčin vyjel mimo vozovku a narazil do skály.“

Jiří byl zkušený motorkář a člen klubu Harley Davidson. Mimo jiné cesty na motorce projel i velkou část Spojených států. Nadto neměl rád nepořádek, šlendrián, o čemž svědčí na české poměry neobvykle pečlivě udržovaná farma, ale i dobrý stav aut, traktorů i techniky, kterou při práci používal. Podle všeho by na motorku v nedůvěryhodném technickém stavu nesedl.

Na druhou stranu má Přítomnost zatím neověřenou zprávu lékaře, který se ho pokoušel resuscitovat a po smrti prohlížel jeho tělo. Podle této informace Jiří Petersik těsně před nehodou utrpěl těžký infarkt. Konspirační teorie tím asi nevyvrátíme, ale tématu i průkazním fakturám s razítkem Agrofertu se budeme nadále věnovat.

***

Uvádíme jeden příklad konspirační teorie z FB diskuse:

Přispěvovatel: Marketa Janouchova  

„... toto bylo v jiné FB diskuzi od Martin Zdurienčík
true story... aktuálně k odchodu šéfa GIBSu.
Michal Murín asi chce dojít od domovních dveří dál než Franta Mrázek přetahující se s Babišem o Setuzu (ZASTŘELEN), nebo slovenský exministr hospodářství Ján Ducký posílající Babiše do tepláků kvůli vytunelování Petrimexu (ZASTŘELEN), nechce uklouznout v koupelně jako Babišův spolupracovník Tomáš Kejla (NA MOTORCE VYTLAČEN DODÁVKOU ZE SILNICE, ZA 4 MĚSÍCE ÚMRTÍ DOMA POD VLIVEM SEDATIV A ALKOHOLU) nebo spolužák z VŠE a podřízený z komunistické mise v Maroku Peter Kovarčík (ÚMRTÍ DOMA NA PRASKLÝ ŽALUDEČNÍ VŘED) a chce se rozhlížet na přechodu líp než spoluzakladatelka ANO a pozdější kritička Anna Veverková (ÚMRTÍ PO SRAŽENÍ AUTEM). ;-/
ZDROJ: Tonda CYnickej, EDIT: Martin Zdurienčík“

 

I zvířata mají citový život

Podivuhodný svět jiné přírody v podání německého lesníka Petera Wohllebena pokračuje. Tentokrát se autor světového knižního bestselleru Tajný život stromů, na nějž jsme upozornili glosou s názvem „I stromy mají vztahy“[1], zaměřil na živé tvory. Tedy na onu pestrou škálu různých biologických druhů omezeně poháněných pevně daným genetickým kódem, primitivními pudy a instinkty, jak jsme se všichni učili ve škole. Jenže autorova příroda je skutečně jiná než představy i předsudky většiny z nás o tomto zvláštním prostoru, který, bůh ví proč, musíme sdílet s tolika rozmanitými živočichy. Už z prvních řádků jeho poslední knihy Citový život zvířat pochopíme, proč bude jeho příroda odlišná. Pozoruje ji totiž jinak a klade si neobvyklé otázky.

Kohouti, kteří lžou svým slepicím? Laně, které truchlí? Koně, kteří se stydí? To vše ještě před pár lety znělo jako fantazírování. To si jen milovníci zvířat zbožně přáli přiblížit svým chráněncům. A já jsem nebyl jiný, zvířata mne totiž provázela celý život. Ať už šlo o kuře u mých rodičů, které si mne vyvolilo za maminku, kozy u naší hájovny, jejichž radostné mečení nám zpestřovalo všední dny, či lesní zvěř, s níž se setkávám den co den při svých pochůzkách v revíru, stále jsem si kladl otázku, co se asi děje v jejich hlavách? Je to skutečně tak, jak dlouho tvrdili vědci, totiž že si jenom my lidé dokážeme naplno vychutnat pestrou paletu pocitů? Je možné, že byla jen pro nás přichystána speciální biologická cesta, která jako jediná zaručuje vědomý, naplněný život?

Podobně jako v knize Tajný život stromů, ani tentokrát se Wohlleben nesnaží popírat vědecké poznatky. Naopak je hojně využívá, např. když popisuje, jak zvířecí nervový či hormonální systém a mozek staví zvířata do obdobných citových a emočních situací, jaké známe z lidské zkušenosti. Autor se věnuje jak vývojově nám nejbližším lidoopům, tak i našim oblíbeným domácím mazlíčkům. Žádný soudný majitel přece nepopře skutečnost, že když šlápne svému na zemi rozvalenému psovi na tlapku, nešťastník zaskučí bolestí. Ale co rádoby studené ryby, anebo tak titěrný hmyz, jakým jsou octomilky? Cítí bolest, osamělost? Dokáží myslet na budoucnost?

Odpověď na tyto i další otázky autor předkládá čtenáři formou krátkých kapitol, jejichž názvy mluví samy za sebe: O lásce k lidem; Vděčnost; Postranní myšlenky; Smutek; Stud a lítost; Soucítění atd. Probírá v nich různé živočišné druhy a vyjma zmíněné vědy jsou mu při tom nezbytnými pomocníky jeho zkušenost, pozorovací schopnosti, empatie, cit.

Samozřejmě lze namítnout: takže jen samé subjektivní vlastnosti. Peter Wohlleben svým čtenářům ale nic nevnucuje, nenutí je do memorování evoluce druhů a z toho lidskou hlavou odvozených zákonitostí. Pouze nabízí podnětnou látku k přemýšlení a jako vedlejší produkt i návod, jak v tomto zvláštním prostoru, který, bůh ví proč, musíme sdílet s tolika rozmanitými živočichy, můžeme neustále objevovat něco nového a žasnout.

Peter Wohlleben: Citový život zvířat. Láska, zármutek, soucítění – úžasná tvář skrytého světa. Vydalo Nakladatelství KAZDA v roce 2017.


 

I stromy mají vztahy

Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni místních lesů a pumpují do svých dvacet, třicet metrů vzdálených korun ze země vodu. Uvnitř kmenů přitom nejsou žádné k tomuto účelu připravené kanálky a voda by měla postupovat od buňky k buňce. Čím to, že ale slyšíme souvislý tok jako v potrubí vodovodu, jímž po havárii začne opět protékat voda?

Mnoho otázek o tajemství lesa zůstává nezodpovězených. Naopak nové a doslova revoluční poznatky o komunikaci mezi stromy, o jejich vnímání, citu i paměti, v poslední době přinesly dvě práce. Tou první je fascinující kniha německého lesníka Petera Wohllebena Tajný život stromů (Nakladatelství Kazda, 2016), založená na dlouhodobém pozorování přírody ale i nových vědeckých poznatcích. Wohlleben v ní jednoduchou formou a na nesčetných příkladech dokazuje, že stromy mezi sebou díky pro člověka neviditelného spojení v podzemí komunikují, láskyplně se starají o své potomstvo a pečují o staré nemocné sousedy. Tyto vztahy začal sledovat, když ve svém revíru před lety narazil na obrovský prastarý pařez.

Zatímco vnitřek dávno shnil a proměnil se v humus – jasná známka toho, že kmen museli porazit před čtyřmi či pěti sty lety – základní okraj se částečně zachoval. Avšak jak se mohly živé pozůstatky tak dlouho udržet? Buňky přece potřebují výživu v podobě cukru, musí dýchat a alespoň trochu růst. Bez listů, tudíž bez fotosyntézy je to nicméně nemožné. Jak by mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku? Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny. /…/ okolní buky do něj pumpovaly cukrový roztok, aby jej udržely při životě.

Čtenáře jistě napadnou otázky, proč to dělají, jaký to má smysl, udržovat při životě zdánlivě nepotřebné torzo? Německý lesák na ně odpovídá a současně tím nastiňuje fantaskní obraz jiného, avšak v mnohém blízkého světa. Při čtení této knížky se tak nelze vyhnout myšlenkám o tom, jak dnešní fyzici, matematici i astronomové neustále hledají důkazy o paralelních vesmírech, a přitom jeden z nich leží hned za našimi humny.

K podobným poznatkům, navíc rozšířeným o sféru vědomí, dospěla i kanadská bioložka Suzanne Simard. „Všichni milujeme své děti a víme, že to platí i o zvířatech. Položila jsem si proto otázku, zda může své potomky milovat i Douglasova jedle? Abych se dozvěděla odpověď, začala jsem před dlouhými léty experimentovat.“ Což znamenalo vysadit pokusný lesík z několika desítek stromů, převážně zmíněných Douglasových jedlí, které promíchala jedinci z dalších druhů, ale i Douglaskami z jiného lesa. „Mateřské stromy své ,děti̒ poznaly a obklopily je hustší a bohatší mykorhizní sítí (soužití kořenových vláken a hub), jejímž prostřednictvím svým semenáčkům dodávaly více uhlíku, a dokonce i za cenu omezení vlastního růstu, aby semenáčkům zajistily více prostoru k jejich růstu.“ Říká Kanaďanka ve své přednášce na konferenci iniciativy TED v kalifornském Long Beach, která je opatřena i českými titulky a lze ji vyslechnout po zadání do Googlu (Suzanne Simard: Jak si povídají stromy/TED Talk).

Obě díla doporučujeme jako velmi inspirující k procházkám po jarním lese, anebo při pozorování chlapíků s motorovými pilami, kteří se v tyto dny pravidelně pouštějí do mrzačení různých alejí. Takto „pán přírody“ například v obci Dymokury na Nymbursku proměnil před měsícem dvacet mladých a krásně rostlých lip, jež nikomu nepřekážely, v tristní pahýly bez větví.

Jací jsme od Masaryka po Babiše

Nad Taberyho Opuštěnou společností.

 

Problémy našich hlav

Fotbalová Sparta loni v létě investovala za nové hráče i trenéra skoro půl miliardy korun. Logicky se proto očekávalo suverénní tažení za titulem a postupy v evropských soutěžích. Opak je spíš pravdou a hráči i vedení mužstva stále častěji svádějí matné výkony na „své hlavy“. Působí to srandovně, když si po zápasech dotazovaní jedinci pravidelně sypou popel na hlavu a zároveň tu samou hlavu kritizují. Neboli chceme vyhrávat, trénujeme od rána do noci, ale na hřišti se s námi něco stane a výsledek je věru žalostný. „Problém je v našich hlavách,“ tvrdívají pak vrcholoví sportovci a bezradně přitom koulejí očima. Na jaře ke sparťanům přibyli se stejnou diagnózou i hráči Plzně. Jsou sice na prvním místě tabulky, avšak v poslední době na hřišti předvádějí mizérii a náskok před soupeři se zkracuje. Po nedělním výprasku na Bohemce to jejich hlavy zkrátka schytávaly od vlastních hlav přesně jako u sparťanů. Příčiny tajemné proměny fotbalových kebulí jsou přitom totožné a vlastně moc záhadné ani nejsou. Nad těmi sparťanskými totiž jako Damoklův meč visí nejen slavná klubová historie ale i ony investované stamiliony. Plzeň by díky vítězství v české soutěži naopak mohla hrát na podzim a bez nutnosti kvalifikace přímo v evropské Lize mistrů, což automaticky znamená přísun stamilionů korun do klubové pokladny.

Inu čas od okamžiku, kdy člověk opustil koruny stromů a začal podnikat na zemi, běží. Leč emoce, komplexy a nejistoty, se v průběhu staletí v jeho povaze nemění. V tomto směru tak stále platí skoro dva a půl tisíce let staré, avšak navýsost výstižné věty čínského taoisty jménem Čuang-c´: Když lukostřelec střílí jen tak, všechen um stojí při něm. Když ale střílí o mosaznou sponu, už je nervózní. Cena ho rozdělí. Dává si pozor. Myslí více na vítězství než na střílení a ta potřeba vyhrát vyčerpá jeho sílu. Což se samozřejmě netýká pouze sportu.

Je dobré to vědět a přemýšlet o tom, zda to či ono v lidském životě opravdu stojí za vynakládané úsilí a opotřebované nervy. Někdo možná namítne, že za měsíční platy zmíněných fotbalistů by riziko takové proměny vlastní kebule klidně podstoupil. Přesně tímto způsobem myšlení ale kdysi dávno honba za úspěchem za každou cenu začala, a jak vidíme, vesele pokračuje dál. A je lidstvo šťastnější než v bukolických dobách pobytu v korunách stromů? Toť otázka, když i neschopnost dopravit obyčejný míč do nehybné branky proměňuje jinak zdravé mladé muže v chodící mentální pacienty.

„Svatá prostoto!“

říkával můj děda a spráskl ruce, když v době normalizace čas od času přiběhl jeho syn s nějakým novinovým článkem a vzrušeně oznamoval, že údajně ten a ten text naznačuje mezi řádky brzkou změnu režimu. „Dokud to nezačne v samotném Rusku, nic se tady nezmění,“ komentoval strýcovo vzrušení děda a zamítavým gestem odstrkoval vnucované noviny. Gorbačovovy perestrojky a glasnosti, jež Sovětský svaz a jeho impérium destabilizovaly takovým způsobem, že skoro 30 let už žijeme ve svobodné společnosti, se děda bohužel nedožil. Zemřel čtyři měsíce před historickou změnou sovětského generálního tajemníka.

Vzpomněl jsem si na jeho slova i rezignované gesto s rukama, parodující bezbřehou naivitu, při čtení oficiálního stanoviska Bílého domu k vyhoštění 60 ruských diplomatů. Mluvčí Sarah Sandersová říká: „… po vyhoštění Rusů budou Spojené státy bezpečnější zemí, protože bude omezena ruská schopnost slídit po Američanech a provádět tajné operace.“

Svatá prostoto, jestliže to prezidentova mluvčí myslela vážně, potřebovala americká vláda k adekvátnímu kroku až aféru s jedem otráveným bývalým ruským špionem Sergejem Skripalem v britském Salisbury? A jsou opravdu tak naivní, že si od 60 vyhoštěných zaměstnanců ruské ambasády slibují omezení protiamerických aktivit Kremlu v USA? A to v době, kdy Rusové podle všeho díky moderním technologiím ovlivnili výsledky jejich posledních prezidentských voleb?

Zůstaňme ale u klasické špionáže. Diplomaté ve službách rozvědky bývají většinou rezidenti, řídící své agenty v cizí zemi. Odjedou-li z Ameriky zpět do Ruska, možná to na krátký čas omezí působení jejich agentů, ale to jen do okamžiku, než je někdo povolaný opět oživí. Rezidenti jsou zajisté významní, avšak pro slídění a provádění tajných operací jsou nejdůležitějším článkem kterékoliv špionážní sítě světa agenti. Tedy anonymní a svým způsobem obyčejné osoby. V tomto případě třeba amerického původu anebo úspěšně infiltrovaní cizinci. Vzpomeňme, jakou význačnou událostí pro americkou FBI bylo například odhalení dlouholetého agenta StB Karla Köchera v CIA v roce 1984. (Celou kauzu detailně zpracovává výborná knížka Český krtek v CIA od Vladimíra Ševely.)

Spojené státy ale i Evropská unie zkrátka nebudou bezpečnějšími zeměmi, jestliže v rámci Skripalovy aféry vyhostí několik desítek ruských diplomatů, byť jde o důležité gesto vůči stále agresivnější ruské politice. Do Ameriky i do EU se dnes bez problémů dostane každý Rus, který není na seznamu z různých důvodů nepřijatelných osob. A kdoví, kolik takových ruských Köcherů pod rouškou byznysmena, obchodníka, studenta, sportovce atd., v té které zemi legálně působí? I tato skutečnost je ale zástupný problém. Ostatně své špiony a rezidenty mají recipročně mezi sebou i demokratické země. Avšak tito nepracují s cílem odstranit či alespoň oslabit aktuální politický systém.

Hlavní problém proto leží někde jinde: za kremelským cimbuřím, odkud se šíří nenávistná politika vůči svobodnému světu. Pokud by se z Ruska stal normální stát, spojenec, tato zlověstná aktivita by jistě skončila. „Svatá prostoto“, řekl by na to možná můj děda a spráskl by ruce. Ale proměna Ruska, byť na pouhých pár let, se Západu už jednou podařila a navíc bez jediného výstřelu.

Tehdy to vyžadovalo především dvě věci – nestrkat hlavu do písku před agresivní sovětskou politikou a nevěřit těm periodám, v nichž režim zahnaný do úzkých nastavoval světu příjemnější tvář. Což za současného napětí možná Putinovo Rusko předvede při fotbalovém mistrovství světa, které za dva měsíce pořádá. I Hitler měl svou libou výkladní skříň v podobě berlínské olympiády, jíž zahraniční sportovní delegace nejen radostně tleskaly, ale při nástupu na olympijský stadion bez donucení i hajlovaly.

Ze zkušeností s nacismem i s komunismem proto plyne poučení i ohledně současného Ruska. Dokud tam budou vítězit, bez možnosti prezentace silné opozice, vládní politici a jejich strana s výsledky 77 % (jako naposled Vladimír Putin), jde o jasný signál neměnného statu quo. A až dotud také budou odjíždět do svobodného světa někteří Rusové s jediným cílem: uškodit mu.

Paradoxy kolektivní paměti

Historici a badatelé jásají, filmaři jsou zvědaví na kvalitu, v novinách se píše o „epochálním nálezu“. Objev dvacítky beden s originálními zvukovými a filmovými záznamy z procesu se skupinou komunistů s Rudolfem Slánským v čele je bezpochyby důležitý. A svým způsobem i senzační. Nález svědectví o jednom krvavém období československých dějin v jakési opuštěné továrně v Panenských Břežanech, tedy na místě, kde svého času v tamějším zámečku přebýval říšský protektor Reinhard Heydrich, obsahuje nejen příchuť zápletky filmového thrilleru, ale i určité symbolické prolnutí mezi dvěma tvářemi smrtelně nebezpečné totality.

Zejména historikům umožní 14hodinový dokument z pankrácké soudní síně další prohloubení znalostí o tomto účtování s „protistátní skupinou ve službách imperialismu“. O účtování ve vlastních řadách, jež mělo ukázat tvrdou a nelítostnou pomstu „zrádců“ ve smyslu dobového sloganu básníka Ivana Skály – psovi psí smrt. Vykonstruovaný krutý monstrproces i rozsudky měly rovněž zastrašit i další potenciální nepřátele, především bolševiky židovského původu a samozřejmě také veřejnost.

Až tedy budou místy poškozené filmy opraveny, podle slov ministra kultury Ilji Šmída by je měla vidět i veřejnost. Režisér Martin Vadas, který se oficiální prezentace nálezu zúčastnil a z podobných dokumentů před časem sestavil několikadílný seriál o procesu s Miladou Horákovou, bezpochyby vytvoří stejně dlouhé dokumentární dílo. Zajisté se pak o něm bude psát a informovat v médiích, zainteresovaní historici poskytnou zasvěcené rozhovory, v Knihovně Václava Havla anebo někde jinde po České republice proběhnou diskuzní tematické večery atd.

Co uvidíme, o čem se bude psát a debatovat? O nešťastných a k nepravdivému svědectví mučením donucených lidech, kteří tento vrcholně nespravedlivý systém sami budovali a do jeho krvavé mlýnice nakonec sami spadli. A v této souvislosti se možná bude mluvit i o statisících opravdu nevinných občanech tehdejšího Československa, kteří do komunistické mlýnice padali před procesem se Slánským i později.

Jeden by zkrátka řekl „výborně, to je to správné vyrovnání s dějinami!“ Jenomže souběžně s tím bude nadále místopředsedou Parlamentu bývalý agent StB „Falmer“, přesněji řečeno předseda dnešní komunistické partaje Vojtěch Filip, jehož strana se hrdě hlásí ke své minulosti. A jeho strana taky bude v tiché koalici rozhodovat o osudech této země spolu se stranou premiéra a dalšího bývalého komunisty a agenta StB „Bureše“. A v Parlamentu budou mít slovo i někdejší příslušníci mlátícího Pohotovostního pluku VB z Hrdlořez pánové poslanci Zdeněk Ondráček či ministr vnitra Lubomír Metnar. A prezident této země ke stému výročí vzniku ČSR jistě vyznamená nějakého zasloužilého soudruha, podobně jako když za svého prvního mandátu takto poctil například bývalého předsedu JZD Slušovice Františka Čubu. A televize Barrandov po x-té pustí na své obrazovky majora Zemana. A skoro dvě třetiny národa, soudě podle posledních výsledků parlamentních voleb, budou s dojetím vzpomínat na vládu pevné ruky a její sociální jistoty.

To jsou ty dějinné paradoxy, chtělo by se říct. Jenže i za dějinnými paradoxy jako obvykle stojí lidé. Buď s krátkou pamětí, anebo naivní snílci či nepoučitelní hlupáci. A to nejen ti dnešní, ale především ti, kteří před 30 lety volali: „Nejsme jako oni!“ Tam leží kořeny současné schizofrenní situace, viděné z pohledu senzačního nálezu starých filmových cívek.

Obtíže s pravdou a iluze novinářské objektivity

Kaddáfího miliony a Bokassovy diamanty.

Cejchování při fotbale

Trenér zlínských fotbalistů Vlastimil Petržela v neděli večer okomentoval vítěznou branku soupeře slovy: „To byla hrubá chyba toho černocha.“ Měl tím na mysli obránce svého mužstva Jonathana Kabasele Bijimineho z Demokratické republiky Kongo, kvůli jehož chybě Zlín s Plzní v domácím prostředí prohrál. Vzápětí se do zlínského trenéra na sociálních sítích pustili někteří afričtí fotbalisté, kteří běhají po českých fotbalových trávnících, a Petržela byl rychle ocejchován za „krále stupidity a rasismu“.

Možná rasistou bude, co víme? Avšak prohlásit o někom, že je černoch, když černochem skutečně je, přece není rasismus. Jak jinak pojmenovat viditelnou realitu? Když se stal Barack Obama čtyřiačtyřicátým americkým prezidentem, taky se psalo, že Američané mají poprvé ve svých dějinách černého prezidenta. Vadilo to černošské komunitě? Nevadilo, protože šlo o zjevné plus ve prospěch černochů.

Leč Petržela pronesl svůj výrok v negativním smyslu – něco se udělalo špatně a může za to černoch. Kdyby řekl, „vyhráli jsme díky tomu černochovi“, určitě by jeho slova takové emoce nevyvolala. Každopádně je ale výrok zlínského trenéra vůči hráči Bijimineovi neomalený. I když ve Zlíně trénuje teprve dva týdny, své svěřence by měl znát jménem a netitulovat je podle toho, jak vypadají. To bychom se pak mohli dočkat i po zápasových komentářů typu: „Nahrát ten plešatý tomu potetovanému, mohli jsme vyhrát.“

Na druhou stranu celá aféra ukazuje, jak je soužití barevných cizinců s českou bílou populací křehké a výbušné, jestliže na netaktnost jednoho trenéra afričtí hráči okamžitě reagují podrážděně až vulgárně, jako například další fotbalista z Konga Joel Kayamba, který na Instagramu mimo jiné napsal: „Nemůžete být pyšní na český fotbal, když tady budete mít toho zas****ho trenéra Petrželu.“

Na český fotbal být pyšní nemůžeme především kvůli aktuálním žalostným výsledkům i předváděné hře národního mužstva i předních ligových mančaftů. Přesnějším označením by proto bylo „pyšní na atmosféru okolo fotbalu“, kde na adresu barevných hráčů během utkání běžně padají tvrdé rasistické výroky a urážky, aniž by se s tím kdokoliv zabýval. Navíc se tak zvaným ultras fanouškům, neboli skupinám těch největších českých buranů a xenofobů, chodí hráči po utkání klanět, jako by měli klapky na uších. A to je daleko větší problém než neomalenost jednoho trenéra.

Kdo to zaplatí?

V souvislosti s odletem Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého do Číny, kde měli pro svého patrona zjistit, jak je na tom spřátelený soudruh Jie Ťien-ming (toho času ve vazbě), se moc nemluví o tom, kdo celou tu spanilou jízdu zaplatí? Samozřejmě jde o naivní otázku. Cestovní výlohy hradí Hrad. Což znamená státní kasa neboli daňoví poplatníci. Proto první zvídavá otázka: Stojí nám spřátelený soudruh a Zemanův čestný poradce Jie Ťien-ming za to? Určitě ne. I on se přece před dvěma lety na pražském Žofíně holedbal, a jakožto čestný poradce měl být i garantem, že z čerstvě uzavřené ekonomické smlouvy mezi oběma zeměmi bude ČR profitovat miliardové investice. Žádný čínský ekonomický boom se od těch dob ale v ČR neděje. Ostatně díky bohu! 

Druhá zvídavá otázka: Měl by prezident takto vysílat své lidi přes půl světa, když by přece stačilo zavolat na spřátelenou čínskou ambasádu anebo přímo nejspřátelenějšímu prezidentovi Si Ťien-pchingovi? Vždyť spolu před dvěma lety v Praze zasadili strom přátelství, před kamerami vypili orosenou plzničku, a kdo ví, co se dělo mimo kamery? Při spolupráci s normálním státem by to prezident vůbec neměl zapotřebí. Jenže v Číně vládne režim jedné strany, vůči otevřené společnosti nepřátelské. Za takovýchto podmínek v nemilost propadnuvší hříšník (soudruh Jie je zapletený do obludné korupce) zmizí, a v zemi, kam se český prezident jezdí učit stabilizovat společnost, o něm nevědí ani jeho příbuzní. Možná měl Zeman do Pekingu poslat krtečka, než své věrné bodyguardy. Třeba by vzpomínka na milého krtka v čínské televizi obměkčila srdce soudruha Si a obratem by poslal do Prahy šifrovanou, leč srozumitelnou zprávu: „Odstraňte všechny kompromitující společné fotografie s imperialistickým zaprodancem Jie.“ Anebo: „Soudruha Jie nešťastnou náhodou kousla panda mezi nohy. Je v karanténě – soudruh, ne panda –, ale brzy se vrátí.“

Pokud pánové Mynář a Nejedlý „starému“ přece jen vezou nějaké informace, co se změní na faktu, že do ČR žádné větší čínské investice nepotečou? Nic! Tím pádem lze jejich cestu považovat za hezký výlet na účet daňových poplatníků. Určitě letěli první třídou a jistě tam nenocovali v turistické noclehárně. 

Když probíhaly zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu a chystali se tam jet reprezentovat v sedění na tribuně ministři a jiní potentáti, premiér v demisi tehdy prohlásil: „Stát není cestovní kancelář. Platíme velvyslance na celém světě, tak ať na takové akce chodí oni, ne že tam budou létat na výlety lidi odsud.“ Správná slova. A v Číně máme taky svého velvyslance, není-liž pravda, pane premiére v demisi?

 

Hawking a bůh

Většina nekrologů za dnes zemřelého britského fenomenálního fyzika Stephena Hawkinga mimo jiné zdůrazňuje, že nevěřil v boha. Je pravda, že nemocí motorických nervů těžce zkoušený vědec to v souvislosti se svými výzkumy vesmíru několikrát prohlásil. Dobře, ale zkusme to obrátit. Co když ve Stephena Hawkinga věřil bůh?

Ostatně víme něco zásadního o vědomí, odkud přichází i vůle k životu? Vůle, již musel mít paralyzovaný vědec, kterému před 58 lety lékaři předpovídali maximálně dva roky života, jako málokdo jiný? Kde a proč se rodí jiskry poznání, geniální či naopak banální myšlenky?

Víceméně nevíme nic. Vždyť i samotný pohyb těla, oproti nehmotnému myšlení věc hmatatelná, fyzická, zůstává záhadou. Když americký neurolog Benjamin Libet monitoroval mozek a nervové impulsy, zjistil, že pohyb svalů pod vědomou kontrolou, třeba zvednutí ruky, je veden nervovými impulsy z mozku a míchy ještě předtím, než si uvědomíme, že rukou chceme pohnout. „Tyto výsledky naznačují, že naše představy o vůli a výběru mohou být zcela klamné; naše vědomí nemusí mít žádný dopad na naše chování, ale naopak může být jen pasivním pozorovatelem,“ říká k tomu popularizátor vědy Michael Hanlon, autor knihy Stopařův průvodce galaxií a věda. Pokud by tomu tak skutečně bylo, kdo nebo co je tento „pasivní pozorovatel“?

Čtenář si teď zajisté pomyslí, že touto kostrbatou argumentací hodlá autor podložit odpověď na otázku o víře boha v Hawkinga. Vůbec ne. Jen chce naznačit, jakou úžasnou výzvou je tajemství bytí; tajemství nabízející bezpočet pravd, a tím pádem i možnost, že existuje pravda jediná, absolutní. Podaří se jí člověku někdy dosáhnout? Možnou odpovědí by mohl být Hawkingův příměr o konečnosti času a prostoru: „Je to jako zeměkoule, ta je také konečná a přitom na konec nikdy nedojdete.“

Na druhou stranu proč si hned zoufat? I famózní specialista na černé díry skoro na konci svého života došel k závěru, jenž v Reithově cyklu přednášek pro BBC popsal v roce 2016 těmito slovy: „Chci tedy říct hlavně to, že černé díry zas tak docela černé nejsou. Nejsou to věčné žaláře, jak jsme si je kdysi představovali. Z černé díry je možné uniknout, do našeho a možná i do jiného vesmíru. Takže když si budete připadat jako v černé díře, nevěšte hlavu: i odtud vede cesta ven!“

Nejsou oba citované výroky Stephena Hawkinga, který z vědeckého pohledu už překročil horizont událostí, tak trochu boží?

Umíráček ještě nezvoní!

Poslankyně ODS Miroslava Němcová, která jako první opustila nedůstojný průběh inaugurace prezidenta republiky, řekla před Pražským hradem do televizních kamer i tato slova: „Jednadvacet salv na počest znovuzvolení prezidenta mi zní jako umíráček za demokratickým vývojem z roku 1989.“ Mimochodem, kdepak zůstali poslanci a senátoři ČSSD, zbylí lidovci (odešli jen dva) i členové ODS se svými předsedy, kteří se za jiných okolností vždy hrdě hlásí ke státotvornosti? Vždyť zjevný útok staronového nájemníka Hradu, byť na část médií, nebyl ničím jiným než útokem proti jednomu z pilířů ústavy – svobodě slova.

Přilepit si placku s nápisem Je suis Charlie a z tepla vládních či poslaneckých kanceláří se rozhořčovat nad fyzickým útokem proti této svobodě v daleké pařížské redakci časopisu Charlie Hebdo, jak se to dělo před třemi lety, není asi těžké. Pamatujete? Tehdy byli přece „Charlie“ všichni. Nalézt však odvahu ke zjevnému a srozumitelnému gestu a nejvyššímu ústavnímu činiteli, který tuto svobodu provokativně znevažuje i ve slavnostní chvíli a na historickém místě, ukázat před zraky celého národa svá záda – nikoli Je suis Bakala – to zkrátka nedokáže hned tak každý, natož někdo z rádoby demokratických zástupců lidu.

Avšak vraťme se k paní poslankyni. Se vší úctou k jejímu gestu, nemůžeme se slovy vyřčenými před Hradem souhlasit. Proč hned házet flintu do žita? Prezident, současná vláda i parlamentní většina sice mají možnosti, jak demokratický vývoj po roce 1989 definitivně zvrátit a směrovat jej podle svých představ, umíráček však začne zdejší demokracii zvonit teprve tehdy, až to podobně jako zástupci lidu ve čtvrtek ve Valdštejnském sále vzdají sami občané této země – tedy až jim bude naprosto lhostejné, jaká špína nebo lži platí za pravdu, jak se zpochybňuje, překrucuje či nedodržuje ústava, jak jsou v přímém přenosu jako kdysi v 50. letech jmenováni ti, kteří mají být údajnými skvrnami společnosti a nepřáteli státu, jak o demokracii poučují bývalí komunisté a spolupracovníci StB. (Posledně jmenované se netýká pouze premiéra.)

Že tomu tak snad ještě není, ukázal nejen finální výsledek posledních prezidentských voleb, kdy kandidát Zeman vyhrál opravdu o fous, ale především pondělní demonstrace v českých městech a v Praze za odvolání poslance KSČM Zdeňka Ondráčka z čela komise pro kontrolu činnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Jde přitom o snadno čitelný příklad. Pokud by se tyto demonstrace nekonaly a v Praze by nebyl plný Václavák, pan Ondráček by neodstoupil.

Z toho plyne, že dokud nebude občanům této země naprosto lhostejné, jaká špína nebo lži platí za pravdu, jak se zpochybňuje, překrucuje či nedodržuje ústava, jak jsou v přímém přenosu jako kdysi v 50. letech jmenováni ti, kteří mají být údajnými skvrnami společnosti a nepřáteli státu, jak o demokracii poučují bývalí komunisté a spolupracovníci StB, potud mají stále moc něco s tím udělat. A to i navzdory svým zvoleným zástupcům.

Ztratili jsme Stalina, patolízaly ovšem ne

V pondělí 5. března tomu bylo přesně pětašedesát let, kdy na své dače za Moskvou vydechl naposled. Svět se měl zastavit, ba zhroutit, neboť na věčnost tehdy odešel vůdce světového proletariátu a nejmilovanější soudruh Josif Vissarionovič Stalin. Samozřejmě se tak nestalo. I po smrti obludného diktátora, jenž co do počtu lidských obětí nemá v dějinách obdoby, běžel život dál. Právě o Stalinově smrti a okamžitém boji o moc a nástupnictví mezi jeho nejbližšími nohsledy pojednává britsko–francouzsko-belgický film The Death of Stalin režiséra Armanda Iannucciho. Do českých kin přijde začátkem dubna pod názvem Ztratili jsme Stalina.

Film skutečně začíná Stalinovou smrtí, kdy okolo pomočeného a podělaného umírajícího muže z oceli postává bezradná suita nejbližších spolupracovníků (Berija, Chruščov, Malenkov, Molotov, Kaganovič atd.) a strachy nevědí, co mají dělat. Vždyť i dotyk boha ležícího na koberci, by v případě jeho uzdravení mohl být vykládán všelijak. Atmosféra smrtelného strachu a panické hrůzy z eventuálního prohřešku, slabosti, nedostatku, je ve filmu výborně zachycena nejen mezi členy politbyra, ale i v sovětské společnosti.

Vůdce však nakonec přece jen zemře a kolo intrik v boji o nástupnictví se v rámci příprav pompézního pohřbu diktátora rozjede naplno. Tolik o obsahu filmu s mezinárodním hereckým obsazením, v němž vynikají především postavy Chruščova a Malenkova ztvárněné Stevem Buscemi, respektive Jeffrey Tamborem. Producent jej do západních kin, kde se hraje už od loňského podzimu, uvedl s označením komedie, což je asi jediná negativní věc, kterou lze snímku vyčíst.

Na první pohled absurdní a směšné jednání hlavních postav, komický průběh Stalinovy smrti, ale i nesmyslné masové zatýkání a strojově prováděné popravy nevinných civilistů, prvky komedie jistě vykazují. Avšak ono se to tak ve skutečnosti opravdu událo, i s tou pomočenou postavou v posledním tažení ležící na koberci. Scenáristé Iannucci, Ian Martin a David Schneider si nemuseli vůbec nic vymýšlet. Ani průběh likvidace Beriji, o níž se zasloužil válečný hrdina Sovětského svazu maršál Žukov.

Právě tento fakt, tedy věrný obraz reality, je na filmu tím nejděsivějším zjištěním a divákům neznalým historie možná unikne, stejně jako unikl některým západním recenzentům, kteří snímek popsali větami typu „kafkovský svět absurdity“ nebo „neuvěřitelný kremelský blázinec“. Ostatně že se The Death of Stalin i přes zjevnou nadsázku v hereckých výkonech strefil do černého, dokazuje reakce současného Putinova Ruska. Tamní ministerstvo kultury promítání filmu v zemi zakázalo s odůvodněním „jasných přízraků extremismu“, neboť je „zaměřen na vyvolávání nenávisti a zášti a ničení důstojnosti ruského (sovětského) člověka“ a „záměrně křiví minulost, aby období 50. let v životě sovětských lidí vyvolávalo jen hrůzu a odpor.“

Ani jedna z těchto vět přitom není pravdivá. O atmosféře doby stalinismu v Sovětském svazu dnes existují tisíce svědectví dokumentárních i literárních. Za všechny jmenujme třeba strhující román Arthura Koestlera Tma o polednách, odkazy na dílo Alexandra Solženicyna nebo paměti Naděždy Mandelštamové Dvě knihy vzpomínek. Autoři těchto svědectví by s obsahem Iannucciho filmu určitě souhlasili.

Kouzlem nechtěného je však tento snímek aktuální i pro českého diváka. Při sledování scén o extremní servilnosti, ztrátě důstojnosti i vědomých obavách patolízalů neznelíbit se živému vůdci a později jeho odkazu, jsem se nemohl ubránit dojmu, že nějak podobně asi probíhá schůzování vedení hnutí ANO.

Inu obrazy lidské zbabělosti a schopnosti ponížit se jsou univerzální a stále stejné. Ať už nesou jména Berija, Molotov anebo Faltýnek či Stropnický.

Rudí prezidenti

Když jsem končil základní školu, byl zrovna zvolen prezidentem ČSSR Gustáv Husák. Stalo se to koncem května a pár dnů nato přišel do naší třídy školník se štosem oficiálních fotografií nové hlavy státu pod paží. Sundal zarámovaný portrét Ludvíka Svobody visící kousek nad tabulí a uvolnil zadní podložku. Byla přestávka a na rozdíl od spolužáků, kteří vyběhli na chodbu, jsem mu zvědavě asistoval.

S napětím jsem totiž očekával, co školník udělá se soudruhem Svobodou, až na jeho místo zasune soudruha Husáka. Že by ho hodil do koše? Konalo se však větší překvapení. Zpoza podložky nejprve vyklouzla rozměrově totožná podobizna soudruha Gottwalda, poté Zápotockého, Novotného, a teprve potom Svobody. Starší muž v montérkách k nim připojil soudruha Husáka, portréty srovnal a opět je zasunul do rámu. Operace trvala možná dvě minuty. Když jsem se školníka zeptal, proč staré fotografie neodstraní, zachechtal se a spiklenecky prohodil: „Třeba se ještě některý z nich bude hodit.“ Vzápětí zazvonilo a spolužáci se vrátili do třídy. Změnu prezidenta za sklem nad tabulí zaregistrovali, o tajemství ukrytém pod lištami rámu samozřejmě nevěděli nic. Poslední měsíc ve škole jsem proto často pozoroval bezobsažný výraz nového prezidenta a představoval si tváře jeho předchůdců, jak se za rámem obrazu dívají na temena svých následovníků. Až na soudruha Gottwalda, jehož zadní partie hlavy nesledoval nikdo. To prázdno za Gottwaldem bylo nechtěně symbolické, i když mě to tenkrát nenapadlo. Naše doba přece začínala až s prvním dělnickým prezidentem – před ním nebylo nic, co by nás mělo či smělo zajímat.

V minulosti se těm pěti vyjmenovaným mužům říkalo dělničtí prezidenti. Česká televize nazvala svůj dokumentární pětidílný seriál na toto téma Rudí prezidenti. Jim by to podle všeho ani nevadilo, vždyť rudá je barvou revoluce minimálně od časů pařížské Komuny, k níž se tak hrdě hlásívali.

První díl s výmluvným názvem Sjednotitel ve strachu – Klement Gottwald byl odvysílán v pátek 23. února. Jestliže i zbylé části zůstanou na stejné úrovni, máme se na co těšit. Tým, který seriál dával dohromady, se přiklonil ke klasické formě dokumentu. Tedy žádné dodatečné a často nepřesvědčivě nahrané historické scény s herci či s komparsisty doplněné o sekvence z filmových archiválií, jak tomu bývá v posledních letech zvykem. Kvalitní a klasicky provedený dokument naopak vyžaduje trpělivou a promyšlenou práci s archivními záběry a samozřejmě dobrý komentář. To vše se v prvním díle režiséru Romanu Vávrovi a scenáristům Miloši Doležalovi a Luďkovi Navarovi povedlo. A to nejen přiblížením atmosféry kultu osobnosti, ideologického fanatismu a zároveň i smrtelného strachu, jenž se tehdy šířil z Hradu po celé zemi, ale i zachycením zjevné estetické degradace, kterou nástup komunismu přinesl ve všech formách společenského života. V dokumentu Sjednotitel ve strachu ji ztělesňuje především prezidentova manželka Marta Gottwaldová. Je známo, jak moc se chtěla vyrovnat bývalé první dámě Haně Benešové. Ať se však snažila sebevíc, z dobových záběrů se nelze ubránit pocitu, že Hrad skutečně dobyla sprostota. Elegance zkrátka nesouvisí pouze s drahými kostýmy, šperky a kožichy, ale i s kultivovaností, vzdělaností a stavem ducha.

Pečlivé prohledávání filmových archivů nadto přineslo i objev několika dosud neznámých záběrů. Třeba z Gottwaldova soukromí anebo ze Španělského sálu na Pražském hradě, kde mladičký herec Josef Vinklář recituje roztřeseným hlasem jakousi komunistickou básničku před zachmuřeným Gottwaldem, Zápotockým, Čepičkou a dalšími soudruhy. Což mě osobně potěšilo, poněvadž téměř o 40 let později stál tentýž herec 28. října 1988 na Václavském náměstí na tribuně vedle zachmuřených soudruhů Štěpána, Kapka a dalších, a opět něco deklamoval. A pak že nejsou lidé věrní svým ideálům anebo něčemu jinému?

Soudruh Gottwald se v rámečku nad tabulí v naší školní třídě díval na zátylek soudruha Zápotockého. Část seriálu o tomto rudém prezidentovi se jmenuje Muž z lidu a Česká televize jej odvysílá 9. března.

Malý velký muž Masarykův

Císař – zásadní persóna prvorepublikového hradu.

Déjà vu z okna Přítomnosti (glosa k 25. únoru)

Ze zadní části místnosti, kde sídlí redakce Přítomnosti, lze jako na dlani obdivovat panoráma, kvůli němuž jezdí do Prahy statisíce turistů z celého světa.

 

Zlatá Ledecká! Zlatej Raška!

Bambulemi do nich a vítězství je naše.

Jak se jevíme mimozemšťanům

První vesmírný zákon porušen!!!

Pisklouni a šrapnel

Nedávné volby mimo jiné rozhodly i o tom, že populární barrandovský televizní seriál Týden s prezidentem pokračuje dál. Bingo! Vyhrát souboj o Hrad Jiří Drahoš, asi bychom o tuto večerní školu nezávislé kvalitní žurnalistiky konfrontované s hlubinným myšlením a duchaplností nenávratně přišly, což by byla škoda všech škod. Ostatně posuďte sami na ukázkách z posledního dílu seriálu.

Oba protagonisté, tedy hlava státu i moderátor, zrovna probírají nejčerstvější aktuality. Na řadu tak přijde i dopis českých katolíků, žádajících papeže Františka, aby neprodlužoval mandát kardinálu Dukovi kvůli jeho údajnému příklonu k nacionalismu a krajní pravici. Hlava státu, říkejme jí raději Hlava 11, poněvadž je už jedenáctou ve jmenném pořadníku hradních nájemníků, vyslechne otázku moderátora, moudře pokývá hlavou 11 a spustí:

„Já těmto lidem, pane Soukupe, říkám pisklouni, protože oni nedokážou nic jiného než pištět. Podívejte se, arcibiskup Duka je bývalý politický vězeň. Rád bych věděl, kolik z těch lidí, z těch pisklounů, by mělo odvahu v době těžké státi se politickým vězněm? Téměř nikdo.“

Moderátor, jenž jednu dobu zvažoval, že se namísto Jaromíra nechá přejmenovat na Karla Havlíčka, a který byl několikrát viděn na plovárně v Podolí pouze v plavkách, i to se stává, čímž ale vyniklo vytetované padni na jeho levé paži, jež na paži pravé doplňuje komu padni, překvapivě odpoví hbitou replikou:

„To nemůžeme přesně vědět, jestliže ty signatáře neznáme. Třeba mnozí z nich zrovna politickými vězni tenkrát byli?  Když už jsme ale u toho, co jste v době těžké dělal vy?“

Hlava 11 moudře zalapá po dechu. Než se probere z ohromení, Jaromír, který rovněž přemýšlel i o jménu Ferdinand, nečeká a rychle pokračuje:

„Vystudoval jste vysokou školu, pak vstoupil do KSČ, odkud vás na začátku normalizace sice vyšoupli, ovšem to se tehdy událo statisícům československých komunistů. Taky jste neskončil u lopaty, nýbrž v teplých kancelářích podniků Sportpropag a Agrodat, kde jste v klidu dlouhých dvacet let pokuřoval nad simulačními modely, než režim padl.“

„A co můj slavný buřičský článek Prognostika a přestavba z Technického magazínu?“ ozve se konečně Hlava 11.

„Jistě, ale vyšel až v srpnu 1989, kdy v Sovětském svazu už skoro pět let probíhala perestrojka a v ČSSR statisíce lidí podepisovalo petici Několik vět. Proč jste svůj článek neposlal třeba do Svobodné Evropy už v roce 1984, kdy text vznikl a odmítli vám jej publikovat v časopise Vesmír? Ostatně mohl byste nám vysvětlit, jaký je rozdíl mezi pisklounem, který se podepíše pod kritický veřejný dopis a autorem zveřejněného kritického článku? Z pohledu tehdejší moci jste přece taky nedokázal nic jiného než pištět!“

Hlava Hlavy 11 se nevěřícně vytáčí do všech stran a očima zoufale hledá spojence v zákulisí. Moderátor Karel Havlíček Ferdinand přitom spokojeně dumá, na kterou poličku své pracovny si příští rok postaví Peroutkovu cenu. V tom otevřu oči a proberu se. Zřetelně proto slyším, jak Hlava 11 k dopisu českých katolíků dodává:

„Já, když jsem si tenhle udavačský dopis přečetl, tak jsem se rozhodl, i když se zásadně do věci katolické církve nemontuji, že se jako hlava České republiky obrátím na Svatého otce s žádostí, aby prodloužil kardinálu Dukovi jeho mandát.“

Rektor večerní školy nezávislé kvalitní žurnalistiky na to zamává rukama a nadšeně zvolá:

„No tak to je, jak vy říkáte, šrapnel.“

A jsme zpátky v české realitě. Což ale neznamená, že diplom spojený s udělením státního vyznamenání ke stému výročí ČR za exemplární novinářské služby si nelze nechat vytetovat třeba na břicho. Mimochodem v čínské mytologii tato část těla představovala nositele ducha. A Čína přece frčí.

Babiš zůstává Burešem

Zpráva Krajského soudu v Bratislavě je lakonická: Žaloba českého premiéra v demisi Andreje Babiše, že je neoprávněně veden v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB jako agent, se zamítá. Navíc jde o rozhodnutí definitivní, tedy bez možnosti dalšího odvolání. Šestiletá tahanice mezi Babišem a slovenským Ústavem pamäti národa tak skončila. Pokud se ovšem potrefený, který v září oslaví čtyřiašedesátiny, dožije, dejme tomu, úctyhodné stovky, budeme se případem zabývat ještě dalších 36 let. Vyplývá to z Babišova prohlášení pro své noviny MfDnes: „Moji právníci se teď domluví, jestli budeme žalovat Ministerstvo vnitra nebo Federální informační službu, nebo zda se obrátíme na Evropský soud pro lidská práva. Budeme žalovat až do smrti, protože jsme v právu.“ Vsaďme se, že se nic takového nestane. Proč? Vysvětlení nabízí závěr této glosy.

Bratislavský soud se případem opět zabýval poté, co loni na podzim slovenský Ústavní soud zrušil rozhodnutí okresního i krajského soudu, jež původně daly za pravdu Babišovi. Ústavní soud tehdy mimo jiné zpochybnil věrohodnost klíčových svědků, bývalých příslušníků StB, kteří vypovídali ve prospěch agenta Bureše, pardon Babiše.

Skóre tím bylo navýšeno na 2:0. Ve prospěch koho? České veřejnosti, která po nedávném a Sněmovnou odsouhlaseném vydání premiéra k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo, má v rukou další argument, proč nekompromisně vyžadovat Babišovu rezignaci na vrcholnou vládní funkci. Ostatně významné západní zpravodajské agentury již do Prahy vysílají své přední novináře. Neboť zavedené demokracie dle svých tradic a zkušeností očekávají velké změny. Americká CNN si tak například předplatila deset metrů čtverečních před Strakovou akademií, aby měla vše z první ruky a v ostrém záběru – nespokojený lid v ulicích hlavního města a rozvášněný dav před sídlem české vlády, kde kamera zabírá desítky transparentů s jediným slovem: Demise! A pak už se zaměří na balkon, kam přichází pobledlý premiér, rituálně si sype popel na hlavu a jako starozákonní prorok zdvíhá ruce k šedivému únorovému nebi a pateticky volá: „Mea culpa, do piči!“

Ne, tak tomu nebude, žijeme přece v České republice, kde podvodníkům a udavačům voliči odevzdávají nejvyšší počty hlasů. A kde dráb hradního pána po verdiktu z Bratislavy už do světa vybubnoval: Z hlediska postupu pana prezidenta tato zpráva neznamená žádnou změnu. Pan prezident ctí výsledek voleb a druhý pokus při sestavení vlády tedy patří předsedovi vítězného hnutí ANO. Andrej Babiš se zkrátka nemusí soudit až do konce života. Češi mu apriori všechno odpustili, vždyť tady přece konečně dělá pořádek.

A teď, kudy kam?

Jako s Karlem Schwarzenbergem...

Česko „prekvapujúco primitivné“

Byli čtyři a seděli v rohu hostince. Na první pohled spokojeně vyhlížející starší pánové, možná už důchodci, kteří se v rohu hostince asi pravidelně scházívají k partičce karet. Pravidelnost šla odvodit z familiárního chování vůči obsluhujícímu personálu, ale i z připomínek na špatné či dobré hlášky, betly či durchy, z partií před týdnem, před čtrnácti dny atd. První únorové pondělí hráli v té břevnovské hospodě „pauzíráka“, neboli pauzírovaný mariáš, kdy jeden z hráčů jedno kolo vynechává, aby se dostalo na všechny. Aby si ti obtloustlí pánové se zjevnou radostí ze svého kamarádského společenství zahráli všichni. Sem tam sice padlo nějaké ostřejší slovo, zvýšil se hlas, což ovšem ke kartám v lidovém lokále neodmyslitelně patří stejně jako rozpitý půllitr nebo – ještě před rokem – zapálená cigareta.

V tom posledním se však časy změnily, a tak jsme se nechtěně sešli před hospodou. Spokojení karbaníci u vedlejšího popelníku nejprve rozebrali příchod mrazivého počasí. Pak jeden z nich utrousil, že se diví imigrantům, že i v takovém počasí jim stojí za to plout na chatrných bárkách přes moře do Evropy. Druhý odpověděl, že se spíš diví „těm blbým Italů a Řekům“, že tyto lidi nadále přijímají a neposílají je pěkně šupem zpátky domů. „Chatrná bárka – nechatrná –, já bych je hnal, Pepo.“

A už to jelo. Klasická česká debata posledních několika let na téma imigrantů s klasickými českými argumenty proti: Pomáhat u nich doma, k nám domů nikoho nepouštět, „ani náhodou, Čendo!“ a ty, co už jsou tady třeba chvilku doma, „hnát pěkně svinským krokem, kam patří, Václave!“ Pupkatí a podle všeho slušně zaopatření tátové nebo dědové normálních českých rodin se zkrátka rozohnili daleko víc, než když patřili k hospodě a svými betly či hláškami dotvářeli její domácké prostředí. U popelníku před hospodou naopak vyhřezlo něco jiného. Nejen zášť a zloba diktované strachem i letitými předsudky o barevných lidech, ale především neschopnost vlastního názoru, myšlení, originality.

I kdyby měli pravdu, mohli by aspoň mluvit za sebe, přijít s nějakým novým argumentem, inovovat to omšelé papouškování. Protiimigrační diskurz je ale tak uboze stejný od Aše po Bílé Karpaty, tak žalostně mele furt ty samé fráze, že si nelze neklást otázku, proč Čechům stačí dnes tak málo k zaujetí životního postoje? Jde o mentální lenivost, o neochotu přemýšlet či podívat se jiným směrem než ostatní papoušci nebo o neochotu být sám sebou, v dobrém nebo i ve špatném? Přece i člověk opačných názorů může být zajímavý, jestliže má svou nezaměnitelnou tvář.

Jenže do tohoto stavu by musel nějak dospět. Třeba cestou vzdělání, rozhledu, nabytých zkušeností. V robota s robotickým chováním i myšlením, který opakuje, co mu podsouvají, aby opakoval, se takový člověk změnit může, viz selhání podobných lidí v nacistickém Německu nebo za komunismu, ale také ani nemusí. Tuto alternativu však nemá primitiv.

„Merkelová, ta p***, si je pozve domů a nám je pak posílá na oběd,“ padlo rovněž  před hospodou. „Řekl jsem paní Merkelové, že si přece nezve k sobě domů cizí lidi, aby je posílala na oběd k sousedům,“ padlo v závěru prezidentské televizní debaty na Primě z úst budoucího vítěze.

Na otázku, proč Čechům stačí dnes tak málo k zaujetí životního postoje, proto asi nejlépe odpověděl šéfredaktor slovenského časopisu Týžděň, Štefan Hríb. Těsně po nedávných prezidentských volbách ve svém komentáři mimo jiné napsal: „Česko je – a to dlhodobo – skôr ustrachané, sobecké a uzatvorené do seba. A je aj prekvapujúco primitivné.“ Právě to poslední mě zatím nikdy nenapadlo, až za té mrazivé únorové noci před břevnovskou hospodou. A zajisté této primitivnosti odpovídá i zvolená forma oslovení německé kancléřky.

Nebyl to jenom Stalingrad

V souvislosti se 75. výročím konce bitvy u Stalingradu se i v českých médiích objevily komentáře, že šlo o rozhodující okamžik 2. světové války. Na východní frontě bezesporu, neboť německá ofenzíva byla definitivně zastavena a Sověti přešli do protiútoku, který byl vítězně završen na jaře 1945 v Berlíně. Německá ofenzíva ale byla zastavena za cenu nesmírných ztrát na lidských životech, což Rusové dodnes vnímají jako nezpochybnitelný argument, jenž Sovětský svaz staví do role hlavní a nejdůležitější země z koalice tehdejších protiněmeckých Spojenců. Oficiální čísla jsou v tomto směru skutečně přesvědčivá: Rudá armáda přišla ve válečných letech 1941–1945 o 8 668 400 vojáků. Američané v téže době ztratili 405 399 mužů, Britové od roku 1939 vypálili čestnou salvu za 383 786 padlých vojáků. V tomto výčtu se však nejen z ruské strany, ale jak ukázaly i některé české komentáře k výročí Stalingradu, obyčejně přehlížejí nebo záměrně opomíjejí další důležitá fakta, proč měl Sovětský svaz tak obrovské lidské ztráty.

Jak je známo, válka na Východě začala až v roce 1941. Do té doby Sověti s Němci v rámci paktu Ribbentrop-Molotov úzce spolupracovali, a to především při rozdělení a okupaci Polska. Stalin svému spojenci Hitlerovi bezmezně věřil a navzdory četným varováním západních zpravodajských služeb, ale i sovětské rozvědky, byl skálopevně přesvědčen, že Němci Sovětský svaz nenapadnou. Těmto iluzím přesně odpovídala nedostatečná bojeschopnost Rudé armády v evropské části SSSR, její chabé materiální vybavení a týlové zabezpečení. Navíc se armádě a zvláště jejímu velení rovněž nevyhnuly velké stalinské čistky z let 1938–1939. V tomto období přišla sovětská branná moc o stovky schopných velitelů s neocenitelnou bojovou zkušeností z dob občanské války. Za všechny lze jmenovat maršála Michaila Tuchačevského. Důležité role však sehrály i ekonomická zaostalost Sovětského svazu, špatná infrastruktura v dopravě, zásobování, předávání informací, ale i strach z rudého teroru. V prvních měsících války se hlavní boje totiž odehrávaly především na území Ukrajiny a Běloruska, respektive nedávnými a záměrně vyprovokovanými hladomory i násilnou kolektivizací vesnic zdecimovaných svazových republik, jejichž obyvatelstvo zpočátku Němce vítalo jako osvoboditele.

To všechno jsou faktory, které se podepsaly na tom, že za několik měsíců od zahájení operace Barbarossa (22. června 1941) Němci víceméně bez většího odporu přepochodovali přes obrovské geografické prostory a stáli před Moskvou, a které taky hned od začátku bojů rozhodly o tom, že Sovětský svaz nakonec a mnohdy zbytečně ztratil tolik vojáků. Mimochodem, naprostému chaosu, zmatku a absenci promyšlené obranné koordinace odpovídá i Stalinovo chování. Otřesený diktátor po napadení země zmizel z Kremlu na svou daču a několik z hlediska úspěšné obrany klíčových dnů nikoho nepřijímal. Což v mocenském systému, kde o všem podstatném rozhoduje jediný člověk a ostatní bázlivě poslouchají, znamenalo, že Moskva nevydávala žádné rozkazy ani pokyny. Ostatně o Stalinově duševním otřesu a rozpoložení na začátku války výstižně vypovídá i to, že ve svém prvním rozhlasovém vystoupení rozechvělým hlasem nevyzval k odporu soudruhy a soudružky, ale občany, bratry a sestry.

V téže době Velká Británie už dva roky sama odolávala obrovské německé přesile a Spojené státy konečně omezily svoji zákonem stanovenou neutralitu, neboť 14. března 1941 Kongres schválil Zákon o půjčce a pronájmu. Se vší úctou k milionům padlých sovětských vojáků a jejich vlasteneckému odhodlání bránit rodnou zemi, právě tyto dvě věci rozhodly, že se průběh války později vychýlil ve prospěch budoucích vítězů. V roce 1942 stál totiž Sovětský svaz před ekonomickým kolapsem. Jeho důležité průmyslové podniky byly buď zničeny, anebo teprve rozjížděly svou výrobu po přesunech za Ural. Kvůli nedostatku mužů, kteří byli v armádě, také citelně poklesla výroba i ve válkou nezasažených oblastech. Navíc podstatné zdroje ropy, železné rudy a uhlí měli ve svých rukou už nacisté. Že Sověti tento smrtelně nebezpečný rok vydrželi a vzchopili se, za to vděčí zahraniční ekonomické pomoci, jež byla na tehdejší dobu a její dopravní možnosti gigantická. Sovětský svaz za celou válku obdržel 2,5 milionu tun ropných produktů, 2,3 miliony tun oceli, čtvrt milionu tun hliníku, 3,8 milionu tun konzervovaného masa, uzenin, másla, čokolády, sušených vajec, nehledě na sta milionové dodávky munice, statisíce vojenských nákladních aut, motocyklů, tisíce stíhaček, tanků, bombardérů, stovky lodí, fregat, ponorek, torpédových člunů atd. Jak podstatné to byly věci v onom klíčovém roce 1942, dokazují i sovětské výrobní statistiky. Teprve na konci roku 1943 začnou dosahovat čísel, jež se blíží nebo překračují objem válečných i hospodářských zásilek ze Spojených států a z Velké Británie.

Nebyl to zkrátka jen Stalingrad a heroismus sovětských vojáků a prostého obyvatelstva, co porazilo Německo a jeho spojence. Co se týče milionů padlých, v první řadě jdou na vrub nacistické ideologii, bez níž by válka nevypukla. V sovětském případě však nemalou část zodpovědnosti za tak velké ztráty nese neschopný systém a z ekonomického pohledu jeho diletantští představitelé, kteří se nacistům plně vyrovnali pouze v jediném – rozsahem teroru vůči vlastnímu lidu. A poněvadž byli zločinci se špatným svědomím, tuto pomoc Spojenců dlouhé roky popírali. Anebo ji znevažovali způsobem, že pár nábojů nebo masovou konzervu nelze srovnat s hrdinně položeným lidským životem. Což je zajisté pravda. Ale bez americké masové konzervy a nábojů v zásobníku by v onom kritickém roce 1942 voják Rudé armády možná z posledních sil zvedl svoji zbraň vůči po zuby ozbrojenému nepříteli a zjistil, že není nabitá.

Od Caesara ke Krchovskému

Mnohdy se zdá, že některé věci tady byly odjakživa, co svět světem stojí. Jako třeba východ slunce, egyptské pyramidy nebo Miloš Zeman v politice. Avšak ouha, není tomu tak.

Například měsíc únor, který dnes právě začal. Za starých Římanů dlouho v kalendáři nebyl. Rok měl tehdy pouze deset měsíců, přesněji 304 dní. Za únorové vítězství pracujícího lidu proto vděčíme i Gaiovi Juliovi Caesarovi. Osvícený vojevůdce totiž usoudil, že původní počet je málo a nadto ani nesouzní s putováním Slunce po obloze. K dosavadním měsícům tak přibyly Ianuaris a Februaris a na světě byl juliánský kalendář. Minimálně v západní a střední Evropě sloužil až do roku 1582, kdy jej nahradil daleko přesnější gregoriánský kalendář. Východ kontinentu však nadále trhal listy z Caesarova kalendáře, tím pádem se bolševický útok na petrohradský Zimní palác z roku 1917 navždy proměnil v anomálii a jako Velká říjnová revoluce se slaví nebo připomíná na začátku listopadu.

Nemají to lidi na Zemi zkrátka jednoduché. A zamícháme s tím ještě víc, neboť ve starém Římě dnes, tedy 1. února, zrovna začal poslední měsíc roku. Ano, celá římská říše a snad i barbaři za limes romanus počítali nový rok od 1. března.

Vraťme se však raději do druhého měsíce našeho roku, jehož český název odvozují jazykovědci od ledových ker, které se v tu dobu na kdysi zmrzlých tuzemských řekách lámaly a nořily se. Únor tak prý znamená nořit se. Kdo to slyší poprvé a nevěřícně kroutí hlavou, ať si vzpomene na únor 1948, kdy jsme se na dlouho opravdu ponořili.

A zamícháme s tím vším ještě jednou, protože únor je i úmor. Oč jde, popsal přesně básník J. H. Krchovský. Vražedný souběh v kalendáři: únor a k tomu neděle… nejkratší měsíc! Tak se tváří a trvá ze všech nejdéle.

A to bude teprve poslední měsíc z prvního prezidentského mandátu Miloše Zemana…  

Po volbách

Výběr staronové hlavy státu v právě proběhlých demokratických volbách je třeba akceptovat.

Přesto bych si dovolil citovat z deníku básníka a překladatele Jana Zábrany: Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého mého života, rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj.

Zábranova slova jsou v něčem přesná, v něčem se s dnešní realitou přece jen rozcházejí. Snad nejde o celý život jako v básníkově tragickém případě. Avšak spoluobčané už na podzim rozhodli a nyní svou volbu završili, že minimálně příštích čtyři pět let bude premiérem defraudant a bývalý spolupracovník StB, jemuž bude z Hradu sekundovat provařený, zlý a nemocný dědek.

Zkrátka a dobře většina českého národa ani devětadvacet let po pádu komunismu stále ještě neví, co je to svoboda, a podle všeho volí v duchu marxistického kréda o poznané nutnosti. Svoboda je ale především veliká zodpovědnost – za sebe i za ty budoucí, vy idioti!

A co ANO?

Karty jsou rozdány, na trumfy se čeká.

Víte, že nevím

Debaty posledních dvou kandidátů na prezidentský úřad skončily. Analytici tak mají, co analyzovat. Komentátoři co komentovat. Prognostici co prognostikovat. A voliči co zvažovat. Pokud samozřejmě půjdou volit a ještě nejsou rozhodnutí koho. Právě proto Miloš Zeman i Jiří Drahoš mluvili, seč mohli. Útočili na protivníka, jak jen to bylo možné. Snažili se přesvědčit, že ten druhý není ten pravý, kdežto ten pravý je ten druhý neboli nikdo jiný než já. Zákony takových diskuzí zavazují, jistě. Avšak současně ukazují zvláštní fasetu tohoto světa politických diskuzí. Svým způsobem nenormální. Neboť na každou otázku přišla odpověď. Tu fundovaná, tu povrchní, tu obyčejný žvást. Ale padla, zazněla. Musela padnout, musela zaznít. Neboť zákony takových diskuzí a o takové funkce opravdu zavazují. Na sokovu otázku přece nelze odpovědět: „A víte, že nevím.“ Anebo „vlastně na to nemám žádný názor.“ „Co blbne, zbláznil se?!“ prohlásil by zajisté každý volební štáb takového uchazeče o funkci. A analytici, komentátoři i prognostici by vzápětí vynesli své nesmlouvavé negativní soudy. Takže raději fundovanost, anebo povrchnost, klidně i žvást, jenom ne přiznání, že jsem taky normální člověk. Kam ale tyto lidské typy, kteří na každou otázku musí odpověď, zařadit? Hm, víte, že…

Je to Voříšek

Zbavit se přízraků komunismu.

Asi budou nečekaně i záměrně neustále vyskakovat a šklebit se, dokud generace tehdejších stranických aktérů a jejich pamětníků nevymře.

Při debatě kandidátů na prezidentský úřad v televizi Prima se takovými přízraky zatížený člověk nemohl vyhnout otázce: To museli vybrat zrovna tohoto moderátora?

Karel Voříšek, o němž je řeč, se v televizi Prima opět etabloval do pozice mediální hvězdy, kterou léta zastával jako moderátor zpravodajské relace v televizi Nova, než se přihlásila o slovo jeho pochybná minulost, jež představovala velké sousto i pro komerční Novu a stáhla svoji ikonu z obrazovky.

Městský soud v Praze sice v červenci 2014 rozhodl, že Karel Voříšek, v osmdesátých letech student vědeckého komunismu na Filosofické fakultě UK, byl ve svazcích Státní bezpečnosti pod registračním číslem 26515 a krycím jménem „Renda“ od března 1983 veden neoprávněně, na druhou stranu ale žádný soud nezbaví Karla Voříška kariérního a ve zmíněných osmdesátých letech, kdy na realizaci komunismu věřil snad už jen Vasil Biľak, jednoznačně prospěchářského životopisu.

Jak totiž v souvislosti s kauzou „Renda“ vyšlo najevo, na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou byl předsedou celoškolského výboru SSM, během vysokoškolských studií předsedou Fakultního výboru SSM, což ve svých jednadvaceti letech v roce 1984 korunoval i vstupem do KSČ. A podle několika věrohodných svědectví i osobních zážitků to byl tvrdý a „zažraný“ svazák.

Každopádně mu ve svobodné a demokratické společnosti kvůli jeho pochybné minulosti nikdo nechce bránit v další moderátorské kariéře. Ať si klidně uvádí zprávy o zatoulaném praseti, přemnožených chroustech anebo srážce na železničním přejezdu. Ale duel o funkci prezidenta republiky a předního ústavního činitele, který by měl být i garantem svobodné a demokratické společnosti, mohl opravdu uvádět někdo jiný než někdejší prospěchář s rudou šlajfkou pod krkem. 

Pošťuchování mezi Rostbífy a Žabožrouty

Voilà, i tak lze provádět politiku.

A omluvil se Dubček?

Nad níže publikovanou glosou Jana Urbana Omluva Dubčekovi[1] jistě zajásají nostalgici za pražským jarem, jakož i historici či novináři, kteří v pohledu na soudobé československé dějiny upřednostňují tak zvaný realistický přístup, chcete-li relativistický. Toto mentální rozpoložení ducha potvrzuje existenci axiomu, že u každého problematického jedince nebo společenského systému vždy najdeme nějaké pozitivní prvky, které jinak obludné fasádě dodávají zdání lidskosti, normálnosti. Příklady: Normalizační premiér Lubomír Štrougal pravidelně chodíval na utkání fotbalové Sparty. Ergo, alespoň v očích sparťanů, to tak velký lump a zločinec být nemohl. Anebo, za komunismu měli všichni práci a autobusy jezdívaly i do té nejzapadlejší vesničky. Tudíž ten režim úplně špatný nebyl. Při podobné argumentaci se přitom záměrně nebo z ignorantství opomíjejí věci zásadní, podstatné. Jakoby pouhý fakt, že v koncentráku vězni muzicírovali a všichni měli práci, automaticky dokazoval, že si dobře žili. Přesně tímto způsobem je roubována glosa Omluva Dubčekovi.

Čtenář se v ní nejprve dozví, že Dubček byl laskavý, ale tvrdý a rovný chlap. Následuje kdy a proč vstoupil do strany, jeho partyzánský boj a zranění za války. Hop a skok a už jsme v srpnové Moskvě roku 1968, kdy se při jednáních hroutí, aby „vzal na sebe ostudnou kapitulaci“. (Mimochodem nevzal ji na sebe pouze Dubček, ale všichni, vyjma Františka Kriegla, kdo tam tehdy za československou stranu jednali.) Následné dvacetileté ticho ze strany bývalého prvního tajemníka autor vysvětlí srandovní větou: „Ano, příliš dlouho věřil v možnost ještě jedné demokratizace komunistického hnutí a vyhýbal se otevřené práci s disentem.“ Proč je srandovní? Poněvadž by šlo říct: „Ano, a proto coby ještě předseda Federálního shromáždění podepsal v srpnu 1969 slavný pendrekový zákon a taky sám ze všech funkcí důstojně neodstoupil, ale dokud ho soudruzi nevykopli i z poslední štace na ambasádě v Turecku, držel se zuby nehty.“ Glosa pak končí Dubčekovým politickým probuzením v roce 1989 a výzvou k omluvě české vlády Slovákům.

Výborně! Až na to, že v takto prezentovaném výčtu odvážných a vlasteneckých zásluh, chybí právě to nejpodstatnější zásadní období, a to kdy to všechno začalo, co později Dubčeka semlelo. Tedy doba, kdy se strana dostávala k moci a posléze rozpoutala teror a kolosální krádeže. Co tu dobu charakterizuje? Lži, pomluvy a první násilnosti vůči všem, kdo nejdou s námi. Po vítězném únoru pak nařízení k vyvlastňováním, k zabavování majetku, rozkazy k justičním vraždám, k likvidaci třídních nepřátel, směrnice k vyhazovům ze zaměstnání nebo ze škol. Přicházely sice od špiček tehdejších politbyr či Státní bezpečnosti, avšak celý ten hrůzný systém nenávisti k jakékoliv odlišnosti stál a fungoval především díky bezmeznému fanatismu, loajalitě a disciplinovanosti řadových členů či začínajících tajemníčků, kariéristů. Tedy i díky typům, jakým byl právě Alexandr Dubček, jenž po válce působil ve stranických funkcích v Trenčíně a v Bánské Bystrici, aby později vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ a jako mladý nadějný kádr byl v letech 1955–1958 tuzemskými stalinisty vyslán ke studiu politických věd do Moskvy.

Proto se ptám, než se současný česko-slovenský premiér omluví Slovákům za Zemanův výrok, omluvil se Alexandr Dubček za stovky nevinně zavražděných, za tisíce stejně nevinně žalářovaných a statisíce zničených lidských životů, které má komunistický režim na svědomí přinejmenším v období let 1948–1969, kdy tento politik ve stranických strukturách aktivně působil? 

 

Zeman syfilis nemá

V úterní zpávě o zdravotním stavu prezidenta republiky lékaři Martin Holcát, Miroslav Kalaš a Luboš Petruželka tuto informaci sice explicitně nepotvrdili, ale tím, že popsali zdraví Miloše Zemana jako dobré a stabilní, zmíněnou chorobu implicitně popřeli. A jak tomu v české společnosti dbající o exemplární transparentnost bývá zvykem, a to i kdyby trakaře padaly, sotva svůj ortel slavnostně vytroubili a současně rezolutně odmítli zveřejnit detailní lékařskou zprávu, tiskovou konferenci ihned ukončili. Na co se taky vyptávat, když Miloš Zeman očividně mládne, že jo? Ostatně Jiří Ovčáček ví svoje. Posledně se v tramvaji cestou z roboty zase vytahoval, že je to skutečně on, a nevěřící skupince japonských turistů proto důvěrně sdělil: „Starej si už nebrouká ještě nedávno tolik oblíbené písničky od Abby, ale přešel k ,Červená se line záře‘, anebo ,Vařila myšička kašičku‘. To je, co?“ 

„Proč by za takovýchto podmínek nemohl být mladej-starej hlavou státu dalších pět let?“ vznese legitimní otázku jistě každý příznivec rodáka z Kolína. „Čeká nás něco horšího než lhaní, pohrdání ústavou, arogance, urážky, vulgarity, podrazy, osobní msty?“ budou se naopak ptát rodákovi odpůrci. Odpověď na oba dotazy jsem paradoxně slyšel přesně před pěti lety.

Když si Zemana v lednu 2013 jedna část národa zvolila za svého prezidenta, šel jsem se toho zimního večera projít. Z Kobylis přes Tróju a Letnou až do centra Prahy. Tam jsem potkal kamaráda, vzdělaného a kultivovaného stárnoucího muže se zkušeností dlouholetého života v Anglii a v Izraeli, kde ještě v dobách komunismu studoval a na tamních univerzitách posléze přednášel dějiny moderní filosofie a estetiku. Seděli jsme pak v kavárně a bavili se o právě skončených volbách. Než jsme se rozloučili, Tomáš Kulka utrousil větu, která mně utkvěla v paměti a čekala na svůj čas. Ten nastal a tak si přítele dovolím citovat: „První období ve funkci bude hrozné, avšak jestliže ho lidé zvolí i podruhé, už nebude mít co ztratit a teprve potom nám ukáže, zač je toho loket.“

Víme, že nic nevíme

Do prvního kola prezidentských voleb zbývá několik desítek hodin. Kandidáti na funkci se veřejnosti představili a mezi sebou debatovali. Naopak současný hradní pán údajně kampaň nevedl, byť je země oblepená jeho portréty a billboardy a do kamer televize Barrandov hrozil pěstí asi svému řezníkovi za nedostatečně okořeněnou tlačenku. Každý se zkrátka nějakým způsobem snažil, upoutat voliče. Na první pohled je tedy situace normální a nezbývá, než jít hlasovat. Přesto tu něco chybí.

Z pohledu západních demokratických společností je to něco zásadního. Ani jedna z politických stran, které jsou od podzimních voleb reprezentovány ve Sněmovně, nejenže nepostavila svého kandidáta, ale prozatím ani jednoznačně nepodpořila některého z devíti mužů, již o Hrad usilují. Islamobijce Okamuru nebo soudruha Filipa sice s nynějším nájemníkem Hradu mnohé spojuje, avšak rovněž tajemně mlčí. Mimo Piráty taky nikdo podobně jasně neprohlásil, že Zeman určitě není náš kůň, a volit ho proto nebudeme a nedoporučujeme. V tomto směru tu zkrátka vládne podivuhodné ticho a pro konkrétní straníky či voliče těchto partají nezdravá nejistota.

Čím si ji vysvětlit? Nedostatkem financí na kampaň vlastního kandidáta, nezájmem o prezidentskou funkci, vnitrostranickou rozdílností názorů na každého z devíti pretendentů, únavou po vánočních svátcích, krátkými zimními dny, nepříznivým postavením Merkura vůči Jupiteru? Anebo jde o klasickou českou vyčůranost, čekání na to, jak to dopadne, a pak se uvidí?

U hnutí ANO by něco obdobného nepřekvapovalo. Vzhledem ke svým mocenským ambicím budou muset s novým prezidentem nějak vycházet, a jestliže to nebude zrovna ten ve funkci končící, tak proč si to u nové hlavy státu dopředu rozházet, není-liž pravda? Avšak co ty rádoby tradiční demokratické strany jako ČSSD, ODS, KDU-ČSL? Neřídí se, i v zájmu udržení posledních věrných voličů, zásadou „kdo nic nedělá, ten nic nezkazí“? Nebo se řídí oním provincionálně pokryteckým myšlením, jež nejpřesněji vystihuje libozvučné české slovo „předposranost“?

Blbci cálují za zloděje s vděčným úsměvem

O servilním chování okrádané české veřejnosti, zlodějových zaměstnanců i lupičovy party.

Vedle jak ta jedle, pane Doležale

V článku pojmenovaném Jiří Nechumelista Drahoš známý komentátor české politické scény Bohumil Doležal vysvětluje své osobní důvody, proč nepůjde volit Jiřího Drahoše, i kdyby ve druhém kole prezidentských voleb stál proti Miloši Zemanovi. Zmíněný text nebudu více citovat, visí na stránkách Přítomnosti a každý čtenář si jej může přečíst dle libosti.

Chci pouze napsat dva důvody, proč si myslím, že Bohumil Doležal tentokrát nemá pravdu. Za prvé nelze kandidáta na prezidentský úřad přece diskvalifikovat ze soutěže pouze na základě jedné odpovědi. Nota bene vyřčené v době finišující volební kampaně. Jiří Drahoš by byl diletant, kdyby neusiloval rovněž i o hlasy voličů ANO a Pirátů, a kdyby tato hnutí programově odsuzoval jako nepřijatelně populistická a nebezpečná.

Jak se bude chovat, jestliže bude zvolen prezidentem, je ovšem jiná věc. Možná ve smyslu toho, co řekl ve večerním Radiožurnálu 4. ledna. „Pokud bych byl prezidentem a vláda Andreje Babiše by nezískala v parlamentě důvěru, druhý pokus k sestavení bych dal někomu jinému.“ Možná, co víme? Politici toho během kampaní řeknou a naslibují mnoho. Ocejchovat ale někoho jako nepřijatelného kvůli jedné odpovědi je skutečně podivné. Trochu to připomíná bolševické praktiky, čímž nechci pana Doležala s bolševiky samozřejmě srovnávat. Jen mně to v hlavě ihned naskočilo, jako ten známý Pavlovův reflex. Na druhou stranu kdyby pan Doležal analyzoval veřejná vystoupení Jiřího Drahoše od začátku kampaně a věrohodnými argumenty dospěl k závěru, že bývalému akademikovi „nové pořádky“, jak autor často označuje nástup populistických a extremistických stran v ČR, nevadí a jde jim na ruku, bylo by to něco jiného. Takto by potenciální volič Jiřího Drahoše o své podpoře mohl oprávněně zapochybovat.

Druhá připomínka se týká neúčasti při volbách, jestliže by proti sobě stáli Drahoš se Zemanem. V roce 2002 se ve Francii nečekaně dostal do druhého kola prezidentského klání Jean-Marie Le Pen, a to na účet oblíbeného kandidáta levice Lionela Jospina. Le Penovým protikandidátem byl Jacques Chirac, u levicového elektorátu díky svým korupčním skandálům i předcházející politice ve funkci prezidenta naprosto nepopulární člověk. Když probíhala finální volba, pobaveně jsem tehdy v televizi sledoval různé levičáky, jak v gumových rukavicích a s nosy sepnutými kolíčkem na prádlo ostentativně vhazují Chiracovo jméno do volebních uren. Až pak jedna takto vymóděná žena do kamery prohlásila: „Kvůli svému svědomí chci aspoň tímto způsobem bojovat s větším zlem.“ Kdo je z dvojice Zeman-Drahoš větším zlem, nechť si rozhodne každý sám.

Novoroční cesta pustým lesem

Slunce už dávno zapadlo, neproniknutelná tma však v lese nepanuje. Nebesy putuje měsíc a zítra bude v úplňku. Temné siluety stromů a větví tak prozařuje ostré a stříbrné světlo. Chůze proto vyvolává efekt běžícího černobílého filmu. Černá a bílá rozhraní z tmavých kmenů a světelných polí. Zapadají kamsi dozadu do krajiny minulosti jako dny právě skončeného roku. Avšak zjevují se nové a nové jako dny právě přicházejícího roku. Pohyb se zkrátka nezastavil, byť iluzorní lidský čas proměnou letopočtu uťal jednu jeho část a vymezil tím pole nové. Panensky prázdné, nezorané? Není to pravda, zaseto už je i ve vzdálené budoucnosti semeny minulosti. Klíčí a vzklíčí.

Les nemá zdánlivě konce a náhle je tu. Jako život se štafetou smrti anebo naopak. Pohyb se nikdy nezastaví. Kde cosi končí, něco nového vždy začíná. Tak jako tady na okraji lesa. Šrafování světla a tmy zmizelo, v ústrety vystoupí  ničím nerušený výhled na polabskou rovinu. I ona končí někde v temné dálce zářezem nad pražskou Trójou, nad vltavskou roklí. Teď je však ozářena měsíčním svitem, sem tam zpestřeným červeno-modro-zeleno-žlutými girlandami posledních raket ze silvestrovských ohňostrojů. Rozkvétají nad různými vesnicemi. Nejprve světelný efekt, s malinkou prodlevou následuje dálkou tlumená detonace. Je zvláštní, jak iluzorní proměnu času slavíme čím dál tím větším hlukem. Chceme snad přehlušit či potlačit vědomí o nevyhnutelných štafetách života a smrti? K něčemu se přece s novým letopočtem neodvratně přibližujeme. Anebo jde naopak o touhu prosvítit jednu z nejdelších nocí roku letními barvami, příslibem dnů delších a veselejších? Každopádně se nad polabskou rovinou už nějakou dobu klene leden. Lze tak vzpomenout na básníka J. H. Krchovského a jeho: Ledna půl, marnosti začaly žně / beznaděj bezbřehá, uvnitř i vně… Anebo na staré známé: Na Nový rok o slepičí krok. Každému zkrátka dle jeho naturelu. Ale i osudu přinese nový rok to, nač si v těch minulých zadělal.

Vánoce v tropech

Podle způsobů pozná se, kdo oslavuje co.

Osobní rituál slunovratu

21. prosince v 16:28 nastane astronomická zima a slunce vstoupí do znamení Kozoroha. Co to znamená pro vývoj dalších dnů na severní polokouli, netřeba vysvětlovat. Návrat světla si pravidelně připomínám otočením malé kovové sochy, stojící na poličce kousek od mého stolu. Jde o dávný dar jednoho kamaráda, jenž těsně po listopadu 1989 přivezl při své první cestě na Západ. Z kovu vytepaná lidská postava má pokorně shrbená záda a evidentně někam míří za pomoci obou dolních a jedné horní končetiny. Druhou rukou jakoby naopak zkusmo osahávala prostor před sebou. Takto nazírána budí spíš dojem nejisté opice. Hlavu má ovšem zdviženou, a proto lze vidět protáhlý lidský obličej se stopami úzkosti na zkřivených rtech, ale i záblesk naděje ve štěrbinách očí. Mistrovské dílo vytvořil umělecký kovář Jaroslav Válek. Když kamarád v jedné pařížské kavárně sošku rozbalil, přidal k ní tento komentář: „To jsme přesně my, jak teď po komunismu přicházíme zpátky do Evropy.“

Takže ten kovový obličej otočím směrem k oknu, ke slunci. Při letním slunovratu tomu bude naopak. Minimálně dvakrát do roka si tak vždy vzpomenu na slova přítele. Navíc v okamžiku, kdy přemýšlím o tajemné spolehlivosti naší planety. O tom, jak se navzdory lidskému hemžení přesně točí a vyklání, a současně celý ten mumraj klidně nese dál.

Je to možná hloupý rituál, ale ukazuje na věci, které nás naštěstí přesahují. A připomíná i vrtkavost a proměnlivost života, neboť někdejší opičáci s úzkostně nadějnými výrazy dnes vypadají třeba nafoukaně a povýšeně, aby zas jednou pokorně hrbili záda.

Pokrok tam a zpátky

Poslední dobou ožila v Senátu a částečně i v Poslanecké sněmovně rozprava o tom, že by se mohl zmírnit úplný zákaz kouření v tuzemských pohostinstvích. Víceméně by si o kouření či nekouření rozhodovali sami majitelé podle své klientely a osobních zkušeností s podnikem. Věci by se tedy vrátily opět tam, kde byly před 31. květnem, kdy zákon vstoupil v platnost.

Před časem bych novelu přivítal. Jenže teď váhám. Pokud se tak stane, aspoň u nás na vesnici přijdeme o jeden z mála zdejších pozoruhodných jevů. V místním lokále se totiž i za nynější tabákové prohibice může kouřit. Přesněji řečeno může, ale až po zavírací hodině. Což ovšem bývá fascinující zážitek, kdy má člověk pocit, že zrovna překročil rovník.

Představte si plavbu po řece Ivindě z Makokou do Booué v Gabonu. Tedy malý člun napěchovaný domorodci a zbožím, břehy porostlé bujnou vegetací, nezvykle tmavou vodu vůkol. Prales vydává roztodivné zvuky, lidé klábosí, za přídí rozráženou hladinou se táhnou hřebínky vln jako nažehlené záhyby slovácké sukně. A najednou chlapík od kormidla vycení zažloutlé vykotlané zuby do úsměvu a prohlásí: „L´équateur!“ A bárka propluje neviditelnou branou. Navenek ani uvnitř se přitom nic nezmění, ti samí lidé, ty samé kulisy, tentýž stát. A přece jsme na opačné straně zeměkoule.

Ani v místním lokále se nic nemění. Cihlami vyzděný sklep, bar s pípou, železná kamna, pár stolů pro hosty. A přece i toto na první pohled stejné osazenstvo úderem třiadvacáté hodiny rovněž propluje neviditelnou branou. Neboť zrovna v ten čas se majitel podívá na ciferník a prohodí: „Je zavřeno, můžete kouřit!“ Nato obejde stoly a rozdá čisté popelníky. Všichni ti, kteří celý večer chodili s cigaretou nahoru na dvůr, si jako jeden muž spokojeně zapálí. Jsme tak na opačné straně, i když se vlastně vůbec nic nestalo.

Jedná se zkrátka o pozoruhodný jev, z něhož lze mimo jiné odvodit i klíč k takovým záhadám, jako například proč může být elektron v kvantovém poli na dvou místech současně.

A pak že je Parlament zbytečná žvanírna, jak tvrdívají jazyky zlé a pokroku tam a zpátky nepřejícné.

Hledá se Napoleon

Jak se Francouzi vztahují ke svým prezidentům?

Trumpův defekt

Deník The New York Times uveřejnil článek o jednom typickém dni prezidenta Trumpa. Svět se tak dozvěděl, že Donald vstává brzy ráno, ihned začne tweetovat a současně sledovat televizní zprávy. Teprve potom se pustí do vládnutí, plnění různých protokolárních povinností. Než slunce zapadne za Potomacem, vypije 12 plechovek dietní coca-coly a po očku neustále sleduje nějakou obrazovku! Tak burcuje deník Američany i zbytek světa a odvolává se na seriózní zdroje z Bílého domu.

I my máme své zdroje a tak můžeme doplnit, že Trump po odeslání prvních tweetů snídá ovesné vločky s pomerančovým džusem a pak skoro hodinu pečuje o své vlasy. Především o dnes už slavnou blond přehazovačku, která by neměla překrývat prezidentské čelo v úhlu 45 stupňů, což se údajně dávno nenosí, ale splývat v úhlu podstatně volnějším. Přes den pak obyčejně chvatně spořádá několik donaldovských big maců, jež zapíjí osvěžujícím banánovým shakem. Naopak večer po dávce french fries s barbecue sauce s oblibou vysedává před televizí v tyrkysovém županu a stříhá si nehty na noze. V liché dny na levém, v sudé na pravém chodidle. Když už ho pracovní povinnosti k ničemu dalšímu nenutí, nakonec přece jen televizní obrazovku se smutným povzdechnutím opustí a zamíří do postele. Tam s červenomodrým pruhovaným kulichem na hlavě naposled sjede pohledem svůj i-phone, něžně pohladí ztemnělý display, podruhé procítěně vzdychne a ponoří se do snových přeludů o všemi barvami zářícím světě různých požitků. Ráno výše popsané rituály opět propuknou. Jak jinak. Produktivita a úspěch přece zavazují.

Pokud vám modus vivendi nejmocnějšího muže světa něco připomíná, nejste daleko od pravdy. Donald Trump je přece čistým produktem současné západní spotřebitelské civilizace, jež nahradila nebo spíš převálcovala někdejší kulturu. Kulturu vnímanou ve smyslu latinského cultura, neboli péči a šlechtění duše nejen uměním, filosofií, etikou, ale i drobnou a na první pohled zanedbatelnou každodenní lidskou činností. Třeba schopností zastavit se a naslouchat tichu v sobě či v okolí.

Ještě před pár lety by se přitom napsalo „čistým produktem americké konzumní civilizace“. Jenže podívejte se okolo sebe. Kolik blízkých i spoluobčanů začíná den co den na internetu, zmáčknutím tlačítka u televizního ovladače, šlechtěním svého vzhledu, aby vyrazili vytvářet produktivitu a po chvatném dobytí energie různými životabudiči, se večer svalili před nějakou obrazovkou a usínali s tím, že ráno začne ten úspěšný moderní život zase znovu? V tomto směru bylo rovnosti opravdu dosaženo. Ostatně The New York Times nepopsal nic jiného.

Lze si proto živě představit, jak si o Trumpově defektu čtou čtenáři ve svých mobilech, popíjí k tomu třeba coca-colu nebo ukusují hamburgery a spokojeně se o své zážitky ze života amerického prezidenta dělí s dalšími na vlas stejnými trumpisty na sociálních sítích.

Trumpův efekt

Prohlášení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že za hlavní město Izraele uznává Jeruzalém, a k Chrámové hoře proto přestěhuje z Tel Avivu americkou ambasádu, si lze vyložit všelijak. Taky jej západní i česká média komentovala různě. Třeba jako plnění slibu z volební kampaně, což skutečně tehdy přislíbil. Anebo jako další důkaz toho, že zahraniční politiku Spojených států dělá jinak než jeho předchůdci v úřadě. Neboli žádné diplomatické přešlapování, nýbrž jako slon v porcelánu – hurá do toho. Samozřejmě může jít i o zoufalý pokus odpoutat pozornost od osobních problémů spojených s vyšetřováním FBI ohledně vztahů s ruskými politiky. Celosvětový humbuk, který jeho prohlášení vyvolalo, by tomuto cíli taky odpovídal. Neboli ať to stojí, co to stojí, třeba i další kolo palestinské intifády či teroristických útoků proti Západu. Obdobný postoj je blízký Trumpovu narcismu a zahleděnosti do sebe. Vysvětlení Donaldova nečekaného píchnutí do vosího hnízda zkrátka existuje několik.

Na druhou stranu je poučné sledovat reakce v muslimském světě. A to i mezi těmi zdánlivě umírněnými, jako například v Jordánsku či v Maroku. Tolik manifestované nenávisti, zášti a volání po krvavé odvetě, by člověk spíš očekával po zákeřném vojenském útoku či vraždění neviňátek, než po několika slovech nezodpovědného prezidenta. Jen to celé ukazuje, že mír na Blízkém Východě, potažmo mezi muslimy a západním světem, nebude nikdy pevný a přirozený, dokud se muslimové nezbaví svých komplexů a předsudků vůči Západu a Izraeli. Přesněji řečeno, dokud neupustí od okamžité nenávisti vůči každému, kdo vidí věci jinak než oni. Krásným příkladem takové zaslepenosti je aktuální křik rozhněvaných: „Jeruzalém je náš!“ Jenže právě tam stával první židovský chrám krále Šalamouna, a to minimálně patnáct století před tím, než Umar ibn al-Chattáb dobyl Jeruzalém a začala muslimská éra tohoto města. Aby to bylo ještě složitější, šest set let před budováním islámských svatyní Skalní dóm a mešity al-Aksá na Chrámové hoře zase chodíval jeruzalémskými uličkami vousatý dlouhovlasý muž dnes známý pod jménem Ježíš Nazaretský.

Inu, jak říkával režisér Evald Schorm, „domluvit se můžou jenom domluvení lidé“. Což se v případě Jeruzaléma neděje, a proto slova z Ameriky, že se úředníci budou stěhovat, už mají na svědomí i první mrtvé.

Kozel premiérem

Uhranutí bossem v časech hysterie.

Adventní

Scénka se odehrála v podvečer prvního adventního pondělí v jednom pražském lahůdkářství.

U pultu se saláty a chlebíčky stojí elegantně oblečený muž středního věku. Všechno na něm ladí: od pečlivě zastřižených prošedivělých vlasů, vyholené tváře, měkké šály, kvalitního zimního kabátu a dokonale vyleštěných bot, až po výraz úspěšné a zajištěné existence. Svým způsobem je čitelný jako pohled do bankovního konta. Hned vedle něj přešlapuje o hlavu menší a do sebe schoulený dědek s několikadenním strništěm pod převislým dolním rtem, oděný do jakési hučky na hlavě, obnošeného hubertusu, rozplandaných manšestráků a ochozených zimních bagančat. Co ten má za sebou, úplně jednoduše rozpoznat nelze.

Oba typy současně obsluhují dvě prodavačky. V okamžiku, kdy elegán objednává „humrový salát, chlebíčky s rostbífem a láhev tam toho červeného s sebou,“ děda zaskřehotá, že by rád „deset deka bramborového salátu a karbanátek tady.“ Muž vytáhne z náprsní kapsy kabátu lesklou bankovní kartu, dědek žmoulá v ruce drobné mince. Až do tohoto okamžiku žijí každý ve svém naprosto odlišném vesmíru, aniž by něco tušili o existenci toho druhého. Ale pak se na sebe podívají, neboť oba vesmíry propojila efemérní zdánlivá prázdnota bez času i pohybu. Obě prodavačky totiž připravují žádané objednávky.

A tehdy se něco stane, i když se nic neděje. Elegánův pohled bystře a zkoumavě přeletí svého souseda. Dědkovy oči jsou lhostejné, potáhne nosem. Hranice mezi nimi, kterou nelze překročit a nikdo ji ani překračovat nechce, je doslova hmatatelná. Pak se však muž středních let nakloní k prodavačce a něco jí řekne. Nakonec zaplatí a odchází se svým nákupem. Platit chce i dědek v hubertusu, avšak jeho objednávka je zaplacená. „Děkuju,“ zavolá za elegánem v prchavém okamžiku propojení obou vesmírů, než se opět začnou vzájemně vzdalovat.

Ostře sledované ženy

Nová kniha nemusí přinést nic nového, a přesto může být značně zajímavá a v něčem novátorská. Zní to jako protimluv, avšak knihu, o níž bude řeč, vystihuje přesně. Týká se publikace žánrově oscilující mezi literaturou faktu a publicistikou, kterou vydalo nakladatelství Academia pod názvem  Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Obsahuje jednadvacet rozhovorů s bývalými chartistkami nebo manželkami význačných chartistů. Daly je dohromady Marcela Linková a Naďa Straková.

O čem se autorky s někdejšími disidentkami především bavily, napovídá už samotný titulek. Proto na první pohled nic nového. Tedy pro ty čtenáře, kteří znají tématicky podobnou antologii spisovatelky Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize. Anebo viděli dokumentární cyklus České televize Ženy Charty 77. První dílo spatřilo světlo světa v době největších normalizačních persekucí v roce 1980. Druhé vzniklo skoro o tři dekády později ke třicátému výročí Charty 77 v roce 2007. Uplynulo tedy další desetiletí a v rukou máme třetí svědectví o českém disentu viděném očima žen.

Zatímco kniha spisovatelky Kantůrkové vypovídá o aktuálním ohrožení protagonistek a syrové realitě osmdesátých let, o třicet let později probíhá před televizní kamerou rekapitulace boje s někdejším zlem. Probíhá už za svobodných poměrů, a proto se zdá, že navzdory nepřekonatelným osobním traumatům některých chartistek (fyzické násilnosti, ohrožování dětí, nenávist okolí), ale i různým dílčím zklamáním z polistopadového vývoje, nakonec všechno dobře dopadlo.

I Bytová revolta obsahuje vzpomínky na dramatické události, které hrozily kriminály, odebráním dětí sociálkou, existenční bídou i záští sousedů třeba někde v zapadlé vísce českého venkova. Kdy se děly potupné domovní prohlídky, skryté či okatě prováděné sledovačky, rodiče byli před svými dětmi ponižováni či přímo biti, manželé mizeli v kriminálech. Kdy probíhaly nekonečné výslechy, vyhazovy z práce za opisování nežádoucích dokumentů, za pašování textů v dětských kočárcích či zavinovačkách. Ale konaly se i oslavy, mejdany, různá povyražení a taškařice, aby se člověk z té stahující se smyčky nezbláznil. 

Aktérky těch událostí opět zestárly a přiblížily se hranici, kdy člověk nerekapituluje pouze jedno období, nýbrž celý život. Ostatně některé už ani nejsou mezi námi, třeba Věra Jirousová, Jarmila Bělíková nebo Olga Havlová. Naopak se v této knize objevují nové osobnosti, dříve neoslovené. Například Silvestra Chnápková, Jarmila Johnová, Iva Kotrlá, Květoslava Princová apod.

Čtenář se tak dovídá i o dětství a rodinném prostředí, z něhož budoucí odvážné ženy vzešly, po čem toužily a čím chtěly být za komunismu, anebo co dělaly po listopadu 1989. Obraz tím nabývá komplexní podoby rozmanitých životních příběhů. Paradoxně je spojuje právě ona různorodá individualita, osobitost, jež obstála tváří tvář zlu a dokázala vytvořit soudržný kolektiv. Jak ten rodinný, tak i ten disidentský. A nic na tom nemění ani fakt, že v uzavřeném prostředí především pražských chartistů se rozpadaly letité vztahy a někdy i vzájemně měnili partneři. „Jestli máte na mysli promiskuitu,“ odpovídá na jednu otázku Jarmila Johnová, „ta fungovala myslím v celé společnosti. /…/ Nemyslím, že by chlapi v Chartě byli nějak zvlášť zajímaví fešáci. Byli jsme semknutí a měli jsme se opravdu rádi. Možná že ta blízkost a pocit ohrožení hrály svou roli.“

Mimo podobná konstatování se v knize zvedá opona i nad dříve opomíjenými anebo samotnými aktérkami potlačovanými zážitky a vzpomínkami na vztahy rodinné. Přesněji řečeno, jak se ke svým ženám chovali, jak a nakolik jim pomáhali v chodu domácností či s péčí a výchovou potomků jejich muži. A taky zda měly možnost, zasáhnout do „světa velké politiky“ svých partnerů.

Jako vždy výjimky potvrzují pravidlo. V tomto případě o rigidně patriarchálním uspořádání tehdejší české společnosti. O pevné tradici, kdy muž, a je úplně jedno zda stranický tajemník nebo bojovník za lidská práva, představuje hlavu rodiny a žena jej proto automaticky obskakuje a nezatěžuje starostmi o děti. „Samozřejmě můžeš úplně všechno, ale musíš vyprat plenky, protože na to já prostě čas nemám.“ „Doma dělej všechno a dobře se ti povede.“ Vzpomíná na slova Jiřího Dientsbiera jeho bývalá partnerka Jarmila Johnová. A podobné zkušenosti měly mnohé jiné. Co se týče možnosti stát rovnocenně po boku mužů například v rolích mluvčí Charty, anebo při sestavování důležitých prohlášení, musely se umět prosadit. Svým vzděláním, zkušenostmi, tvrdohlavostí. Český macho ženám nikdy nic nedá zadarmo, což přinejmenším v politickém životě platí dodnes. Ostatně stačí se podívat na složení parlamentu, Senátu, poslední vlády.

Doba před Chartou 77 byla podivně prázdná, neboť neobsahovala žádný ideologický náboj, magnet, jenž by přitahoval a současně podněcoval k myšlení, k diskuzím. Jedno zda k souhlasným či záporným. Proto pamětníci používají k jejímu popisu výrazy jako nehybnost, bezčasí, stagnace. Země byla přitom oblepena marxisticko-leninskými hesly, výzvami, závazky. Probíhala plošná ideologická školení a tehdejší média duněla od rána do noci zprávami o posledních stranických usneseních, závěrech sjezdů apod. Současně už ale nešlo o fanaticky prosazovaný ideál komunismu jako na začátku 50. let, kdy mohl i skeptik na chvíli zaváhat třeba při pohledu na rozjásané prvomájové průvody. Anebo na blahem se zajíkajícího svazáka v montérkách, který zrovna odvezl sté kolečko na stavbě mládeže. A taky už nešlo o komunismus, jenž si neví rady sám se sebou a chce se proto reformovat, čímž nechtěně vzbuzuje svobodomyslné choutky a naděje u veřejnosti jako v 60. letech.

V 70. letech běželo o něco jiného. Zavřít lidem hubu formou materiálních úplatků a nenápadnou, leč všudypřítomnou, policejní hrozbou. Takto se těm nejhorším zrádcům, kolaborantům a jejich nohsledům zaručovaly různé mocenské i existenční výsady a klid při vládnutí. A to nejen vládnutí z ústředí, ale i z místních národních výborů, stranických organizací, v rozličných komisích, sdruženích, ve školách. To vše u vědomí toho, že naprostá většina společnosti i mocipánů heslům a usnesením dávno nevěří. Patnáct milionů občanů Československa si zkrátka navzájem lhalo, byť bylo díky nedávné minulosti všem jasné, že komunismus nelze vybudovat, ani reformovat.

Na Chartu 77 proto můžeme mít různé názory, ale jedno této občanské iniciativě upřít nelze. Rozčeřila tehdejší stojaté vody, a byť se sama ideologicky nevymezovala, vrátila ideje do každodenního života. Nadto v té nejednoduší a intelektuálně nekomplikované formě, poněvadž tu náhle proti sobě stálo zjevné zlo a možné dobro. Nechtěně tomuto rozčeření napomohl i samotný režim masivní kontra propagandou, v níž znaménka plus a mínus samozřejmě přehodil ve svůj prospěch. Nic to však neměnilo na skutečnosti, že si po letech nehybnosti mohl každý vybrat ještě něco jiného než lhaní a lhostejné přežívání. Jak to dopadlo, ukazují počty signatářů a mlčícího zbytku.

To něco jiného popisuje oněch jednadvacet zpovídaných v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Ani jedna z nich přitom nefňuká, nenaříká, ničeho nelituje, není zatrpklá. Naopak, a oproti současným většinově naštvaným a nespokojeným Čechům, z jejich odpovědí čiší radost ze života, chuť něco vytvářet, pomáhat, anebo jen klidná spokojenost. Musely tedy dělat skutečně něco výjimečného, když je to takto pozitivně poznamenalo do konce života. Co to tedy je? Možná to nejjednodušší a zároveň nejtěžší. Vzaly své životy do svých rukou a to i navzdory obrovské přesile, která tehdy proti nim stála.

Povídání o minulosti tím pádem nabírá aktuální výzvu pro ty, kdo nechtějí pouze přihlížet současnému nástupu bývalých agentů StB, policajtů z Pohotovostních pluků a komunistů, spolu s dnešními nacionalisty, do vysokých státních či poslaneckých funkcí. Zároveň a vzhledem k tomu, co se dnes v české společnosti děje, obsah těchto rozhovorů o minulosti ukazuje, jak fatální se stala polistopadová neochota potrestat viníky. Zmíněný nástup různých šíbrů či zastánců bývalého režimu totiž není ničím jiným, než co staří Číňané popisovali slovy: „Střelíš-li minulost z pistole, střelí tě budoucnost z děla“. 

 

Český kult osobnosti

V československo-českých novodobých dějinách proběhla nekritická adorace jednoho člověka pouze třikrát. Prezident Osvoboditel si halasného velebení a slepé úcty užíval 17 let (1918-1935). Podruhé byly obdobné nálady importovány zvnějška. Na československé vlně extází okolo generalissima se však přičinlivě svezl i náš první dělnický prezident. Z výsluní všeobecného zájmu o jakékoliv jeho slovo či gesto se těšil 5 let (1948-1953). Naposled si zbožňování bez zábran a devótního klanění davů užil náš prezident Pravdoláskař. Trvalo to necelé 3 roky (1989-1992).

Z předešlého výčtu vyplývají dvě zajímavé skutečnosti. Český kult osobnosti pravidelně vypukne po závažných politických změnách – pád rakousko-uherské monarchie, tuzemské demokracie a zdejšího komunismu. Naopak tendence k nekritické adoraci se zjevně zkracuje. Což ale automaticky neznamená, že národ politicky dospívá. Viz většinou nelichotivé roky následující po odchodu zbožňovaného. Na druhou stranu je zřejmé, že v historicky důležitých dobách, chtělo by se říct, když se láme chleba, potřebují Češi i Moravané vůdce. Velkou a nezpochybnitelnou autoritu. Zkrátka jako každý jiný národ. Naše dějiny proto nejsou vůbec výjimečné, což si mnozí s odkazem na údajné české kverulantství i premiantství neustále nalhávají.

Co se týče dějinného zlomu, když se blížil, události doma i ve světě na něj apriorně upozorňovaly. Změna pak překvapila pouze slepé a hluché. Děje se proto něco adekvátního v současnosti? Už roky slábne atraktivita Evropské unie, vliv Spojených států. Naopak narůstá nacionalismus, vliv autoritativních režimů. Další kult osobnosti v českých dějinách by tak mohl následovat tehdy, až jako hrdinní rebelové opustíme západní aliance. Jenže by to měl být, a zmíněná tendence to potvrzuje, kult poměrně krátký. Dejme tomu tak rok a půl. Chudák adorátor, moc dlouho si své slávy neužije, neboť nás spolkne někdo, kdo už si na to delší čas brousí zuby. A začne to celé znovu: doba temna, pozvolný vzmach a opět pád do marasmu.

Možnosti silnějšího

Slova předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z hnutí ANO, která pronesl v neděli v České televizi, už vzbudila mnoho vášní a zasloužených reakcí. Připomeňme si, co pan Vondráček ohledně nového vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo přesně řekl: „Tam bude rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu.“ Samozřejmě tím píchnul do vosího hnízda. A rozhněvané komentáře v médiích i kritické reakce parlamentní opozice na sebe taky nedaly dlouho čekat. Jistě, jde o podivné pojetí rovnosti před zákonem. Pojetí silně připomínající ono komunistické „v zájmu lidu“, jímž se po čtyřicet let ospravedlňovaly všemožné nezákonnosti a zlodějny. Vondráček je přitom vystudovaný právník a tím pádem by měl vědět, o čem mluví. Že by proto šlo o první lakmusový papírek testující, co si lze za stávající politické konstelace dovolit a jaká bude reakce? To by bylo dost primitivní, naběhnutí na vidle takový výrok zatím stále ještě zaručuje.

Co když ale pan Vondráček svá slova myslel vážně? Co se stane? Mandátový a imunitní výbor musí vydání Babiše i Jaroslava Faltýnka znovu posoudit a posléze doporučit sněmovně, jak by měla hlasovat. Pokud ale současná tichá koalice 115 poslanců z ANO, SPD a KSČM pro vydání ruce nezvedne, například v intencích Vondráčkova výroku, policie se svou žádostí přijde zkrátka. A poslanci z Demokratického bloku budou moci nesouhlasně tlouct třeba i hlavami do lavic, nic s tím neudělají. Jistě, budou se psát rozhněvané komentáře, „pražská kavárna“ rozžhaví maily, facebook i twiter do běla, avšak tím to skončí. Takové jsou totiž odpradávna možnosti silnějšího i v demokratickém parlamentě. Mohou je ovlivnit morální zásady a zodpovědnost vůči nim. Avšak za předpokladu, že jsou ctěny. Pokud by tomu tak bylo, musel by předseda sněmovny prohlásit v nedělní televizi něco diametrálně odlišného. Je proto vhodnější brát ho za slovo a přemýšlet o této situaci. Bude vadit tomu českému lidu, který v legálních volbách dal Babišovi mandát k sestavení vlády? Dojde mu, že lump s dotačním podvodem je premiérem? Vyjde proto do ulic, nadto v čase předvánočním? A nejsou to všechno směšné otázky? Jenže jiná cesta jak přinutit sněmovnu, aby policejní žádosti vyhověla, tady není.

Zblblé děti ráje

Makalo se i před Babišem, krade se i za něj.

Pravda je ve hvězdách

Čas od času je dobré, a pro mentální zdraví jistě prospěšné, vyklouznout sám ze sebe, ze svého češství, evropanství i lidství. Co mám na mysli? Alespoň na chvíli se zbavit pyšných iluzí, podle nichž je člověk pánem tvorstva, Západ vrcholem civilizace, Češi národem nevšedním a já zřejmým středem vesmíru. Říká se, že takového stavu lze docílit rozličnými cestami. Někteří volí tu meditační, jiní se oddávají józe, dechovým cvičením, půstům, usebrání se v modlitebně, anebo soustředěním na titěrný plamínek svíčky. Možností, jak dosáhnout cíle, je zkrátka vícero. Třeba můj soused. Minulou sobotu večer během návratu z pohostinství visel na plotě v nepříliš pohodlné pozici, a přesto volal do noci: „Pravda je ve hvězdách!“ Obdobný výrok si lze samozřejmě vyložit všelijak. Navíc v sobotu večer u chatrného vesnického plotu.

Na druhou stranu ve hvězdách alespoň jedna pravda vskutku vězí. Výborně ji vystihl ve svých satirických románech na témata science fiction, život a vesmír, britský scenárista a spisovatel Douglas Adams. Svá díla psal na přelomu 70. a 80. let a jmenují se Stopařův průvodce Galaxií. V jednom z nich jsou právě tyto, z našeho výše nastíněného pohledu klíčové věty: Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj ve vzdálenosti zhruba 150 milionů kilometrů obíhá zcela nepodstatná modrozelená planetka, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou celkem šikovný nápad.

Jinými slovy návod, jak vyklouznout sám ze sebe a třeba jen na chvíli a jiným způsobem nahlédnout pravdy o důležitosti a výjimečnosti nás tvorů vzpřímených, lze mnohdy objevit i v dobré knížce.

Ad „Vládci nad hrobem“

V prvním článku nazvaném Vládci nad hrobem jsem psal o tristním konci významných mužů, jakými byli Leonid Brežněv, papež Jan Pavel II. a François Mitterrand, kteří navzdory stáří a nemocem nedokázali opustit své mocenské pozice.

Z Ženevy k tomu napsal pan Charles Wiener mimo jiné následující:

 

François Mitterrand nebyl prvním francouzským prezidentem, jehož zdravotní stav byl skrýván veřejnosti. Před ním tak učinil Georges Pompidou, kterému se podařilo umřít v úřadě. (Prezidentem se stal v červnu 1969, na rakovinu zemřel 2. dubna 1974, dva roky před koncem mandátu. Pozn. JF) Mitterrand se ovšem „vyznamenal“ tím,  že donutil svého lékaře, aby opakovaně vydával vylhané lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu. Obával se, že jeho „tajemství“ vyjdou najevo, a proto nechal instalovat v Elysejském paláci odposlouchávací oddělení, které protizákonně kontrolovalo soukromé telefonní hovory mnohých význačných Francouzů. Kromě své nemoci se takto snažil zakrývat i svou válečnou kariéru ve Vichy…

 

O zmíněných nelegálních odposleších se ve francouzském tisku psalo pod názvem „Affaire des écoutes de l´Élysée“ od roku 1992, a to ve významných novinách jako například Libération či Le Canard enchaîné. Mitterand celou záležitost přecházel ostentativním mlčením. Když se ho v roce 1993 na aféru zeptali novináři z belgické radio-televizní společnosti RTBF, odmítl v rozhovoru pokračovat, jestliže bude veden na takovéto „neuvěřitelně sprosté úrovni“.

Aféra se nicméně začala vyšetřovat a skoro deset let po Mitterrandově úmrtí odsoudil v listopadu 2005 pařížský tribunál sedm někdejších prezidentových spolupracovníků za nelegální odposlechy. Samotný Mitterrand byl soudem označen za „inspirátora s hlavním slovem“.

Ve Francii vyšlo několik publikací na téma Mitterrandovy vichistické minulosti, resp. jeho účasti na kolaborantské vládě maršála Petaina v době okupace Francie nacisty, ale i letitého přátelství s různými obskurními postavami francouzské radikální pravice, jakým byl třeba René Bousquet, jenž zorganizoval zátah na 13 000 pařížských Židů v červenci 1942.

K nejdůležitějším patří výborná knížka novináře Piérre Peana Une jeunesse française: François Mitterrand 1934-1947 a taky François Mitterrand ou la tentation de l´histoire od publicisty Franz-Olivier Giesberta.

 

Všichni prezidentští voliči

Nebýt přímé volby, měl by Zeman vítězství v kapse.

Svatomartinské vidění

Martin letos na bílém koni nepřijel. Tím lépe. Sněžit by mělo až v zimě a podzim nabízí jiné půvaby. Třeba šňůru mlhavých studených dnů, kterou trhlinami v mracích náhle prosvítí slunce jako o svatomartinské sobotě. Co takové pruhy jasného světla udělají s dosud šedivou a smutnou krajinou?

Ještě před chvílí truchlivá zahrada s mokrým tlejícím listím na zemi se rázem proměnila v zelený koberec posetý třpytivými plásty zlata a bronzu. V poledne mraky dočista zmizely, takže šípky na keři nabyly podobu krvavých krůpějí na pozadí azurové oblohy. Jako by neviditelný umělec rozmarně máchl štětcem namočeným v červeni nad modrým plátnem. Kdoví, co za takového světla nabízí pohled od kostela Zvěstování Panny Marie, který stojí na široko daleko jediném kopečku, pod nímž se natahuje polabská rovina k Nymburku jako placka z rozváleného těsta?

V létě odtamtud býval výhled do Toskánska – na sluncem rozpálená obilná pole, na zelenkavé pastviny a sady; ve vzduchu se vznášel mihotavý odér tepla a klasů dozrávajících pod dlouhými stíny osamocených topolů. V září proměnily rovinu pod kostelem pastelově hutné barvy babího léta naopak v Burgundsko. Sady byly jako zlátnoucí vinohrady a na pastvinách se loudavě pohupovaly kusy plemenných francouzských krav, které tady lze skutečně zahlédnout: charolais, blonde d´Aquitaine, limousine, gasconne. Nezní to náramně, kousek od Labe?

Co ale udělal neúprosný čas s nymburskou rovinou dnes? Spěchám nahoru a pozoruju žíhaně nahnědlý bramborák, v němž by básník František Halas jistě našel své nahé stromy, co jdou na soud zimy / větve lomí / pojďme s nimi / stejně odraní. Nevadí, i to je zajímavé. Vytahuju ruce z kapes, sedám si na pařez. A vtom se to stalo. Z šedivých mraků, které se mezitím opět objevily, na chvilku vysvitlo slunce a bramborák se, světe zboř se, prosvětlil, potáhl se béžovou hebkostí jako ty nesmírné plochy mořského dna, když odliv v Normandii zažene vodu kilometry daleko a obzor splyne s oblohou. Ještě tak uslyšet chechot racků a ucítit slanou vůni navlhlých spletenců z chaluh a řas!

Ale ovšem. Vždyť i tady lze nastavit tvář slunci i světu vstříc a přitom vědět, že i štěrkové kamínky před kostelem Zvěstování Panny Marie se mohou na svatého Martina blyštět jako sluncem ozářené vlhké mušle.

Jenže, co si počít, když je v pět tma a v baráku zima, neboť namísto přípravy dřeva do kamen se hlava zabývala světlem, barvami a hřejivým Toskánskem?

Libido šílenců

V knize Jitro kouzelníků od Jacquese Bergiera a Louise Pauwelse lze mimo jiné číst i tato slova: Nacismus byl jeden z řídkých okamžiků v dějinách naší civilizace, kdy se hlučně a viditelně otevřely dveře k jinému světu. Autoři mají na mysli příchod a vládu nadčlověka zrozeného z germánských mytologií o árijském plemeni, jenž je předurčen vládnout planetě, potažmo celému vesmíru. Byť C. G. Jung tyto blouznivé vize umocněné náruživým poslechem Wagnerových oper jako Prsten Nibelungův později nazval „libidem šílence“, nacističtí pohlaváři jim věřili a snažili se je naplnit.

To ruští bolševici, od jejichž říjnové revoluce v těchto dnech uplynulo sto let, taky otevřeli dveře k jinému světu. Vycházeli přitom z daleko prozaičtějších teorií odvozených z historického a dialektického materialismu. Stopy o nadlidech sestupujících z mýtických hor v nich sice nenajdeme, avšak příchod nového člověka ohlašují rovněž. Bude to pracující, rovný mezi rovnými. Bude zbaven vykořisťujících okovů i egoistických přežitků a náboženských bludů. Nebude proto toužit například po vlastním kuchyňském mixéru a na Vánoce půjde spokojeně do práce. Cestu této proměně měla dláždit revoluce. Přesněji řečeno měla zlikvidovat všechny, kteří toužili mít svůj mixér a slavit Vánoce u stromečku.

Jak nacistům, tak i revolucionářům se to skoro podařilo. Výsledkem teorie nadčlověka i nového člověka byly miliony mrtvých lidí, zničené životy, zdevastovaná města i krajiny.

Copak by napsali Bergier s Pauwelsem o dnešním neméně očividném otevírání dveří k jinému světu? Dává o sobě už zase vědět libido šílenců, tentokrát v podobě nových technologií umožňujících nám vstoupit do světa neomezených možností? Bude výsledkem této proměny také nějaký nový člověk?

Vládci nad hrobem

Brežněv, Wojtyla, Mitterand. A Zeman? 

Sup zavětřil mršinu

Krajský výkonný výbor pražské ČSSD už není proti návratu Jiřího Paroubka do řad sociální demokracie. Ještě v červnu, kdy bývalý premiér a předseda této strany o zpětné přijetí požádal, tomu přitom bylo naopak. Nikdo z pražského grémia tehdy Paroubkův úmysl nepodpořil. Jenže, simsalabim, časy se mění, což poslední volební výsledek sociální demokracie rázně podtrhl. Navíc s vědomím toho, že současné vedení strany dokázalo něco podobného jako stávající trenér fotbalové Sparty Andrea Stramaccioni: rozházet miliony a nad předváděnou blamáží pak bezradně krčit rameny.

Co teď a co dál? Támhle přece svůdně kráká jeden známý lačný sup. Za jeho éry se sice děly věci, leč stará bárka tak hluboko ke dnu nikdy neklesla. Že podruhé nevstoupíš do téže řeky? Jen se podívejte na jiného supa samotáře, co před lety taky frnkl z rodného hnízda. Nevidíte, kde, a jak vysoko nakonec přistál? Tuzemský volič je v poslední době přece všeho schopný.

Tigrid a premiér

O čem vydal svědectví a v čem se asi mýlil? 

Český bestiář

Ukázka z nové biografie o první dámě Zeměkoule.

Pán vrabčáků frnk

Hlava státu prozrazuje dělení světa a záhadně mizí.

 

Zmizeli vrabci

Hlava státu ohledává základní témata svého pontifikátu.

Myslí to vážně?!

Příběh předvolebního boje jezevce s admirály.

White House Casino Trump

Rozhovor Babyloňanů s Donaldem Trumpem.

„Klid, Jezevec ví, co dělá!“ (Návrat vrabců III.)

Pokračování o boji Jezevce proti holubářům a holubům. Detektivní, záhadná, politická povídka na léto.

Jezevec přestal kouřit! Co to znamená? (Návrat vrabců II.)

Pokračování o boji Jezevce proti holubářům a holubům. Detektivní, záhadná, politická povídka na léto.

Návrat vrabců

První část detektivní, záhadné, politické povídky na léto.

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1